Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Astrolog v roztrhané šále

    Zpěváka Vladimíra Mertu jsem poprvé viděl někdy v šedesátých letech v beatovém klubu Sluníčko, v tehdejším Dětském domě na Příkopech. Bylo to na koncertě jedné z tehdy populárních beatových skupin, snad Flamengo, který uváděla tehdy začínající dvojice mladých humoristů Šimek–Grossmann, Š+G.

    Oldřich Janota

    Nebudu mít dost sil, zmizím do ticha / v poslední chvíli možná chytím vítr / a vítr chytí mě / odletíme společně FOTO ARCHIV GALÉN

    Nebudu mít dost sil, zmizím do ticha / v poslední chvíli možná chytím vítr / a vítr chytí mě / odletíme společně FOTO ARCHIV GALÉN

    Chtít chytit vítr

    O přestávce pozvali na pódium mládence bukolického vzhledu, prý studenta architektury, kterého svezli kdesi na stopu. Vladimír Merta přišel na jeviště v jakési pastýřské haleně, ověšen haldou nejrůznějších píšťal a drnkaček, které cestou k mikrofonům ztrácel. Jak pro jeho pozdější vývoj typické. Myslím, že zapískal na fujaru a zazpíval o telátku vedeném na trh, písničku z repertoáru Joan Baez. Je to ale vzpomínka již notně mlhavá.

    Hudebník, publicista, esejista, režisér a spisovatel Vladimír Merta oslavil začátkem února čtyřhodinovým koncertem v pražském Paláci Akropolis – s mnoha hosty a plným sálem – své sedmdesáté narozeniny. Kdo vlastně Vladimír Merta je a jakou roli hrál, či vlastně dosud hraje, v české „šedé zóně“, o níž mimo jiné nedávno natočil třídílný dokument, který v únoru odvysílala ČT? Jedním ze střípků do Mertova portrétu  jsou následující vzpomínky básníka Oldřicha Janoty, který počátky českého folku,  a tedy i Mertovy umělecké dráhy zažil na vlastní kůži.  (Titulky a mezititulky doplnila redakce z názvů Mertových písní.)

    Jako fanoušci elektrifikovaného big beatu jsme mladého pastýře přijali blahosklonně. Netušil jsem, že na vlastní oči vidím svého prvního živého folkového zpěváka. Znali jsme samozřejmě Dylana i Donovana, kteří počátky folku v Čechách zásadně ovlivnili, ale spojovali jsme si je automaticky s hipí­sác­kou rockovou vlnou šedesátých let, s „bigbítem“. Museli přijít tři králové, K+M+H, Kryl, Merta, Hutka, kteří dylanovsko-donovanovské poselství transformovali do archetypů českého „folku“, do hrdinských postav osamělých kytaristů, stavících na básnické, ale především existenciální i filosofické výpovědi svých textů.

    Dětská křížová výprava do zaslíbené země

    Díky spolužáku Petru Traxlerovi, zpěváku skupiny Český skiffle, jsem se jako středoškolák ocitl na jednom z prvních „československých folkových festivalů“. Festival se odehrával v pravém křídle Sjezdového paláce v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka. Obrovská hala zela prázdnotou, jen před námi seděla absurdní partička seriózních pánů v oblecích, dánských scoutů, lovců mladých hudebních talentů. Jak se ocitli právě v Juldě-Fuldě, bůhví. Provázela je mladá tlumočnice, která jednak byla na šrot a jednak ji dánští scouti zjevně otravovali natolik, že se až mírně žinantním způsobem snažila zachránit flirtem s českými středoškoláky.

    Vrcholem večera pro nás bylo vystoupení dvojice Veit–Hutka, především jejich píseň Pravděpodobné vzdálenosti, která je dodnes klenotem českého folku. Kdo by chtěl zažít něco z hipísácké nálady šedesátých let v Čechách, neměl by Pravděpodobné vzdálenosti opomenout. Rozjitřený chlapecký patos Karla Kryla nám připadal přecitlivělý, protestsong brněnských Synkop Válka je vůl, jakési parafráze vypalovačky You Really Got Me, která festival uzavírala, nám přišel směšný svojí ideologickou křečovitostí. Nu, mládí rádo soudí.

