Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Avignon 2011: Dost bylo postdramatismu! (No. 1)

    Město praská ve švech. Projít se „jen tak“ v normální hodinu (tedy do půlnoci) po Place de  l´Horloge bylo vždy během divadelního festivalu v Avignonu prakticky nemožné. Letos se ale nedalo projít ani  hlavní  ulicí města Rue de la République. I tam se odehrávala představení „volných“ komediantů, či ukázky z představení skupin Off. To samo o sobě není nic nového. Tato vystoupení však přitahovala letos mnohem více publika, než obvykle. Podle některých zpráv počet návštěvníků města Avignon a okolí stoupal k milionu denně. Nejenže lidé jako obvykle obsadili všechna parkoviště okolo hradeb,  ale i pokus zaparkovat v blízkém okolí se ukázal jako hloupý nápad.  Festival d´Avignon prožívá jednoznačně boom.  Francouzi, Východoevropané, Číňani, Japonci… Do Avignonu chce přijet zřejmě každý.


    Vilarovi se prý posmívali, když se rozhodl instalovat festival v provincii. Posměváčky by dnes smích přešel. A nejspíš i Vilar sám by se nestačil divit. A to nejen počtu produkcí:  přes čtyřicet v rámci 65. ročníku Festivalu In, z toho dvaadvacet  světových premiér, z nichž patnáct vzniklo na místě, jak zdůrazňuje Vincent Baudriller, jeden ze dvou  ředitelů festivalu. A doplňme: 1143 představení festivalu Off, ( ta na Villeneuve-en-scène, kde loni hrál i „Provázek“ nepočítaje) a dalších akcí.  Konec konců ohromující je i rozpočet festivalu In: 12 milionů eur, z toho 7 milionů subvencí. To vše klade velké nároky a to nejen na organizátory, ale i na diváky. Návštěva festivalu není žádná legrace, nýbrž tvrdá práce. Mohutnost přehlídky  také znamená, že celá řada produkcí se odehrává mimo město a divák se na místo dění musí dopravit. I když na místo jezdí i festivalový autobus, má to tu nevýhodu, že ztrácí mnoho času. Například letos: německá produkce variace na Strindbergovu Slečnu Julie  nazvaná „Christine“  byla uvedena v Cavaillonu, tedy 25(!) km od Avignonu.  (Navíc z technických důvodů byla inscenace přeložena na jiné místo, přátelské upozornění ředitelství jsem si přečetl v mém mailboxu pozdě, takže jsem produkci prošvihl – nastoupil jsem do autobusu jedoucím na místo, uvedené v hlavním programu a spolucestující, jedoucí na totéž představení mě ubezpečili, že jedu správně…

    Kreativita z „muzea“

    Nastolení, ukončení a rozšíření střetu aneb Levée des conflits na trávníku v Avignonu. Snímek autor

    Avignon je především „místem setkávání, kreativity, komunikace a to nejen mezi tvůrci samotnými, ale i mezi tvůrci a diváky“. To neúnavně zdůrazňoval letošní „artiste associé“ festivalu Boris Charmatz – tanečník, choreograf a ředitel Muzea tance/Choreografického národního centra v bretaňské Remeši, jehož vlastní kvalifikací byl dán jeden z akcentů letošního festivalu, tedy důraz na pohybové divadlo. Ve zmíněné komunikaci se teprve vytváří, či resp. dotváří umělecký výtvor, tedy jevištní produkce. A to i tím, co ze sebe, ze svých zkušeností (a tím samozřejmě i pro sebe) do něj divák vnáší. To samozřejmě není nic nového. Všichni víme, jak publikum může ovlivnit recepci i výkony herců na jevišti, a to v každém představení – jednoduše proto, že divadlo je jedním z mála ještě živých médií. Specifická je radikalita, s níž Charmatz svůj koncept – alespoň v rozhovoru – prosazuje, jak se jej zjevně snaží dovézt k dokonalosti. Při čemž není zrovna lehké jej sledovat a souhlasit s tím, že se mu to daří i v praxi. I jím vytvořené t.zv. muzeum tance je místem kreativity, kde má z minulého vyvstávat nové. Loni uvedl v Avignonu dvě produkce. V jedné z nich (viz Avignonské zpovědi 2010 (doplněk) – i-DN 15/2010), věnované americkému tanečníkovi Merce Cunninghamovi, vycházel pohyb od pohybu z Cunninghamovy dokumentace. Té ovšem dodával vlastní akcent. Na Cunninghama se tento klasicky vzdělaný tanečník odvolával i letos: Jednou mi řekl: Tanec je to, co se odehrává mezi dvěma pozicemi… Choreograf řekne – odtud až tam, tanec je to, co se mezi těmito pozicemi stane… Tato slova mne silně ovlivnila.

