Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Avignon 2011: Dost bylo postdramatismu!

    Vilarovi se prý posmívali, když se rozhodl založit festival v provincii. Posměváčkům po čase smích přešel. I Vilar sám by se asi nestačil divit. A to nejen počtu produkcí – letos přes čtyřicet v rámci Festivalu In, z toho dvacet dva světových premiér, z nichž patnáct vzniklo na místě, jak zdůrazňuje Vincent Baudriller, jeden ze dvou ředitelů festivalu (a doplňme: 1143 představení festivalu Off, ta na Villeneuve-en-scène, kde loni hrál i brněnský Provázek, nepočítaje) – ale i řadě dalších akcí.

    Charmatz se domnívá, že dětství dnes nelze spojovat s bezstarostností – Enfant (Dítě) v Papežském paláci FOTO PETR FEYFAR

    A divil by se jistě i jejich charakteru a koneckonců i rozpočtu festivalu In: 12 milionů eur, z toho je 7 milionů subvencí. To vše klade velké nároky – nejen na organizátory, ale i na diváka. Celá řada produkcí se odehrává mimo město. Letos například byla německá variace Strindbergovy Slečny Julie – inscenace Christine – uváděna v Cavaillonu, tedy 25(!) km od Avignonu.

    Kreativita z muzea

    Avignon je především místem setkávání, kreativity, komunikace, a to nejen mezi tvůrci samotnými, ale i mezi tvůrci a diváky, zdůrazňoval neúnavně letošní „artiste associé“ festivalu Boris Charmatz tanečník, choreograf a ředitel Muzea tance / Choreografického národního centra v bretaňské Remeši, jehož vlastní kvalifikací byl dán jeden z akcentů letošního festivalu: důraz na pohybové divadlo. Ve zmíněné komunikaci se teprve vytváří, či respektive dotváří umělecký výtvor, tedy jevištní produkce. A to i tím, co ze sebe, ze svých zkušeností (a tím samozřejmě i pro sebe) do něj divák vnáší. To samozřejmě není nic nového. Všichni víme, jak publikum může ovlivnit recepci a i výkony herců na jevišti, a to v každém představení – jednoduše proto, že divadlo je jedním z mála ještě živých médií. Specifická je radikalita, s níž Charmatz svůj koncept – alespoň v rozhovoru – prosazuje, jak se jej zjevně snaží dovézt k dokonalosti. Přičemž není zrovna lehké jej sledovat.

    Anna Teresa De Keersmaeker: Cesena FOTO PETR FEYFAR

    Na festivalu Mettre en scéne v Remeši uvedl Charmatz v minulém roce „hru pro 24 tanečníků“ Levée des conflits (doslova Pozvednutí konfliktů, ovšem do češtiny vzhledem k různým významům slova levée těžko jednoznačně přeložitelné). Nejspíš jde o Aufhebung des Konflikts v hegeliánském smyslu, jak to konečně odpovídá i Charmatzovu intelektuálnímu zaměření (v zimním semestru 2011/12 bude dokonce přednášet jako hostující profesor na Universitě Hamburg). „Hru“ přenesl letos do Avignonu. Jde o dost intelektuální a (pro balet) abstraktní projekt: 24 tanečníků přichází postupně na scénu, tedy na trávník ležící na ostrově Barthelasse mezi campingem a mostem přes Rhônu, a jeden po druhém provádějí ty samé pohyby: zprvu hladí trávu (k tomu se ozývají odpovídající zvuky), pak ji jakoby lízají, mlátí se do prsou a chodíce provádí různé další prostocviky připomínající ranní rozcvičku. Nespokojení diváci (sedí se na zemi či na nepohodlných schodech) odcházejí, buď hned, nebo později – jak to ostatně patří k běžnému avignonskému rituálu. Možná, že někoho, kdo se zabývá moderním tancem, by představení potěšilo, ale já se poněkud ironicky ptám: Procvičovali se tanečníci málo, či naopak hodně? Spočívá snad v odcházení diváků-nespokojenců onen společný tvůrčí proces?

