Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Avignon 2011: Dost bylo postdramatismu! (No.3)

    Po Obyčejném životě Pavola Lišky a Kelly Copperové, o nichž jste mohli číst v minulém díle mých avignonských zápisků,  nabízím kontrast v podobě avignonské opery: Sul concetto di volto nel figlio di Dio (režie artiste associé Avignonského festivalu 2008 Romeo Castellucci, který  vede také divadelní bienále v Benátkách).
    Co tak komplikovaný název může znamenat? Asi by to šlo říci jednodušeji, ale pak by to nemělo onu potřebnou intelektuální hloubku! Ovšem, jak je to titul podivný, tak špatně se překládá – asi tedy: O konceptu tváře božího syna. Produkce Societas Raffaello Sanzio v italské Ceseně, tedy domácí scéna Castelluciho, koprodukce (a ty stojí za to kompletně vyjmenovat, neb již samy o sobě podávají výpověď o současném festivalovém světě a jeho vzájemném prolnutí; používám mezinárodních označení festivalů z programu): Theater der Welt 2010, deSingel international arts campus/Antwerp, Théâtre National de Bretagne/Rennes, The National Theatre/Oslo Norway, Barbican London and SPILL Festival of Performance, Chekhov International Theatre Festival/Moscow, Holland Festival/Amsterdam, Athens Festival, GREC 2011 Festival de Barcelona, Festival d’Avignon, International Theatre Festival DIALOG Wroclav/Poland, BITEF (Belgrade International Theatre Festival), spielzeit’europa I Berliner Festspiele, Théâtre de la Ville–Paris, Romaeuropa Festival, Theatre festival SPIELART München (Spielmotor München e.V.), Le-Maillon, Théâtre de Strasbourg/Scène Européenne, TAP Théâtre Auditorium de Poitiers- Scène Nationale, Peak Performances@Montclair State-USA. Tam všude, ale i jinde, např. na Spektáklu v Curychu se bude dílko hrát, nebo se už hrálo, a tam všude si budeme s velkou pravděpodobností moci přečíst nějaké nesrozumitelné oslavné ódy.

    Jde o to, vytvořit tragédii budoucnosti. Snímek archiv Festival d´Avignon

    Podle Socìetas Raffaello Sanzio jde o to, vytvořit tragédii budoucnosti, o což se pokusil pod pojmem endogenetické tragedie počátkem tisíciletí. Ta by se měla dramatickou výstavbou podobat řecké, ale bez chóru, tedy i bez komentáře. „Endogenický“ se vztahuje na jednoduché obojpohlavní organizmy schopné samoreprodukce (tedy svým způsoben nesmrtelné), v tragedii naopak dochází ke smrti hrdiny/ů. Jde tedy o protimluv – pokud ovšem v žití samém nespatřujeme tragedii. I Castellucci – v souvislosti s vlastní inscenací Wagnerova Parsifala jež byla v záznamu promítnuta na festivalu – zastává názor, že divák má do představitelů vložit své vlastní emoce: autorem představení není Wagner nebo Castellucci, nýbrž divák sám, v konfrontaci s estetickým zážitkem, který může dosáhnout kvality spirituální zkušenosti (konkrétně v druhém aktu pohled do mezinoží hezké ženy, ale i jiné působivé obrazy přírody). V jiném rozhovoru na dotaz, co je pro něj divadlo, odpoví, že skutečně neví (napadá mne, že by se sem tam některé výpovědi tvůrců měly vzít i vážně…) a pokračuje, nejspíš zrcadlo skutečnosti. Lépe to neřekl ani Shakespeare. Další mínění, že tragické se odevždy živilo, či vyrůstalo z odporné ošklivosti by už ale asi Shakespeare nepodepsal. Stejně jako jiní, Aristotelem počínaje, přes Schillera k například  Szondimu. Co podle Castellucciho zůstává, jsou skutečnosti v jejich nahé pravdě (za avantgardistu sám sebe ale nepokládá – je za něj pokládán).

    Jediné, co zůstává, jsou skutečnosti v jejich nahé pravdě.  Snímek archiv Festival d´Avignon

    Obrazoborec, nebo konzervátor?

