Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Avignonské zpovědi 2010

    Vzestupy a pády evropských osobností

    Avignonský festival si stále zachovává pověst nejdůležitějšího světového divadelního festivalu. Pozoruhodný je nejen počet představení – letos jich bylo ke čtyřiceti v jednadvaceti prostorách: mimo Papežského paláce především ve dvorech a sportovních areálech různých škol ve městě i za jeho branami – ale i různých doprovodných akcí, jako jsou autorská čtení, diskuse, koncerty. Do toho nepočítám Avignon Off – i ten přináší četby, rozhovory a samozřejmě především nové i starší inscenace – letos jich bylo tisíc sto na více než stu jevištích. K tomu se v posledních letech navíc druží ještě Villeneuve en scène, festival v blízké Villeneuve d’Avignon, v typickém provensálském malebném městečku na druhém břehu Rhony (již Languedoc-Roussillon), jehož se letos zúčastnilo i brněnské Divadlo Husa na provázku s Havlovým Prasetem.

    Mikropříběhy jako obraz světa

    Důležitou osobností festivalu jsou tzv.“artiste associé“ – spolupracující tvůrci – kteří ovlivňují, i když nepřímo, dramaturgii a repertoár festivalu. Minulý rok jsem psal: Tolik příběhů ještě nebylo. Vyprávěl je tam především frankokanadský divadelník libanonského původu Wajdi Mouawad, „artiste associé“ loňského festivalu In. Odehrávaly se na pozadí pohnutých, tragických, ba strašlivých, příšerných historických událostí v jeho původní vlasti. Již z tohoto důvodu se jednalo o inscenace tak říkajíc „velké“, vrcholně napínavé, extrémní a dramatické. Letos byly jako „artiste associé“ zvoleny dvě osobnosti, ve srovnání s Mouawadem zcela odlišného typu: známý a ceněný, ovšem velmi specifický švýcarský režisér Christoph Marthaler, jehož v Česku snad není třeba představovat, a plodný (jen s Ludovicem Lagardem vytvořil zhruba tucet představení), leč mimo svou vlast nepříliš známý francouzský romanopisec, dramatik, překladatel a esejista Olivier Cadiot. Ten bývá na jednu stranu označován jako „tajný tip“ francouzské literatury, na straně druhé se o něm mluví jako o příliš exklusivním, „kultovním“ autorovi… V jednom textu jsem o něm dokonce četl: Oliver Cadiot je ve francouzské, příliš zemité, nivelizované literární krajině svým způsobem nalezenec z cizí planety, zjevení ve smyslu fata morgany: meteorit z měsíčního kamene duhových barev v Jardin à la Française…

    Oba umělci se před svým jmenováním neznali. Marthaler dokonce v jednom z řady avignonských rozhovorů, které jinak příliš neposkytuje, uvedl, že dokonce naprosto neznal ani Cadiotovu práci a že měl z toho důvodu ze spolupráce jisté obavy. Pokud jde o Marthalera, zdá se, že vůbec poněkud váhal přijmout své jmenování „artiste associé“. I když, ostatně jako mnozí Švýcaři, studoval – i – v Paříži, a to dokonce na významné divadelní škole Jacques-Lecoq (studovali tu také například Ariane Mnouchkine či Luc Bondy – jiný významný švýcarský režisér, po otci českého původu). Domníval se prý, že jeho francouzština není pro francouzské divadlo dost dobrá. Je tak spíš do hospody… říkal. To je ovšem typické helvétské – jak se hezky německy říká – „Untertreibung“, tedy opak přehánění, respektive vytahování se. Jistě se francouzštinou a francouzským divadlem zabýval, a to důkladně – vždyť Rogera Blina, režiséra, kterému se ve Francii podařilo prosadit Marthalerem milovaného a vysoce ceněného Becketta, dokonce označuje za svého duchovního otce! Ale asi si byl vědom úskalí, které pro něj práce v cizím jazyce a prostředí přináší. K tomu, že nakonec nabídku přijal, ho prý vedly sympatie k ředitelům festivalu, tedy k Hortense Archambaultové a Vincentovi Baudrillerovi.

