Básníci po padesáti letech
Do redakce dorazila letní zásilka nových titulů Větrných mlýnů. Brněnské divadelní nakladatelství poněkud nepravidelným tempem pokračuje v sešitové edici Současná česká hra (Dodo Gombár: Bez Boha dom, Jan Mikulášek a Vladimír Fekar: Charlie ve světlech moderní doby, Karel Haloun: Syflárna, Pavel Trtílek a Jan Kroupa: Modelky), ale vydává i profilové soubory a jakési „divadelní lahůdky“. Do první kategorie patří Hry Lenky Lagronové v edici Dramatické texty (celkem jedenáct celovečerních her či aktovek – od Markýzy z roku 1993 až po předloňské Křídlo) doplněné studií Lenky Jungmannové Rytmus a rituál, dramatické prostředky Lenky Lagronové. Za lahůdky lze označit nové vydání osvědčeného Ouředníkova překladu Čekání na Godota (s předmluvou Petra Christova a obsáhlými poznámkami překladatele) a především Zaprášené jeviště Petra Krále a Prokopa Voskovce. Velmi sympatické je, že obě posledně jmenované knihy vyšly v elegantní grafické úpravě a tvrdých přebalech; z vizuálního hlediska představují v rámci domácích divadelních publikací jasnou špičku.
Zaprášené jeviště
Král s Voskovcem napsali hru nazvanou Nemám času čili Počítání básníků počátkem šedesátých let pro vlastní amatérské divadlo. To v sále dnešního Radaru (v Praze Holešovicích) zahrálo dvě představení Jarryho Krále Ubu, zatímco nová inscenace – nakonec neuvedená – měla zahájit „řádný“ provoz Divadla Hasičská zbrojnice. Autoři, blízcí Effenbergerově surrealistické skupině, chápali svůj text jako snový ohlas letmé četby pozapomenuté klasické frašky a zároveň jako poctu nejstarší tvorbě V+W, charakterizované tzv. „bezpředmětným“ humorem. Dvě verze Počítání básníků jsou v Zaprášeném jevišti doplněné manifesty a doprovodnými texty, v nichž jsou velmi podrobně – až samožerně – popsány okolnosti vzniku hry i její poetika; závěrečná studie Petra Krále obdobným způsobem připomíná krátkou historii Divadla Hasičská zbrojnice.
Hra samotná s odstupem působí jako dílo poněkud juvenilní – autoři z rutinní Labichovy frašky odstranili logické motivace, čímž ji změnili spíš v nepřehlednou skrumáž rozbíhavých dialogů než v kýžený surreálně poetický útvar. Jiná věc je, že stejně jako v případě her V+W mělo být Počítání básníků především podkladem pro divadelní inscenaci, nikoli „samonosným“ textem. V každém případě se ze zapomnění vynořila téměř neznámá kapitola české divadelní historie, za což si autoři i Větrné mlýny zaslouží plné uznání.
Komentáře k článku: Básníci po padesáti letech
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