    Na festivalu Mettre en scéne v Remeši uvedl Charmatz v minulém roce „hru pro 24 tanečníků“ Levée des conflits – doslova Pozvednutí konfliktů, ovšem do češtiny vzhledem k různým významům slova levée (jako vybírání, pozvednutí, odstranění, odvod, sejmutí, ukončení, odnesení, zrušení, kynutí, ale také nastolení) těžko jednoznačně přeložitelné. Nejspíš jde o Aufhebung des Konflikts v hegeliánském smyslu, jak to konečně odpovídá i Charmatzovu intelektuálnímu zaměření. Nicméně ani němčina není pro český převod moc platná, neboť jde o podobně mnohovýznamové spojení. Eventuelně jej lze opsat jako Nastolení, ukončení a rozšíření střetu. „Hru“ přenesl letos do Avignonu.

    Procvičovali se tanečníci málo, či naopak hodně? Snímek autor

    Vzhledem k tomu, že festival již dávno ztratil národní charakter (řada představení, stejně jako návštěvníků, přichází ze zahraničí a téměř všechna festivalová představení se posléze hrají v zemích mimo francouzsky mluvící prostor) bylo by docela případné, kdyby byly k dispozici programy i v jiných jazycích než jen ve francouzštině.  Uvítal bych jej i na Charmatzově produkci. Na každý pád jde o dost intelektuální a (pro balet) abstraktní záležitost: čtyřiadvacet tanečníků přichází postupně na scénu – tedy na trávník v Avignonu – a jeden po druhém provádí ty samé pohyby. Zprvu hladí trávu (k tomu se ozývají odpovídající zvuky), pak ji jakoby lízají, mlátí se do prsou a chodíce provádí různé další prostocviky připomínající ranní rozcvičku. Také skáčí, chodí jako po laně, popř. se dopředu pohybují poskoky, padají, lezou po zádech, kutálí se, převalují jako ve spánku, či opět vyskakují a napřimují se jako pružiny. Dlužno říci, že kolegiálně to vše spoluprovádí i Charmatz sám. I on sem tam někoho zatáhne za šatstvo, nebo padne na trávník. Nespokojení diváci (sedí se na zemi, či na nepohodlných schodech, docela jsem se pobavil, když mi uvaděč trhající vstupenku sdělil, že program dostanu „v sále“) odchází, buď hned, nebo později – jak to ostatně patří k běžnému avignonskému rituálu. Možná, že někoho, kdo se zabývá moderním tancem, by představení potěšilo více, ale já se poněkud ironicky ptám: procvičovali se tanečníci málo, či naopak hodně? Spočívá snad v odcházení diváků nespokojenců onen společný tvůrčí proces? Stojící tanečníci také – pozor, důležité! – tahají ty ležící po trávníku. Důležité proto, že toto „vedení“ osob je jedním z hlavních principů centrálního představení ve dvoře Papežského paláce Enfant (Dítě).