    Z vystoupení Vladimíra Merty nás ohromilo jeho líčení úchvatné scenérie, kterou on zřel z výšin jeviště, jíž však my dole v hledišti zahlédnout jsme nemohli. Tím nezvalovsko-bieblovským zjevením bylo obří ruské kolo, pouťová atrakce, která kdesi ve tmě za okny proplouvala coby svítící barevná velryba. Jako nezralí jinoši jsme užasli, jak básnivým, smyslově bohatým pohledem na svět může být někdo nadán.

    Podobné slovní improvizace mezi písničkami se poté staly jedním z pilířů folkařského know-how, z něhož hojně těžily celé následující generace. Zkušenost rozhlasového vysílání potvrzuje, že střídání hudby a mluveného slova je posluchačsky velmi vděčné, funguje jaksi až mechanicky, snad střídavým zapojováním levé a pravé mozkové hemisféry. U folkařů, jak mohu doložit z vlastní historie, se ovšem tyto více či méně vtipné a inspirované slovní vstupy zvrhly až do trapně sebestředného žvanění.

    Nečekaným svědectvím počátků Vladimíra Merty se stala jeho „francouzská“ deska, „elpíčko“ vydané ve Francii na vlnách světových sympatií s děním „pražského jara“. Mertu tu slyšíme v překvapivě křehké poloze jinošského vyznání v písni Chytit vítr, poctě Donovanovi a jeho hitu Catch the Wind. Není bez zajímavosti, že tento hit, s původní melodií, ale českým textem, byl i ozdobou repertoáru Jaroslava Hutky.

    Na Mertově desce zaujme i půvabně naivní transkripce lidovky Kočka lere dírou (to „lere“ krásně spáchali francouzští tiskaři). Kromě ať již chtěné či nechtěné smetanovské asociace odkazuje k zájmu o folklor, jednomu z kořenů folku, který pak provázel Mertu i v jeho dalších letech. Bylo to především v jeho tvorbě fotografické, zachycující prostředí horňáckých festivalů nebo i náboženských poutí – nelze zde nevzpomenout i fotografií Markéty Luskačové. Heroické historky, jako třeba ta o cikánovi, který dal Mertovi mocně „zavdat“ z lahve s vínem, do které ovšem předtím namočil, vypovídaly o tom, že Merta nebyl pouhým fotografickým pozorovatelem folkloru, ale jeho vášnivým účastníkem.

    Uchránit od zapomnění

    Normalizační sedmdesátá léta se paradoxně stala zlatými časy českého folku. Sály praskaly ve švech, posluchači na folkových koncertech prožívali v tichém spiklenectví partyzánskou náladu odboje i sounáležitost v generační výpovědi, dušené komunistickým opojazykem. Merta byl spolu s Hutkou bezkonkurenčně uznávaným folkovým králem. Obdivována a napodobována byla hýřivost jeho poezie i stejně hýřivé improvizace na kytaře.

    Merkuriální rozvolněnost se stala Mertovým poznávacím znamením. Vtahovala posluchače do měňavých oblaků fantazie. Na druhou stranu nepřítomnost pevně uchopeného tvaru nedovolovala, aby se z Mertových písní staly „popové hity“. Tedy to, co proslavilo hvězdy anglosaského folku. Což je zřejmě hlavní důvod (bez ohledu na jazykovou bariéru), proč představitelé českého folku zůstali uvězněni v české provincionalitě – vstup na světovou scénu se podařil až Dagmar Voňkové-Andrtové, díky její fenomenálně rozvinuté technice kytarové hry.

    V Mertově marnotratné poezii se básnivost vždy snoubila s ostrovtipnými politickými narážkami (viz nejnovější Šišlám!), jinde se mohl posluchač dohadovat, zda mu umělec nenechává nahlédnout do svého soukromí – třeba v rýmu antabus-blues či ve verších o tajemném snoubení mužské a ženské role.

    Pokladnicí nejrůznějších perel a perliček byly ovšem vždy Mertovy slovní vstupy, charakteristické bleskovým úsudkem a metaforičností, nadáním, které se zdálo až nutkavou a nezvladatelnou potřebou. V jedné samizdatové novele dokonce autorka Mertu krypticky popisovala v postavě jménem Drifter, volně přeloženo třeba Povětrník, Větrem hnaný.