    Vycházeje z „ikonoklastického“ divadla (sám se nedomnívá, že by byl obrazoborec, naopak prý hledá, sleduje a zachovává původní obrazy, což je svým způsobem ovšem pravda) nechá v pozadí jeviště instalovat obrovské plátno, na které promítá obličej Krista od renesančního malíře Antonella da Messiny. V popředí je vše v bílém dezénovém provedení – sofa, postel, ba i podlaha nejspíš z bílého laminátu, nebo plastu. Boží pohled je svým způsobem reflektor, který osvětluje lidská jednání, ať jsou dobrá zlá, odporná, či nevinná, tvrdí autor. Dva muži odění ve stylu černého divadla přivádějí na scénu staršího pána oblečeného v nemocničním plášti. Pán se posadí na sofa a sleduje televizi. Přichází mladý muž v elegantním tmavém obleku. Vyvine se tento dialog : Tati?… Tati?… Jak se daří tati?… Co je v televizi? –  Zvířata… – Tučňáci? Ok tati, už musím jít, takže později… Co je? Necítíš se dobře? –  Ne, jen že… – Otočí se a vidíme hnědou skvrnu na plášti. Starý pán má problém udržet stolici. Syn je trpělivý:  Tys to udělal… To je v pořádku, vyměním ti plenu, když´s to udělal…. Pojď sem! Tedy na předscénu. Nechci psát podobné zakuklené nesmysly jako někteří žurnalisté – například, že jde o zvláštní druh modlitby ke Kristovi – nýbrž popsat, co jsem viděl a tak alespoň částečně zprostředkovat čtenáři tento neobvyklý jevištní „zážitek“. Ředitelství festivalu během představení žurnalistům fotografování zásadně nepovoluje a já – vzhledem k tomu, že téměř celé představení spočívalo v pohledech na velice intimní partie hlavního představitele – jsem si nedovolil tento zákaz překročit. Syn nejenže svlékne otci župan, ale i pleny, do nichž celkem šikovně zabalí obrovský výkal. Pak dále pucuje všechny záhyby celkem mladě působící zadnice. Nyní definitivně pochopíme, proč se představení hraje ve výstavném,  sochami klasiků dekorovaném  avignonském městském divadle. Nejen pro zvýraznění kontrastu: na stropě múzy (tedy něco z představ o povznesenosti člověka), na jevišti lejna (pod tváří Krista), nýbrž i proto, že jsme v neprodyšně uzavřeném prostoru. Odtud není úniku – alespoň zápachu, který se divadlem začne rozšiřovat a který normálně známe z místností, kam i král chodívá sám… Někteří diváci – především z předních řad – samozřejmě unikají. Ostatní, za pomoci kusů oděvu, či šátků improvizují plynové masky. Sotva připevnil mladý muž bělostnou plenu, umyl podlahu (zápach dezinfekčních prostředků) omlouvá se stařeček znovu a procedura začne od začátku, jen teď už méně sterilně. Běloba na scéně ustupuje hnědi. A k tomu ještě začne v kapse synova obleku zvonit mobil.  Je vskutku umně zahrané a tedy veselé, jak se syn snaží pokaděnýma rukama rozhovor přijmout. Jinak se, obzvláště my „starší semestry“,  moc nenasmějeme. Mladší se smějí aspoň rozpačitě častěji. Novináři hovoří o realismu. Nemyslím si to, neboť sotva připevnil mladý muž další plenu… Je opravdu s podivem, kolik výkalů děda vyprodukuje: to snad musel spolknout vola. Do třetice mu tečou po nohách. Syn zanadává, omluví se, kapituluje a odvádí otce k posteli. Na nočním stolku stojí kanystr s hnědou tekutinou připomínající močůvku, otec se jí důkladně poleje. Muži oblečení v černém odnesou kulisy s výjimkou otcovy postele. Přichází chlapec s ruksakem. Z něho vyndá granát, odjistí a hodí na tvář Krista. Hází jeden za druhým a také přichází jedno dítě – opět děti! – za druhým. Všechny hází granáty. Kristus odolává. Před jeho tváří zůstává pole vybuchlých granátů. Stařec se zvedne a odchází do horizontu, což je skutečně působivý obraz. Za plátnem se objeví černě odění muži a pocákají je zezadu hnědou tekutinou, asi stejnou, jakou se poléval otec. Obraz se jim ale zničit nedaří. Roztrhají ho tedy. Za ním se objeví horolezecká stěna, kterou oba slezou a zmizí v otvorech. Na stěnu je promítnut nápis: „YOU ARE MY SHEPHARD“. A to je po padesáti minutách konec. Samozřejmě, že se dá toto představení a jeho obrazy interpretovat jakkoli, od představ o nemohoucnosti člověka, přes nemohoucnost Boha otce i syna, až po islamistické ohrožení, popř. něha péče, či volání po euthanasii. I toto představení je počátkem série – opravdu napjat jsem, jaké exkrementy, tedy experimenty uvidíme – a ucítíme – příště.