    Konec bezstarostnosti

    Tyto otázky jsou důležité mimo jiné proto, že toto „vedení“ osob bylo jedním z hlavních principů i letošní hlavní premiéry ve dvoře Papežského paláce – Charmatzův projekt Enfant (Dítě).

    Charmatz se domnívá, že dětství dnes nelze spojovat s bezstarostností, jako ještě třeba před třiceti lety: Dítě (v titulu používá singuláru, jako pars pro toto) dnes cítí strach z budoucnosti. Je řada problémů, kterými se cítí být ohroženo – nezaměstnanost, ilegální přistěhovalectví, chudoba, pedofilie. Jistě oprávněný (i když si nemyslím, že dříve to neměly děti nijak lehčí) a důležitý politický pohled. Ten se pokouší zpracovat „choreografií nepohyblivosti“. Již loni v Nemocné tanečnici nechal tyčí po jevišti vést nákladní auto. Nyní jej nadchla jevištní technika scény Papežského paláce (inscenace se bude ale hrát i na festivalech v Hamburku, Paříži, Ženevě, Lisabonu, Bruselu a dalších, takže se nejedná o zcela specificky jen pro tento prostor vytvořený projekt, jako tomu bylo loni v případě Marthalerova Papperlapapp), především obrovský jeřáb, od kterého se představení odvíjí: Obrovská jakoby samostatně pracující mašina připomíná stroje Jeana Tinguelyho, je ale méně hravá, hrozivější. Lano připevněné na jejím trupu je spojeno se zafixovanými body na jevišti, postupně se trhá a tak jeřáb řídí. Posledními zafixovanými body jsou tři tanečníci, kteří jsou jím na lanech zprvu taženi po zemi a pak do výše. Tanečníci se ze zajetí stroje osvobodí a přicházejí další. Následují „scény“ podobající se těm v loňské Charmatzově Levée des conflicts. Ale náhle se objevují děti. To je překvapivé, nové. Přicházejí jedno za druhým, dohromady je jich šestnáct (ve věku od 6 do 11 let). A s nimi dudák, trochu podoben krysaři, který je vede. Děti jsou jako by v transu. Chvílemi se zdá, že spí nebo jsou omámeny drogami (Charmatzova slova v rozhovoru pro Arte). Jako loutky je přebírají tanečníci: Ptáme se, jaký pohyb by dítě od nás chtělo kopírovat… Jedná se o mentální tanec, myšlenkový tanec, který divák vidí… O pohyby námi myšleného tance. Moc tomu nerozumím, ale musím říci, že to chvílemi vypadá docela zrůdně. V jednu chvíli děti „oživnou“, začnou běhat a blbnout – no, jako děti. Trochu to připomíná nějakou animaci na dětském táboře (U mne je dovoleno vše, říká Charmatz). Jinými slovy, představení se rozmělňuje. I když pravděpodobně v přesné choreografii, jak napovídají jisté pohyby, při nichž děti používají svá těla jako zbraně. Náhle ale upadnou ve spánek tanečníci. Děti se je snaží probudit, tahají je, pokoušejí znovu oživit, „zavěsit“ do prostoru. Zdá se, že si vyměnili funkce. Zda jde o vzpouru dětí, jak někdo interpretoval, nevím, neřekl bych. Spíše o výměnu generací. Možná, že v tom je i smysl představení.

    Tanec, pohyb a neprivilegované osoby

    Zklamáním byla i další produkce pohybového divadla v Papežském paláci: taneční představení Cesena Anny Teresy De Keersmaeker (choreografie) a Björna Schmelzera (hudba). A čtenář nechť mi promine, nenadchla mne ani Violet, další taneční produkce letošního Avignonu (koncept, režie Meg Stuart). Ač ředitelské duo zdůrazňuje, že festival není přehlídkou nejlepších produkcí jako například každoroční Berliner Theatertreffen, nýbrž místem, kde se především experimentuje, nemyslím – a vycházím při tom i z rozhovorů s jinými diváky – že návštěvníci mají dobrý pocit z postdramatického divadla, které je v posledních letech v Avignonu In soustavně nabízeno.

    Více o celém festivalu
    najdete na i-DN


    Komentáře k článku: Avignon 2011: Dost bylo postdramatismu!

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,