Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Bavorská státní opera lehla popelem

    A ne jednou, po každém představení jedné ze čtyř částí Wagnerova Prstenu Nibelungova spěchali návštěvníci před budovu opery, aby shlédli audiovizuální show promítanou na průčelí budovy, při níž pod střechou vyšlehne malý plamínek, zachvacuje posléze okna i masívní dveře, až se po nějakých deseti minutách s rachotem bortí celá budova jako Wagnerova Walhalla. V Mnichově prostě vědí, že ani taková operní událost, jakou je nové nastudování „Ringu“ po deseti letech, se neobejde bez účinné reklamy. Celý cyklus vznikl pod taktovkou mnichovského šéfdirigenta Kenta Nagana a režiséra Andrease Kriegenburga nezvykle rychle: Zlato Rýna s premiérou 4. února, Valkýra 11. března, Siegfried 27. května a Soumrak bohů 30. června už v rámci prvního kompletního provedení cyklu.

    Siegfried: Wolfgang Koch

    Siegfried: Wolfgang Koch (Alberich) FOTO WILFRIED HÖSL

    V den zahájení Mnichovského operního festivalu (23. 6.) ve tři hodiny ráno (při teplotě pouhých 13 stupňů) v onom zvláštním šerosvitném nasvícení, kdy Slunce je ještě hluboko pod obzorem, pózovalo před budovou opery 1700 nahých lidí pro fotografa Spencera Tunicka, z poloviny nabarvení červeně a z poloviny zlatě statovali zároveň pro působivý reklamní spot na Wagnerovu hudbu. To už nebyl jen marketingový tah! Stovky naháčů názorně demonstrovaly jevištní princip využívající mnohočetného pohybového chóru. Jak účinný je to prostředek, doložil režisér hned obrazem Rýna, který přeléval jeviště vlnami a peřejemi složenými z lidských těl za doprovodu Wagnerova velebného hudebního obrazu.

    Mýtus vyrůstá z prahmoty

    Veškeré hmotné i filosofické jsoucno opery jako z živorodé hmoty kdesi na úsvitu vzniku života na Zemi pochází u Kriegenburga z mnoha desítek lidských těl, různě kostýmovaných, barvených, obalených látkou či fólií, i nahých. Spoluhrají či spoluvytvářejí prostředí (napsat „scénografii“ by bylo zjednodušující), někdy jen dokreslují detaily jevištního dění, jindy ho určují. Tak ohrožují Siegfrieda na konstrukci demonstrující obrovitého draka, poté pro Siegfrieda vytvoří barokní ráj se živými stromy a zpívajícími ptáčky, spočívá na nich ohnivý kruh, v němž čeká na vysvoboditele Brünnhilda. Některé Wagnerovy postavy se ze shluku těl vynořují, další v něm hledají útočiště, jiné v něm mizí. Lidskou „prahmotu“ režisér využívá jen podle potřeby toho kterého výjevu, ale je latentně přítomna všemu coby mohutná přírodní síla, existující nad lidským i božím hemžením.

    Režisér koncipoval jednotlivé výjevy cyklu jako samostatné sekvence, každou s vlastní jedinečnou logikou významovou i obrazovou. Kombinuje v nich prvky legendy, německé historie i současnosti, a vlastně je i komentuje. Jeden z německých kritiků přesně konstatoval, že tento Ring se hraje bez obvyklé pompy, jiný ho nazval jevištní esejí. Hrát Ring jen historicky, nebo ho mechanicky aktualizovat, jsou takové případy, totiž neumožňuje debatu napříč historií, filosofií, náboženstvím, je jen obrazem, případně analogií, ale nikoli esejí. Režisér také nijak netlačil na ideologii, jen mezi řádky je zřejmé, že boj o rýnské zlato a o moc kouzelného prstenu vnímá jako odvěký a nekončící.

    Zlato Rýna: Johan Reuter

    Zlato Rýna: Johan Reuter (Wotan), Sophie Koch (Fricka) FOTO WILFRIED HÖSL

    Nejen obrázky a výjevy

    Jednotlivé sekvence příběhu přitom odkazovaly velmi konkrétně a věcně k našim zkušenostem, k tomu, co tvoří náš duchovní i materiální svět. Také k různým uměleckým stylům, a to nejraději k těm, které Wagnerovu slavnostní hru zcivilnili, ale nezesměšnili, jak také známe z německých jevišť. Obři byli postavy z komiksu, Siegmund se Sieglindou se poznali při flirtu na současné párty hight society, potrestání Brünnhildy si Fricka na Wotanovi vymohla v domácí manželské hádce jako u Felliniho. Meč Siegfried ukoval na idylickém bavorském venkově, svítilo sluníčko, kvetly slunečnice a bečely ovečky, a pohybový sbor ochotně pomáhal něco podat nebo přidržet. Jásavě nasvícenou bukoliku ovšem režisér, jako skoro všechno, jemně perzifloval. Vůbec jak mohl, nahlížel situace příběhu s humorem. Třeba milostné sblížení Siegfrieda s Brünnhildou poté, co ji osvobodil z plamenného kruhu: ona starší a zkušenější má navrch, statečný rek je panic a živou ženu ještě neviděl, i pobaveně ho svede jak v romantické filmové komedi.