    Cadiotovy texty jsou prý – nečetl jsem je – velmi muzikální. Cadiot sice popírá, že by měl při psaní jakékoliv hudební představy, ale vzhledem k tomu, že se hudbou zabývá, setkali se letos v Avignonu dva hudebně vzdělaní tvůrci, vždyť i Marthaler je původním vzděláním hudebník. Oba si nakonec – zdá se – porozuměli (pro Cadiota prý setkání s Marthalerem znamenalo novou inspiraci), a tak z jejich spolupráce vznikl program, v němž se prolínaly soukromé osudy často opomíjených osob s osudy padlých prominentů či s dalšími zvláštními „mikropříběhy“, psychologickými, popřípadě behavioristickými mikrostudiemi a řadou baletních či hudbou přímo podmíněných performancí. Cadiot hovořil o akcentu na zachycování sice drobných, ale signifikantních událostí a o jistém „zhudebnění“ festivalu – s tím ale, že po nich dvou přijdou další, kteří zase naleznou jiné polohy divadla.

    Do tohoto konceptu – inscenace příběhů nikterak nápadných, a přesto vysoce dramatických, formálním zpracováním se blížící performanci – spadaly i pozvané hostující inscenace jako například Proces z Mnichova (minulý rok v Praze v rámci PDFNJ) nebo Cassiersovo zpracování neméně epochálního románu Roberta Musila Muž bez vlastností a konec konců i Brechtův Baal (r: François Orsini, Théâtre De NéNéKa). A do osobních zpovědí by spadalo i Havlovo Prase, bylo-li by v In. Zaujalo mne, že jeden z francouzských kritiků konstatoval totéž, čeho jsme si všimli i v Praze. Totiž, že Kriegenburgova inscenace Procesu je sice efektní, virtuózní, ale Kafku nechává stranou…

    Smířování Francie s Německem

    Osobní příběhy vyprávěla celá řada autorů, například Němec Falk RichterMy secret garden – inscenaci vytvořil přímo v Avignonu spolu s Francouzem Stanislavem Nordeyem. Ten ji spoluinscenoval a hrál v ní s německou herečkou Anne Tismer (jež v Praze hostovala v Ostermeierově inscenaci Nory na PDFNJ 2003): Jsem, existuji, jsem to ještě já, poté, co se rozpadl můj vztah a já ztratil své peníze ve finanční krizi? Na pozadí této autobiografické story zpracovává autor německou nacistickou minulost, největší světový válečný konflikt dává do souvislostí s těmi současnými (v nichž se Německo – mimochodem navzdory své vlastní ústavě – angažuje) a klade si otázky, jak se bude – nebo může – vyvinout náš současný neoliberální systém a EU. Přežije? Autorův otec prošel řadou politických systémů a měn, sám autor pak říká: – Zažil jsem, jak z jednoho dne na druhý padla berlínská zeď, něco, co jsem si čtrnáct dní před tím vůbec nedovedl představit… Politický je tento projekt ale i z jiného pohledu – ještě před pár lety by obdobná německo-francouzská spolupráce byla nepředstavitelná. Zdá se, že německá a francouzská kultura se sbližují. Zásluhu na tom má bezpochyby i festival v Avignonu. Současné vedení tak pokračuje v intencích historického smíření obou národů, které v prvních festivalových letech zahájil sám Vilar uvedením Kleistova Prince Homburského s Gerardem Philipem v titulní roli.

    Recyklace životů

    Překvapivě působivý, lidsky tklivý a zároveň kupodivu ne příliš sentimentální, navíc dokonale provedený, z malých scének nápaditě složený byl projekt významné belgické transsexuální herečky (narodila se jako muž) Vanessy Van Durme Gardenia. Vycházeje/íc ze skutečné události uzavření transsexuálního klubu v Barceloně, vytvořil/a pozoruhodnou koláž o svém životním osudu a životě dalších šesti mužů trávících část svého života v transsexuálních vystoupeních jako ženy. Sex, stáří, homosexualita, naděje, zklamání, bolest, osamění, ale i krása stáří a láska – to jsou témata, s kterými jsme byli konfrontováni. Nejsem pravidelným návštěvníkem transsexuálních show, ale prezence a důstojnost starších pánů (mezi 56 a 67 lety) nastupujících v perfektních oblecích a na scéně se převlékajících v ženy, aby předvedli(y) či recyklovali(y) svá stará čísla, byla dráždivá. Ve skupině byla i jedna skutečná žena v páru s mladým mužem/transsexuálem, s kterým prožívá sadomasochistický vztah. Láska, samota (i s ní spojené problémy) a krása (či ošklivost) nejsou vázány na věk – ani na národnost (mluví se francouzsky, německy, flámsky a také rusky). Hudba je nejen doprovodem či podmalováním jednotlivých scén, nýbrž i součástí výpovědi. Na začátku, za váhání, zda (či ne) se přiznat ke svým sklonům, slyšíme do hudební mixáže různých zvuků a hudby Beuysovo: Ja, ja… Nein, nein… Ja…, ke konci zazní jeden z nejznámějších německých šansonů Sag mir, wo die Blumen sind… Inscenace jako osud, osud jako divadlo, divadlo i jako recycling.

