Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Básníci s kytarou

    Byl to výjimečný den pro poezii – Bob Dylan obdržel Nobelovu cenu za literaturu. V titulku na Aktuálně.cz se vzápětí objevilo, že tu cenu dostal „hudebník a textař“. Ale kdepak, holenkové, žádný textař, žádný posluha hudebního průmyslu, žádný pisatel reklamních sloganů či výplní mezi zprávami na Radiožurnálu! Bob Dylan, vlastním jménem Robert Zimmerman, občanským povoláním básník!

    FOTO SONY MUSIC

    FOTO SONY MUSIC

    Že je tento výjimečný umělec také hudebník, že svým dílem do značné míry ovlivnil i celou světovou scénu hudební, není v tuto chvíli tak podstatné. Vždyť také maluje a občas třeba hraje ve filmu. Je však především básník, který své literární opusy vyzpěvuje za doprovodu kytary nebo různých hudebních těles. Člověk přece nepřestane být básníkem, když sundá brýle, přejde z kavárny do hudebního klubu a své verše tam nerecituje, ale zazpívá. A kromě toho – ví někdo, kde se dnes hranice mezi recitací a zpěvem nachází? Slyšeli jste někdy „zpívat“ básníka Leonarda Cohena?

    Tento jemný a jistě ne osudový spor mezi básníky a takzvanými písničkáři se vede, co jsem živ. Ve vlídných chvílích písničkáře sem tam někteří označili alespoň za „básníky s kytarou“; jinak se zřejmě nedokázali přenést přes skutečnost, že je mnohé z těch písní oslovily verbálním poselstvím víc než básnické sbírky na pultech knihkupců. Jenže „básníci s kytarou“ se časem nevešli ani do téhle krabičky. Dávno už sedají i za klavír, berou do ruky housle či akordeon, teď už používají i notebook či mobil. Diskuse by se měla samozřejmě vést v jiné rovině: Je ta poezie, kterou píšeme a pak třeba i přednášíme či dokonce zpíváme, dobrá, anebo je to škvár? Ale to se většinou neděje.

    Když je člověk básníkem psavým a mlčenlivým, lze obvykle odlišit to, co je v jeho tvorbě kvalitní a co je kýč, poměrně snadno. Ale nám, kteří reprezentujeme křídlo zpěvné a máme zrovna takové umělecké ambice jako naši nemluvní kolegové, komplikuje postavení masa lidí, kteří si myslí, že text písně je jen pár slabik či slov určených k tomu, aby ta hudba lidi víc bavila. A od přezíravosti typu „je to přece jen text“ je snadné přejít k přezíravosti typu „jsou to přece jen textaři“.

    Povrchnost, úspěch a sláva chodí často pospolu. A tak to vypadalo, že my, „básníci s kytarou“, děláme svou práci zřejmě špatně. Ale jak bychom mohli svou poezií konkurovat plejádě hitparádových výrobců „písňových textů“, kteří dokážou spíchnout na objednávku cokoli, hlavně aby se to líbilo? Kdybychom byli uznáni za básníky, nikdo by se nedivil, že si svou prací nevyděláme moc peněz, vždyť kolik básníků kdy bylo bohatých? Takhle to vypadá, že si prostě vydělat neumíme, jsme druhá liga nebo okresní přebor…

    Jenže my tu jsme pořád – píšeme, hrajeme a zpíváme. Teď se jednomu „básníkovi s kytarou“, který kdysi zpíval, že časy se mění, dokonce dostalo takového významného ocenění. Pohled veřejnosti na nás, kteří zhudebňujeme své básně a říkáme si písničkáři, se sice nejspíš stejně nezmění, ale ta cena pro Dylana nám vážně udělala radost.

    Bob Dylan: Hard Rain´s A.Gonna Fall (poprvé na LP Freewheelin´ Bob Dylan, 1963), Repro archiv

    Bob Dylan: Hard Rain´s A-Gonna Fall (poprvé na LP The Freewheelin´ Bob Dylan, 1963), Repro archiv

    SLUNCE MÉ

    hudba Bob Dylan, text Zorka Růžová, 1967

     Bosejma nohama po zemi chodím

    Svý vlasy na všech větvích už teď mám

    Podivný můry tu po cestě honím

    V kapse mi rezaví můj cit teď sám

    Nikdo mi nevěří, že se tu bojím

    Na věži času a na krku kámen

    Zvony mám v duši, tichounce mi zvoní

    Smějou se: Koukněte, ten kluk se bojí

    Na věži času bez padáku stojí

    A slunce mé, a slunce mé, a slunce mé

    A slunce mé

    Tolik pálí, a možná, že jen dneska

    Svůj sen znám zpaměti, denně ho sním

    Kolikrát vzpomínám za noci bledej

    Zázrakům uvěřím, až cesty spojím

    Když hvězda padá, neptám se co hledá

    Zdá se mi, že se už dosyta najím

    Zdá se mi o teple už celá léta

    Na každou bolest stačí jedna věta

    Má milá utekla až na konec světa

    Krátká, ubrečená, volací věta

    Nad městem přelétlo léto, je čas

    Čas napůl sebranej po chodnících

    Čas, co teď nečeká, čas, co furt spěchá

    Čas, co je moucha a lásky půl světa

    Čas, co už vodešel, čas, co se nechá

    Kolíbat na klíně, probodnout smrtí

    Ten, co se nestydí, ten, co sny drtí

    Vodešel s létem a svý děti hledá

    Ztracený na nebi v nebeský drti

    Toulám se krajem se sluncem v patách

    Nevím, jak protluču zítřejší noc

    Můj stín mi odešel, nebem se protáh

    Měsíc má nade mnou svou krutou moc

    Lásku mám v duši a duši mám v botách

    Projdu v nich celej svět a najdu tu díru

    Kudy k nám Stvořitel tydle dny dotáh

    Vo tohle štěstí nestojím, potáhnu dál

    Svý svatý obrysy života mám

    Tato píseň od Boba Dylana v originále Hard Rain’s A-Gonna Fall možná není první ženou Jaroslava Hutky, výtvarnicí s múzou někdejšího Šafránu Zorkou Růžovou přeložena přesně, ale byla to jedna z nejkrásnějších písniček období kolem roku 1968 – 1969. Petr Kalandra s Jaroslavem Hutkou tehdy hrávali Like a Rolling Stone, Hutkova nejznámější a také téměř kultovní píseň podle Dylana je Slunečnice (Love Minus Zero/No limits).

    Chcete-li si tyto písničky poslechnout, klikněte na You Tube:

    https://www.youtube.com/watch?v=dxLMr784l0Q

    https://www.youtube.com/watch?v=d-WZQ90D-N4

    https://www.youtube.com/watch?v=Dm4uwYlEbxc

    ///

    Psáno pro Týdeník Rozhlas. Převzato z Čtení pro přátele 50 (Jan Burian, říjen 2016)


    Komentáře k článku: Básníci s kytarou

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,