    Až závěrečný díl cyklu, Soumrak bohů (Kriegenburg), přímočaře aktualizoval, Walhallu zobrazil jako obří nadnárodní banku, v níž se manažeři houpají na zlatém houpacím koníčku ve tvaru znaku eura a ženou se za penězi a kariérou hlava nehlava nejhoršími podlostmi. Po nás potopa, resp. požár! Německou kritiku znechutila prvoplánová aktualizace oproti neideologickému zpodobení tří předchozích částí. I když si režisér vyústění příběhu připravoval už zpodobením rýnského zlata v první části. Soumrak bohů inscenoval jako nevyhnutelnou cestu ke katastrofě, bez předchozích obrázků, jedině tady vystačil s jediným prostavěným prostorem, který aktéři postupně destruují, takže oheň pohltil a vlastně uklidil už jen trosky někdejší zpupné nádhery. Copak šlo tu zjevnou analogii se současnou Evropou a krachem eura nevidět a nevyužít? K čemu by nám byla klasika.

    Kriegenburga bych se spíš zastal, jakkoli některá konkrétní řešení v Soumraku bohů i jinde se mi také nezdála z nejobratnějších. Možná se do poslední části cyklu už promítl chvat a možná vyčerpání z jen půlroční přípravy.

    Soumrak bohů: Anna Gabler

    Soumrak bohů: Anna Gabler (Gutrune), Stephen Gould (Siegfried), Ian Paterson (Gunther) FOTO WILFRIED HÖSL

    Slyšel jsem už lépe zahrát Wagnera

    Je otázkou, nakolik se stísněný čas zkoušek projevil i v hudebním nastudování, byť mnichovští hudebníci Wagnera umějí a přípravě projektu podřídili celou sezonu. Šéfdirigenta Kenta Nagana, jednoho z momentální absolutní světové špičky, v Mnichově milují, ale slyšel jsem Wagnera zahrát lépe, než jak ho nastudoval on – třeba v Drážďanech, v onačejší dynamice, preciznosti souhry. V Mnichově nešlo přeslechnout i pár „kiksů“!

    Průšvihem se stala hudebně nejpopulárnější tzv. jízda Valkýr. Proslulá předehra ke 3. jednání Valkýry je vlastně geniální hudebně-dramatickou expozicí, kterou režisér dokonale zničil tím, že před ní nechal dlouhé minuty tančit, dupat a hekat pohybový sbor v „rolích“ valkýr a jejich koní, až se diváci hlasitě a plným právem dožadovali návratu k Wagnerovi. Jenže po takovém entreé prostě nešlo tu efektní obtížnou pasáž pořádně zahrát, zhudlali to v orchestru i na jevišti. Představitelka Brünnhildy Katarina Dalayman to od diváků schytala ještě při děkovačce.

    Obsazení bylo samozřejmě na úrovni projektu, i když ne jen papírově hvězdné. Ani Štefan Margita nepatří k mezinárodně proslulým pěvcům, v roli poloboha ohně Logeho však u kritiky i diváků zazářil, právem – nejen že part zazpíval znělým sebejistým hlasem, elegantně a s významem každého slova, ale stvořil dokonalou postavu uhlazeného sarkastického intrikána z lepších kruhů.

    O různých místech provedení se diskutovalo, což je vždycky lepší, než kdyby se jen tiše obdivovalo. Ale nastudování bylo obecně přijato a diváci, alespoň na festivalovém provedení, které jsem absolvoval, byli nadmíru spokojeni. Až na uvedené případy. Nový mnichovský Ring provokuje k úvahám o současném smyslu Wagnerova veledíla, o estetice a funkci operního divadla v dnešním světě. Mimo jiné už zmíněným mediálním obrazem a razantním marketingem, na který si operní svět teprve zvyká přímými přenosy představení z MET (i dalších domů) do kin po celém světě. Také v létě poslední provedení Soumraku bohů (15. 7.) se promítalo na obří obrazovky před divadlem a vysílalo přímým přenosem po internetu – mnichovská opera nechce zůstat pozadu v pronikání do elektronického prostoru.

    Mnichované a návštěvníci ze širokého okolí si Ring před odjezdem na prázdniny užívali se vším, co k tomu svátku německé opery patří. Včetně proslulých opulentních večeří o dlouhých přestávkách v luxusní divadelní restauraci a v okolních podnicích. Mnozí přišli ve slavnostních bavorských krojích jako za Wagnerových časů nejen zhlédnout představení, ale také ukázat se – provedení Ringu je prostě také společenskou událostí prvního řádu, neabsolvovat ji znamená v určitých kruzích blamovat se. Však za vstupné od 14 do více než 400 eur může Ring absolvovat každý, jen sehnat vstupenku na vyprodaná představení není vůbec snadné. Že se o události referuje v médiích, zdaleka ne jen odborných, je už jen důsledek postavení mnichovské opery a Ringu v německé společnosti.


    Komentáře k článku: Bavorská státní opera lehla popelem

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,