    Konec bezstarostnosti

    Dětství dnes nelze spojovat s bezstarostností…  Enfant (Dítě) Borise Charmatze na nádvoří Papežského paláce. Snímek autor

    Charmatz se domnívá, že dětství dnes nelze spojovat s bezstarostností jako ještě třeba před třiceti lety: Děti (v titulu používá singuláru, jako pars pro toto) dnes cítí strach z budoucnosti. Je řada problémů, kterými se cítí být ohroženy: nezaměstnanost, ilegální přistěhovalectví, chudoba (dětí), pedofílie.  Nemyslím si, že dříve (například během válek, diktatur, nezaměstnanosti v dobách neexistence sociální síťě atp) to měly děti  lehčí. Přesto jde o oprávněný a důležitý politický pohled. Tvůrce se pokouší zpracovat „choreografií nepohyblivosti“.  Již loni v Nemocné tanečnici nechal Charmatz tyčí po jevišti vést nákladní auto. Nyní jej nadchla jevištní technika scény Papežského paláce (Dítě se bude ale hrát i na festivalech v Hamburku, Paříži, Ženevě, Lisabonu, Bruselu a dalších, takže se nejedná o zcela specificky jen pro tento prostor vytvořenou inscenaci, jako loni v případě Marthalerova Papperlapapp).

    Nejspíš jde o výměnu generací. Snímek autor

    Ústředním bodem produkce je obrovský jeřáb. Gigantická, jakoby samostatně pracující mašina připomíná stroje Jeana Tinguelyho, je ale méně hravá, hrozivější. Lano připevněné na jejím trupu je spojeno se zafixovanými body na jevišti, postupně se trhá a tak jeřáb řídí. Posledními zafixovanými body jsou tři tanečníci, kteří jsou jím na lanech zprvu taženi po zemi a pak do výše. Tanečníci se ze zajetí stroje osvobodí a přichází další. Následují „scény“ podobající se těm v Levée des conflicts  a náhle se objevují děti. To je překvapivé, nové. Přichází jedno za druhým, dohromady je jich šestnáct (ve věku od 6 do 11 let). A s nimi dudák – ten, trochu podoben krysaři, je vede. Děti jsou jako v transu, chvílemi se zdá, že spí, nebo jsou omámeny drogami (vlastní Charmatzova slova v rozhovoru pro Arte). Jako loutky je přebírají tanečníci: Ptáme se, jaký pohyb by dítě od nás chtělo provést… Jedná se o mentální tanec, myšlený tanec, který divák vidí… O pohyby námi myšleného tance. Moc tomu nerozumím, ale musím říci, že to chvílemi vypadá docela zrůdně. A myslím, že ani děti se při tom necítí jen dobře – napovídá mi to postoj jednoho z nich na předscéně koncem představení: špičky nožek k sobě otočené. Před tím ale děti „oživnou“, začnou běhat a blbnout – no, jako děti. Trochu to připomíná nějakou animaci na dětském táboře (U mne je dovoleno vše, říká Charmatz). Jinými slovy, představení se rozmělňuje. I když pravděpodobně za přesné choreografie, jak napovídají jisté pohyby, při nichž děti používají svého těla např. jako zbraně. Náhle ale upadnou ve spánek tanečníci. Děti se je snaží probudit, tahají je, pokoušejí znovu zavěsit, vyměnili si funkce. Zdali jde při tom o vzpouru dětí, jak někdo interpretoval, nevím, neřekl bych. Spíše o výměnu generací. Možná, že v tom je i smysl představení.

    Písek a špunty do uší

    Spíš zklamáním, byla pro mne druhá pohybová produkce v Papežském paláci Cesena choreografky Anny Teresy De Keersmaeker za doprovodu hudby Björna Schmelzera. Organizátorům nelze upřít svéráznou nápaditost: představení bylo ohlášeno na 04.30(!), tedy na dobu, kdy se i v Avignonu spí. Atmosféra připomínala trochu “morgestreich” v Basileji, když tam začíná – také ve 4 hodiny ráno – masopust.

