Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Autora, nebo život!

    To, co zatím v prvních dílech předvádí ČT1 v nových či ohřívaných dramatických seriálech, trpí pořád stejnou, chronickou vadou: fatálním výpadkem nikoli snad herecké či kameramanské, ale autorské a dramaturgické invence. Někdy to vypadá, že dramaturgie jako obor, který sleduje ještě něco jiného než sledovanost, z ČT1 definitivně vymizela (těm, kdo měli na počátku roku v laskavé péči vynikající, bohužel však ojedinělý, dvoudílný Zločin v Polné, se tímto omlouvám). Vina není snad ani v autorech samotných (dělají koneckonců jen to, co jim jejich talent a zadání shora umožní), ale na těch, kteří je bez kritiky zaměstnávají a jejich polotovary nekorigují. Protože dramatický seriál , Mattoni, navzdory tomu, že jej sepsal autor jednoho z největších kýčů minulého desetiletí (Nemocnice na kraji města po 20 letech, 2003), slibuje přece jen jakýs takýs ambiciózní dramatický oblouk, nebudu se hned po prvních dílech unáhlovat se soudy a případné výhrady si schovám až po odeznění příběhu (slibná je zatím režie Marka Najbrta). Úplně jinou záležitostí, ležící o několik pater vkusu níž, jsou ovšem vstupní díly druhé šestnáctidílné série Doktor Martin (režie Petr Zahrádka, scénář Štefan Ťitka, Petr Šiška, Tomáš Končinský aj.) a, bohužel, zatím i prvé epizody detektivní série Rapl (scénář a režie Jan Pachl). Jsou to v obou případech epizody relativně samostatné, tudíž i samostatně hodnotitelné. A nutno předeslat, že herečtí protagonisté obou seriálů – Miroslav Donutil a Hynek Čermák – dělají, co umějí. A na rozdíl od scenáristů toho umějí hodně, pokud se ovšem nepouštějí na tenký led propagace „úžasné natáčecí pohody“ či nevyhlašují do světa moudra typu: Postava je vyloženě archetyp detektiva… je dobře napsaný, typický antihrdina… atd. Mimochodem – při pozdně nočním studiu sérií Most nebo Zločin si uvědomíte propastný rozdíl mezi naší a špičkovou evropskou produkcí: co může být pro detektivku nudnějšího než městská komunální politika nebo problémy doků, a přece sledujete x-tá opakování od prvního do posledního záběru se zatajeným dechem. U nás však – kde je snad i průměrně inteligentnímu delfínovi vrah jasný od poloviny, méně chápavému od druhé třetiny příběhu, vládne názor, že bez „explicitního“ sexu, rvaček, drog, bordelů a podkrušnohorských prostitutek (předtím cirkusu, jindy morbidního duchaření) se pozornost diváka neudrží. V Dánsku (Švédsku) prodává obsah, u nás obal: uvnitř je duto.

    Herečtí protagonisté obou seriálů – Miroslav Donutil (na snímku) a Hynek Čermák – dělají, co umějí FOTO ARCHIV ČESKÉ TELEVIZE

    Herečtí protagonisté obou seriálů – Miroslav Donutil (na snímku) a Hynek Čermák – dělají, co umějí FOTO ARCHIV ČESKÉ TELEVIZE

    Pojďme však k další řachandě. Už k minulé „doktorské“ sérii, zpracované dle třináct let staré britské předlohy, podotkl kolega Kabát, že „adaptovat“ seriál pro české diváky zřejmě znamená zbavit jej lehkosti, přitlačit na doslovnost a polopatismy… Jenže prvé tři díly nové série se propadly ještě níž: hlavní zápletka druhého dílu (Záskok) spočívala ve fekálním kafíčku, na němž si pochutnávají pacienti v ordinaci, aniž poznají, že je ze záchodového odpadu, a v dalším dílu nutí scenáristé významnou dvaaosmdesátiletou českou herečku k rozjívenému sexu s partnerem ve věku (pra)vnuka. Ani nyvé pohledy „zamilované sextánky“ z červené knihovny, jež vysílá zralá třicátnice půvabné Jitky Čvančarové za titulním hrdinou, nemohou zachránit stupiditu zpracování.

    Netvrďte, že se obecenstvo baví, právě takto že je spokojeno: obecenstvo budete mít vždy jen takové, jak je sami sobě vypěstujete, a budete-li nízkými a mělkými prostředky na ně působit, budete mít také obecenstvo nízké a mělké. Slova klasika, o němž se veřejnoprávní manažeři s úctou učili už v základní škole – aniž to v nich zjevně zanechalo sebemenší stopy. A není podstatné, že Jan Neruda tato slova adresoval už v polovině šedesátých let předminulého století vedení divadla, jež mělo být předobrazem budoucího Národního, a že je dokládal jistou trapnou fekální(sic!) fraškovitou epizodou, při které se do hloubi duše styděl (a že si jimi vykoledoval od p. t. ředitelství zákaz vstupenek na premiéry – praxe, která se, bohužel, objevuje dodnes). Vždyť i dávné Prozatímní divadlo nebylo žádným soukromým pašalíkem, jeho vztah k soukromým společnostem byl podobný vztahu dnešní veřejnoprávní ČT a privátních televizí. Nerudova slova, navzdory rozdílům odlišných médií a dob, mají obecnou platnost – stejně jako dál platí Hamletova slova k hercům, zvláště pak k těm, kteří hrají šašky…

    P. S. Naštěstí jsem se opět léčil z beznaděje nad úpadkem dramatické tvorby dokumentem. Tentokrát dokumentem pro širší veřejnost – jako vždy bez anoncí –, dobře utajeným v dopoledních nedělních časech, totiž v třídílném cyklu Nedej se. Stejně utajený pro širší veřejnost je i jeho protagonista: mezinárodně uznávaný profesor Josef Fanta (Divočina Evropana Josefa, ČT2, 11. září, režie Soňa Göblová). Mezi různými jalovými anketami o největšího zahraničního Čecha by právě tento přírodovědec byl mým favoritem. V roce 1963 spoluzakládal (a později díky nadaci FACE zachránil) náš první národní park v Krkonoších, po srpnu 1968 byl vyštván jako emigrant do Nizozemska, kde se vedle své vědecké činnosti mj. zasloužil o obnovu tamních národních parků (Veluwe) a získal nejvyšší vyznamenání z rukou královny. Nejde však jen o prestižní ceny (u nás Cena Josefa Vavrouška) a o vědeckou práci. Jde hlavně o jeho – u vědců této kategorie, bohužel, vzácné – občanské postoje, v nichž se nebojí jít proti názorům většiny i proti tomu či onomu establishmentu. A – jak názorně ukázal dokument – umí i nejsložitější věc vysvětlit s nadhledem, lidsky srozumitelně a sarkastickým humorem. Vysloužil si tím vším kupř. před pěti lety spolu s ostatními přírodovědci vyhazov z vědecké sekce rady šumavského národního parku. A trvalou platnost mají i jeho slova, jimiž jako otřesený svědek občansky odsoudil brutální zákroky policie proti pokojným blokádistům hájícím na Šumavě zákon (nezákonnost tehdejších zákroků potvrdily soudy všech stupňů a ministr vnitra dodnes dluží postiženým omluvu a „postihujícím“ postih).


    Komentáře k článku: Autora, nebo život!

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,