    Činohra – a k čemu a proč?

    Je-li takových performancí moc, je jich příliš. Nejsem obzvláště konzervativní, ale jedu-li na divadelní festival, chci se přece jenom sem tam také podívat na nějaké to „divadelní“ představení, respektive na něco, co se pod tímto pojmem většinově rozumí. Napjatě jsem tedy očekával práce renomovaných divadelníků a především obou letošních „přidružených umělců“.

    Olivier Cadiot přijel hned se dvěma dramatizacemi svých textů. Sám se pokládá především za romanopisce. Jeho texty s úspěchem dramatizuje a od konce devadesátých let uvádí Ludovic Lagarde, toho času režisér a ředitel divadla Comédie v Remeši. Se svou „compagnií“ byl v minulosti hostem nejen Avignonského festivalu (2004, tehdy právě s Cadiotovým textem) a celé řady francouzských divadel, ale též berlínské Schaubühne či Národního divadla v Bělehradu. Hlavní role pravidelně hraje – a tedy i letos hrál – výrazný Laurent Poitrenaux. O jeho one man show vzniklé na základě letos vydaného Cadiotova románu Un mage en été (Mág v létě) jsem četl ne kritiku, ale doslova oslavnou báseň – viz úvod. Neviděl jsem, nemohu soudit. Na každý pád inscenace další Cadiotovy předlohy – Un nid pour quoi faire (Hnízdo – a k čemu/a proč) – mne neohromila. Leda tím, že se inscenace odehrává v zimě a navíc v zasněžených horách.

    A napadla mne kacířská myšlenka: jsou ty hry, které v posledních letech uvádí festival ve světové premiéře, opravdu tak dobré? Všiml jsem si totiž, že nebývají hrány v nových uvedeních, ani překládány. To se týká i tak důležitého autora jako Franko-Švýcara Valère Novariny, o jehož L’Acte inconnu jsem psal v roce 2007. Ovšem možná, že nespadá do ambicí vedení festivalu – uvádět ve světové premiéře hry, která by přetrvaly. Že chce uvádět texty, které jsou něčím výjimečné, zvláštní a svébytné, tak přinášet impulsy. Takto ale na mne Cadiotovo Hnízdečko nepůsobilo.

    Marthalerův „průšvih“

    Z toho úhlu pohledu mi není zcela jasné, proč si diváci a mnozí – především německy píšící – kritici „vyjeli“ na Christopha Marthalera, kterému připadla čest představením Papperlapapp zahájit se svou švýcarskou skupinou v Papežském paláci letošní festival. Rakouský tisk přinesl dokonce titulek Schlappe für Marthaler, tedy něco jako Marthalerova porážka, volně ovšem spíše – Marthalerův průšvih…

    Vysvětlení by mohlo být v jiném, rovněž v Avignonu předvedeném, původně však vídeňském Marthalerově projektu: zabývá se v něm euthanasií během nacismu v jedné dnes zcela příjemné a nenápadné vídeňské privátní klinice. Rakušané se rádi označují za první oběť nacistického Německa a nemají zvlášť rádi, když jim někdo připomíná či „zpracovává“ jejich vlastní nacistickou minulost – zvláště, přichází-li ze zahraničí, navíc ze Švýcar. A řadový divák? Zřejmě mu nerozumím. Přece všichni, co za bučení, tedy hlasitého volání Bůůů – což je v Česku nezvyklé, ale v německé oblasti i Francii běžné – teatrálně opouštěli hlediště, mohli mít předem představu, na jaký druh produkce šli.