    Skupina a jedinec, separace a integrace, vyvržení a přijetíCesena choreografky Anny Teresy De Keersmaeker za ranního svítání na nádvoří Papežského paláce. Snímek autor

    Začalo ale skoro o půl hodiny později – možná některý účinkující zaspal – ale na každý pád ještě za tmy. A tak jsme nahého chlapa, který se postavil na předscénu, dělal dřepy, při tom různě pískal (jak při výdechu, tak při nádechu až se to roznášelo přes celý dvůr), nemohli spatřit v plné kráse. A to ani pak, když začal na scéně, kde se k němu postupně přidávaly další postavy, běhat po velkém kruhu ze světlého písku (scéna Ann Veronica Jannsens). Jedna z postav se postavila ke zdi a tloukla do ní kovovým předmětem (nemohl jsem nevzpomenout, že ještě minulý rok měl Marthaler problém s památkáři…) Od skupiny (třináct tanečníků a šest zpěváků) se sem tam oddělovali a zas se k ní připojovali jedinci. To bylo zřejmě hlavním tvůrčím principem a sdělením: Skupina a jedinec, separace a integrace, vyvržení a přijetí. Písně, které pěvci buď v chóru, nebo sólo zpívali, vznikly ve 14. století, na přímou objednávku zdejšího – tedy avignonského – papežského dvora.  A to až na jednu – úryvek srbské písně Čiješ-li me Majko…. Proč ji zpěvák zpívá, proč vyzývá matku, aby mu vrátila, co mu vzala, je mi záhadou. Možná proto, že píseň pěkně umí. A protože ji zpívá sám, můžeme si třeba představovat, že šlo o separaci Jugoslávce v jinak integrované Evropě. Smysl to jinak nedávalo. Inscenace pracovala bez umělého osvětlení. S postupujícím rozedníváním jsme viděli stále lépe, jak běhající a později také ve skupině kráčející, případně  padající a na zemi se křečovitě svíjející postavy kruh krok za krokem  rozmetávaly. Choreografka vychází z jednoduchých každodenních pohybů, např. právě chůze, která má obdobně jako u Marthalera funkci předělu. Postavy přitom vesměs zůstávají spojeny pohledy. Pod nohama performerů ale skřípe písek, což zpěv ruší. Bezpochyby umělecký záměr. Písek je ke konci všude. Že „tanec“ nebyl příliš náročný, ukazuje i fakt, že jeden z účinkujících představení odehrál s ortézou či gypsem na paži. Rozedněním se žádný zvláštní „aha-efekt“ nedostavil. Možná, že vinu neslo i zamračené nebe, ale na každý pád, šlo o ztracený den, neboť po sedmé hodině ranní se speciálně v avignonském kraválu už špatně usíná. Jsem zvědav, zdali i jinde (m.j. Bern, Graz, Amsterdam, Paříž, Mulhouse) se bude hrát také takhle zrána a zdali i tam budou diváci tak trpěliví, jako v Avignonu. Myslím, že – především díky opravdu krásnému zpěvu a ovšem i všeobecné únavě  – nikdo neodešel. Na druhou stranu také nebylo kam spěchat. První pekaři otvírají v sedm a první představení Off začínají okolo desáté.

    Čtenář mi promine, že i mé nadšení z Violet, dalšího tanečního představení (koncept, režie Meg Stuartová, světová premiéra v alternativním kulturním centru Zollverein v německém Porúří) se drželo v mezích. Za celkem dobrý nápad pokládám to, že jsme před představením vyfasovali špuntíky do uší. Stalo se to na základě zkušenosti s performancí podle Hamleta, kterou v Cloître des Carmes pod názvem Au moins j’aurai laissé un beau cadavre (Aspoň po sobě zanechám krásnou mrtvolu) uvedl Vincent Macaigne (zdá se, že objev festivalu): někteří „tradičnější“ návštěvníci, kteří místo nahoty, násilí, nadávek, kečupu a bahna, popř. citátu z Nietzscheho očekávali nějaké to oposlouchané „být či nebýt“, si během Macaignovy inscenace zacpávali uši.

