Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Baletky, psychoanalýza a scénické čtení v Miláně

    Do týdnu stráveného v italském Milánu se vešlo mnohé: obraz jako dramatický zážitek, balet v Teatro alla Scalla, studentské divadlo i scénické čtení.

    Kromě víceméně plánované návštěvy Teatro alla Scala, obsahoval i další, de facto náhodné divadelní zážítky. Možná v divadelní závorce, ale největší z nich, byl divácký kontakt s Leonardovou freskou Poslední večeře. „Drama“ začínalo už rezervací vstupenky, která se doporučuje objednat tři měsíce předem. Jediný volný termín  byl v den, kdy jsem svoji cestu teprve v Praze začínal. Přesto jsem zkusil štěstí na místě a vyšlo to! Dlouho restaurovaná monumentální freska v refektáři dominikánského kláštera (tato část budovy je dnes majetkem státu) tone v tajemném pološeru „studeného“ světla. Před vstupem podstoupí návštěvníci ochlazování ve dvou navazujících komorách, teprve pak jsou vpuštěni na 15 minut; konec pobytu je ohlášen shůry. Malba zobrazuje reakci učedníků na Ježíšovo sdělení Jeden z vás mě zradí. Leonardo zachycuje jejich vzrušené tváře – mezi sebou ve skupinkách diskutují  Snad to nejsem já. Pozorování této existenciální scény je mimořádný dramatický zážitek.

    Již nikdy požár ve Scale

    Lístek do Scaly, především operního Panteonu, lze bez problémů koupit v předprodeji. Ve dnech mého pobytu v Miláně se tam nezpívalo, ale tančilo: tři Balanchinovy choreografie, shrnuté autorem pod názvem Jewels (Klenoty). Dílo roku 1967 poprvé provedl New York City Ballet, milánský soubor je hrál roku 2004, letos je nastudoval znovu. První z baletů, Emeralds (Smaragdy), se tančí na výběr ze scénické hudby Gabriela Faurého k Maeterlinckově hře Pelléas et Mélisande a skladbu Shylock. Pro Rubies (Rubíny) je užito Stravinského Capriccio pro klavír a orchestr (verze 1949), Diamonds (Diamanty) jsou na Čajkovského Symfonii D dur. Choreografie patří ke kánonu moderní klasiky, je prováděna v replice původního tvaru (včetně dekorace – Peter Harvey a zdobných, nákladných kostýmů – Karinska) a označována jako první abstraktní balet. Jde o bezdějový tanec na symfonickou (tedy původně netaneční) hudbu , který ovšem využívá klasické střídání sólových, ensemblových i sborových tanečních čísel. Neoklasický pohybový slovník  u Faurého klade důraz na lyrické momenty, rytmicky pointovaný Stravinský integruje prvky společenského i revuálního tance let 1920-30, závěrečný Čajkovský se vrací ke kánonu ruského baletu s velkým sborem v klasických sukénkách. V těsném sepětí s hudbou (tak je ostatně choreografie postavena) exceloval soubor technicky i výrazově vytříbeným výkonem. Z mužských sólistů obzvláště vynikali Frederico Fressi v Rubínech a Guillaume Côté skoky i piruetami. Precizní orchestr řídil Alessandro Ferrari, klavírní sólo ve Stravinském hrál Roberto Cominati. Nadšený potlesk patřil nejen umělců, ale také dekoracím. Hrálo se za zřejmě obvyklé péče o bezpečnost – před divadlem patrolovala dvojice policistů, v budově se pohyboval snad celý oddíl hasičů v zásahových kombinézách.

    Psychoanalytický sedánek na jevišti

    Plakát v galerii Pinacoteca di Brera, v jejíž budově (bývalý jesuitský klášter) je také výtvarná akademie (Accademia di Bella Arti di Brera), oznamoval představení katedry scénografie. Úkolem šesti studentů (Clara Abbruzzese, Francesca Casati, Ester Castelnuovo, Paola Danesi, Mattia Federici, Linda Riccardi) bylo navrhnout scénu a kostýmy pro inscenaci aktovky Vai a vedere i gorilla (ve volném překladu Jdi a uvidíš gorilu), kterou napsala hamburská psychiatrička Gabriele Freytagová. Jde o více než hodinový protokol psychoanalytického případu: pacient popisuje a „prožívá“ ve vzpomínce svoje zážitky, psychoanalytička komentuje a klade otázky. Jde tedy o bezdějový kus, rozhodně vhodnější pro rozhlasovou hru než scénické provedení. Roli pacienta vytvořil Claudio Tombini, profesionální herec, v rámci možností textu celkem přesvědčivě, Freytagová hrála sama sebe naprosto ochotnickým způsobem (i když počáteční přeskakování hlasového rejstříku lze přičíst trémě).

    Scénu, jejíž vytvoření bylo hlavním cílem projektu, navrhli studenti se zřetelem k základní povaze textu: čtyři krychlové rámy různé velikosti, navzájem se prostupující, vytvořily jednak dva „oddělené“ prostory se dvěma křesly, v nichž jsou postavy „uzavřeny“; současně tato minimalistická konstrukce symbolizuje analytickou metodu, která je základem textu. Světelný design navrhl pedagog (Domenico Nicolamarino), asistovaly mu dvě studentky scénografky (Clara Abbruzzese a Francesca Casati). Režii obstaral  Giovanni Ferri a sestávala se hlavně z aranžování posazování, vstávání a přecházení, z občasných gest a také z projekce válečných záběrů na zadní prospekt. V inscenaci zaznívala také elektronická minimalistická hudba. S výjimkou čisté scénografie působilo představení jako poněkud pretenciozní ochotnické dílko, zaměřené na prezentaci autorky.
    Strhující čtení
    Plakát v Castello Sforzesco zval na čtení v sále tamního muzea hudebních nástrojů (jednoho z mnoha, jež v budově sídlí). Massimo Popolizio přednesl kapitolu z nedokončeného kriminálního románu La cognizioni del dolore (Poznání bolesti), který roku 1963 napsal Carlo Emilio Gadda. Představení bylo součástí dvouletého cyklu scénických čtení, jenž připomíná nadcházející čtyřicáté výročí úmrtí spisovatele, významného jazykového novátora, který do literární italštiny integroval dialekt, žargon (také vědecký) i vulgarismy.
    Vybraná kapitola Una visita medica (Lékařská návštěva) zachycuje jednoduchou situaci – lékař navštíví nemocného starého muže. Barvitý popis prostředí, charakteristiky a jednání dalších přítomných osob vytváří živý, často dramatický obraz. Tak interpretoval text Massimo Popolizio (který mj. v letošní sezóně hrál Moliérova Misantropa v milánském Piccolo Teatro): hlasově odlišil jednotlivé postavy a barevně bohatými artikulačními i temporytmovými odstíny vystavěl strhující gradaci textu, jehož obsah tak mohl vnímat i posluchač s minimální znalostí italštiny. Herce, sedícího za stolkem s textem a občas gestikulujícího, podporoval  jak decentně nazvučený mikroport, tak klavírní improvizace, ddělující jednotlivé úseky a někdy i doprovázející čtení v quasi melodramatických pasážích. Intenzita zážitku byla souměřitelná s baletním večerem ve Scale.
    • Autor:
    • Publikováno: 26. června 2011

    Komentáře k článku: Baletky, psychoanalýza a scénické čtení v Miláně

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,