    Kristus odolává… Snímek archiv Festival d´Avignon

    Rošády (v Avignonu – i jinde)

    Čtenář jistě nepřehlédl: Většinu představení, která jsou k vidění v Avignonu, jsme mohli, anebo budeme moci vidět i jinde. I když ne ve stejně krásném a efektním prostředí. Tak tomu bylo již i v minulých letech. Namátkou mě z důležitých produkcí napadá Riesenbutzbach Christopha Marthalera či (A)pollonie Krzystofa Warlikowského (obě inscenace uvedeny před Avignonem na Wiener Festwochen). Vedení festivalu vysloveně zdůrazňuje spolupráci s jinými divadelními centry a organizace turné patří k jeho programu. A tak tomu samozřejmě za Jeana Villara nebylo. Ten tu sám v prvních letech jen ve vlastních inscenacích hrál spolu s legendárními herci jako Jeanne Moreauovou či Gérardem Philipem hrál. A uváděl především to, co pokládal za nutné uvézt. Připomínám to i proto, že avignonský institut Maison Vilar  letos věnoval  zakladateli  vzpomínkovou výstavu: pár kostýmů, pár plakátů, fotografií, filmů, mnoho návštěvníků.  Díky ní jsme si mohli  uvědomit, jak ohromný  a současně politický počin byla poválečná inscenace Kleistova Prince Homburského, kterou Vilar uvedl, aby napomohl porozumění Francouzů a Němců.  V titulní roli této u nás málo známé hry o pruské vojenské kázni exceloval Gérard Philipe během své krátké kariéry vůbec nejdéle (celkem 120x). Dosahují současné inscenace této intenzity? Nebo jde o v podstatě zaměnitelné produkce (vskutku v této souvislosti případné slovo) v globalizovaném světě?