    Čtenář mi promine, že i mé nadšení z Violet se drželo v mezích. Snímek Chris Van der Burght

    Skutečností je, že bez špuntíků nemohl žádný alespoň částečně slyšící divák ve zdraví přežít industriální soundtrack doprovázející performanci Meg Stuartové.  A to i přes to, že se zvuky vytvářené na scéně live komponistou Brendanem Doughertym střídaly  s absolutním tichem, rušeným jen vrzáním schodů pod nohama odcházejících diváků. Stuartová patří k důležitým představitelům mezinárodní tanečně performativní scény. Pracuje s řadou různých extrémních pohybů, mezi něž patří jak „strojové“, připomínající ty z časů meziválečné avantgardy, tak cviky z jógy a senzitivního tréninku, který jsem popsal  na základě vlastní práce v Toskáně na 2. světovém kongresu psychoterapie ve Vídni – (Sensitivity Training und Szenentwicklung, 1996). V předchozích produkcích dávala tyto perfektně a neuvěřitelně rychle, či naopak velmi pomalu prováděné pohyby do služeb nějakého zvoleného tématu (milostná trápení, přírodní katastrofy, pěstění člověka, či rodinná soužení). V případě Violet se snažila o čistě abstraktní kompozici. Inspirována byla hned několika zdroji: videem, na němž byl natočen muž, který se ocitl v tornádu, vlastní cestou do Ria, kde uviděla, jak krajina dává chaosu města formu a také jedním koncertem.  Vlastními slovy: Východiskem na jevišti bylo hledání energetických modelů.

    Dostali se až na pokraj vlastních tělesních možností a vyčerpání. Snímek Chris Van der Burght

    Zároveň je jí prý  jasné, že každý zveřejněný projev volá po interpretaci a vyvolává ji. Vytvořit zcela abstraktní projev je tedy podle Stuartové prakticky nemožné. V mém případě se jí to ale docela dobře podařilo! Poněvadž jsem si program přečetl až později, naivně jsem během představení marně pátral po jeho obsahu, nebo nějakém smyslu. Velice odlišní a extrémně nevkusně oblečení tanečníci (3 muži, 2 ženy) stojí na začátku před několikametrovou lehce ohnutou asi latexovou černou zdí, která jejich těla – samozřejmě zpitvořená -odráží. Zprvu se začnou jen pomalu, pak ale stále rychleji pohybovat. Velkou roli hrají při tom pohyby rukou a paží, částečně dost nepřirozeně protočené nebo neuvěřitelně rychlé před obličejem jako třeba při AHS (Alien-Hand-Syndrom). Také se pohybují dopředu dozadu, popř. při tom leží na zemi (což je evidentně nová baletní disciplína). Jedna z postav při tom vzlyká, druhá provádí koitální pohyby, třetí jakoby prožívala spazmatický záchvat. Zdá se to být velice namáhavé, všichni jsou zpoceni. Stuartová formuluje: Pět individualit s pěti zcela vlastními kvalitami se vrhlo do improvizace a dostalo se až na pokraj vlastních tělesných možností a vyčerpání. Ke konci se začnou opět ve stylu senzitivity-tréninku těla spojovat, hlavy zaklesnuté v pohlaví a nabalovat na sebe jako sněhová koule. Tak vzniká velké kolektivní lidské těleso, kutálející se po jevišti, což dává přece jenom v tomto moři zoufalství a zuřivosti určitou naději v lidskou pospolitost.

    (pokračování)


    Komentáře k článku: Avignon 2011: Dost bylo postdramatismu! (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,