    Na druhou stranu je pravda, že stejně jako má Marthaler své herce (především – krom dál jmenovaných – Bettinu Stucky a Jürga Kienbergera, kteří vystupují v jeho různých produkcích po světě, naposled v tomto květnu v Basileji), má i své publikum. A že jeho divadlo se nemusí líbit každému.

    Marthalerovo „velké“ divadlo je v podstatě divadlo „malých forem“. Ne vždy zcela koherentních, vzájemně souvislých a souvisejících, na sebe navazujících scének. Navíc má evidentně performativní charakter. A tak bylo pro něj, pro jeho představitele a hlavně pro jevištní výtvarnici mimořádnou výzvou zvládnout obrovský, předem daný a otevřený jevištní prostor. Viebrock chtěla původně zdi paláce vytapetovat, což jí ale místní památkáři zakázali. Musela se proto omezit na drobné změny, jako zavěšení krabiček klimatizace pod okna z plastu (nasazených na původních gotických), na filmovou projekci či integrální zapojení daných prostor (gotický arkýř a místa za okny). Omezení byla však ku prospěchu: poprvé od své vlastní režijní práce v Basileji, kde v koláži z próz basilejského autora Jürga Laederacha 69 Arten den Blues zu spielen zapojila do jevištního obrazu i ulici za divadlem, otevřela – ve většině jejích jevištních kreací uzavřený – jevištní prostor. „Tapetování“ ale nevynechala: když mladý svižný farář otevře zpovědnici, je polepena obrázky z časopisů, tedy především pin-up-girls, jak to mívají v šatnách mnozí chlapi.

    Samozřejmě, že se režisér neobešel bez opakování svých známých a vždy skoro stejných postupů, ale objevily se i přístupy a řešení zcela nové.

    V inscenaci se moc nemluví, zazní útržky kritiky náboženství volně dle Kierkegaarda, Achternbusche a Foa, nebo se tu a tam objeví humorné, zcela originální texty. Hudba Palestrinova, Mozartova, Bachova, Verdiho, Wagnera, Liszta, Chopina, Haydna a dalších propojená s hudbou Satieho („Messe des Pauvres“ a seine „Vexations“) nás provází nejen církevními dějinami, ale spojuje jinak nepříliš souvislé, dosti blasfemické scénky.

    Papperlapapp v nás může (respektive mohlo, představení se nebude nikde krom Papežského paláce opakovat) vyvolat různé pocity, může se nám líbit i nelíbit. Na každý pád ale znamená svým způsobem mezník v recepci prostoru Papežského paláce. Ten si zakladatel festivalu Jean Villar vyvolil pro své inscenace tragédií, obsazených jím či tak vynikajícími herci jako Gérard Philipe či Jeanne Moreau, jako mimořádně krásný historický prostor. Thomas Ostermeier jej v roce 2004 (Woyzeck) zakryl kulisami připomínajícími „enderácké“ panelákové předměstí. Romeo Castellucci v něm v roce 2008 nechal ve své adaptaci Božské komedie vystoupit po jeho stěně papeže Klementa V. jako lezce po fasádě. Marthaler tuto demontáž dokončil: Přece nejde o religiózní prostor, tvrdil z blasfémie osočovaný režisér. A pokud jde o avignonské papeže, nešlo o zástupce náboženství, nýbrž o mocenské politiky. Mé představení není blasfémií, beru-li si na mušku palác, který sloužil po léta dokonce i jako vězení, i ty, kteří k němu patřili. Myslím, že v tom nemá zcela pravdu – přinejmenším z hlediska katolické církve se o rouhání (například inscenuje-li rozhovor o proměňování chleba a vína v Kristovo tělo a krev) bezpochyby v jeho produkci jedná. Nicméně podobná demontáž – například Strahovského kláštera anebo – proč ne? – Hradčan (i tam bydlelo a objevilo se pár pokleslých politiků a hrává se tu divadlo), stojí teprve před námi. V Avignonu je teď před tvůrci jiná výzva: Kdo vrátí tomuto krásnému prostoru – jak jej chápal Vilar – jeho důstojnost? A je to vůbec ještě možné?

    Více ve sloupci iDN –  Avignonské zpovědi 2010 (doplněk)

    Více o avignonském festivalu na Blogu DN – Veronika Š. píše z Avignonu 1-5


    Komentáře k článku: Avignonské zpovědi 2010

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,