    Festival d´Avignon a jeho budoucnost
    Ať již z představení samotných, tak z diskusí lze vysledovat, že divadlo a umění vůbec, je v pohybu, že se snaží znovu definovat, nově vynalézt. Toto vědomí je asi tak to nejcennější, co si můžeme z festivalu odnést. Popravdě ale, totéž bychom věděli, aniž bychom jej navštívili. Převážné většině inscenací, které jsem viděl, je společné jedno – jejich tvůrci o nich dovedou velmi pěkně, zajímavě mluvit. Jejich produkce samotné jsou zajímavé už méně  (na Liškovi mi bylo osobně nejsympatičtější, že toho moc nenamluví, napjat jsem ovšem, zdali i jeho úspěch nespálí). Vincent Baudriller hovořil o magickém prostoru Papežského paláce, v němž většina návštěvníku už za svůj život nějaké představení viděla a tyto vzpomínky se u nich mísí se současnými zážitky (opět tedy projekce) – což už samo o sobě je zážitek. To je bezpochyby pravda – neznamená to ale i že festival žije ze své byvší slávy? Na druhou stranu je zjevné, že vedení festivalu stojí pod enormním tlakem přivádět stále originálnější produkce a že také očekávání diváků je stran originality produkcí nerealistické. Zdá se mi, že se vyvinul nový druh diváka, který už „normální“ divadlo, tedy takové, ve kterém dramaturgie sleduje děj, herec neřve, ale mluví, neleze, ale chodí a k tomu všemu je i oblečen, popřípadě dokonce dobově, už vůbec nezná. Nebo je zná nejvýš z bulváru, takže je pokládá za něco méněcenného a kýčovitého. To, že festival není přehlídkou těch nejlepších vybraných představení, jako např. každoroční Berliner Theatertreffen, nýbrž místem kreativního setkání, místem, kde se experimentuje, zdůrazňuje i ředitelské duo. Zřejmě se tak snaží čelit stoupající kritice festivalu. Ano, minulý rok bylo prodáno přes 120.000 vstupenek, což odpovídá ročnímu prodeji vstupenek dobře fungujícího divadla středně velkého města ve Spolkové republice. A letos bylo možné jen s obtížemi dostat z nabízených 135.000 dvě nebo i jen jednu… Přesto si nemyslím a vycházím při tom i z rozhovorů s jinými diváky, že návštěvníci mají dobrý pocit z „postdramatického“ divadla, které je nám v In soustavně nabízeno. Již minulý rok jsem psal, že mne napadá kacířská otázka, zdali jsou kusy, které v Avignonu vidíme, skutečně výjimečné. Letos něco podobného – a to i v souvislosti s inscenacemi – napsal vlivný francouzský deník Le Figaro. Podle něj se festival vzdálil od původního Vilarova požadavku nabízet elitérní divadlo pro všechny. „Proč nevidíme např. starého dobrého Molièra v historických kostýmech s populárními herci jako Pierre Arditi nebo Fabrice Luchini?“, psalo se ve Figaru a Luchini sám na stejném místě označil festival za platformu sekty odmítající velké texty (obdobně jako již r. 2005 levicový aktivista a spisovatel Régis Debray, ten mluvil o celebrované nenávisti k textu).
    Vždy a všude, kde se objeví, kolem sebe vzbuzuje rozruch. Francouzi ji ctí jako královnu: herečka Jeanne Moreau. Ve dvoraně hotelu Cloître Saint Louis, kde je ředitelství festivalu, jsem ji zachytil s ředitelem festivalu Vincentem Baudrillerem. Snímek PETR FEYFAR
    Figaro je pravicový deník. A tak není divu, že odpovědi na sebe nenechaly dlouho čekat: Vždyť přeci každý rok – a tedy i letos – čte Jeanne Moreau klasické texty, hrál se I am the Wind, minulý rok byla činohra Falka Richtera My secret Garden nejsilnější produkcí a Maguy Marin šla před dvěma lety dokonce tak daleko, že nechala tanečníky tři hodiny bez výrazu deklamovat klasiku! Mimo diskusí mezi tvůrčími teamy, kde se neočekává jen aplaus, ale i kritika, nabízel festival přeci v tomto roce řadu workshopů, improvizací, výstav i Une école d´art vedenou Charmatzem. Co tedy by se mělo ještě proboha dělat, aby si festival nemusel nechat líbit výtku, že žije ve vlastním hermeticky uzavřeném divadelním světě? Tak nějak jsme si to mohli přečíst např. v německém týdeníku Die Zeit.  Němci, což je pochopitelné na základě jejich vlastní historie, jsou nejsilnějšími obhájci současného festivalového konceptu. Ano, diskuse s tvůrci produkcí jsou super! V českém divadelnictví, včetně většiny festivalů je silně (stejně jako úvody do představení produkčními dramaturgy, jak je to např. v německé oblasti zcela běžné) postrádám. Ty ovšem samy představení a tedy i festival ani nedělají, ani nezachrání. Repertoár dodatečně nezmění. Totéž platí i pro pěkné výstavy či školu umění. I shora jmenovaná čísla je třeba brát s rezervou:  od Avignonu nepříliš vzdálený zámek Grignan přilákal od začátku července do 21. srpna na jednu jedinou inscenaci „klasicky“ zahraného Hamleta (režie Jean-Luc Revol) 30.000 diváků z nejrůznějších vrstev, z toho řadu návštěvníků z blízkého okolí.
    Že se festival ocitá na přelomu, že se něco opět změní, naznačuje letní bouře (jak to jedni označují, řekl bych spíš rošáda), která se přehnala z Paříže do Avignonu. Ministr kultury propustil ředitele Odeonu, režiséra Oliviéra Py. Na jeho místo povolal švýcarského režiséra, ředitele Wiener Festwochen Luca Bondyho. A Oliviér Py nahradí od roku 2015 v Avignonu současné ředitelské duo…

    Komentáře k článku: Avignon 2011: Dost bylo postdramatismu! (No.3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,