    Tulák s lepkavými vlasy

    Svoji vášeň pro experimenty projektoval Merta do nejrůznějších oblastí – sděloval užaslým posluchačům, jakými úpravami proměnit lacinou kytaru v mistrovský nástroj (znám dokonce jednu osůbku na Valašsku, která to zkusila), jak skvělé kalhoty se mu téměř zadarmo podařilo sehnat ve výprodeji či – bylo to v Mertově „tenisovém“ období – jakou originální fintou by zaskočil i tehdejšího českého kinga světového tenisu Ivana Lendla. O kolegovi Vlastovi Třešňákovi jednou Merta poznamenal, v rámci líčení příhody, jak mu Vlasta bleskově nahradil na japonském motocyklu ztracený výfuk záclonovou konzolí, že Vlasta je „geniální fušer“. Zvnějšku se nelze ubránit dojmu, že v této celoživotní geniální improvizaci mají oba umělci něco společného.

    S odchodem Jaroslava Hutky do emigrace a zákazy vystupování, které Mertu pronásledovaly, skončilo i první „hipísácké“ období folku v Čechách. Novodobými folkovými králi se staly hvězdy „normalizačního“ folku. Ten sice nadále stál „proti režimu“, celkově však, jako celé „portovní“ období, byl mnohem krotší a průměrnější, bez existenciálních přesahů typických pro šedesátá léta – čímž však byl zároveň české mentalitě bližší. Tato proměna „folkařů“ nepřekvapuje. Na rozdíl od undergroundu nebyl totiž folk nikdy životní styl. Vždyť ani slovní spojení „normalizační underground“ by na rozdíl od folku nedávalo smysl.

    Bývalí absolutní kamarádi

    Po sametové revoluci přišlo období Velké Renesance otců českého folku, které zároveň bylo jejich labutí písní. Merta stál poněkud nespravedlivě ve stínu emigrantské exotičnosti Hutky a Kryla, tehdy národních ikon, jejichž koncerty byly beznadějně vyprodané. O to překvapivější byl po několika letech propad zájmu o jejich tvorbu.

    Zpětně se zdá, že tito zpěváci byli po sametové revoluci použiti (stejně jako někteří další disidenti) k tomu, aby si jejich kultovním vyvyšováním národ odreagoval svoje selhání v letech po sovětské okupaci v roce 1968. Výrok, že folkoví zpěváci byli v dobách normalizace svědomím národa, nedává smysl, pravdivým svědomím národa byli umělci, kteří dokázali prosperovat jak za režimu husákovského, tak neviditelně tržního.

    V nové demokracii z českého folku přežili pouze ti, kdo se nejvíc blížili popovému mainstreamu. Slovo folk se vytratilo, i v učebnicích pro maturanty se vžil pojem písničkář, stejně pochybný, jako když dámy z lepší společnosti mluví o baletkách jako o hopsandách. Společenské funkce, které folk kdysi plnil, především možnost formování veřejného mínění v nesvobodném prostoru, přestaly být zapotřebí.

    V té souvislosti je zajímavý i tehdejší Mertův výrok v jednom novinářském rozhovoru. Zněl přibližně takto: Pokud nevyděláme miliony, stáli jsme na balkonu Melantrichu zbytečně. Bez ohledu na furiantství, tolik pro Mertu typického, nebylo zcela zřejmé, zda se skutečně jedná pouze o nadsázku. Merta totiž vystihl něco, co v „krásných dobách folku“, v oblaku ideologické mlhy, nikdo nepředpokládal, či co možná všichni přehlíželi – že i folk je prostě honba za úspěchem a práce jako každá jiná.

    S odlivem folkových posluchačů se Merta vypořádal briskně – v zázračně krátké době zvládl hru na loutnu, aby mohl doprovázet charismatickou zpěvačku Janu Lewitovou v úspěšném repertoáru sefardských písní. Spolu pak vedli i oblíbené letní pěvecké „workshopy“ ve Slavonicích.

    Své „rockerské“ sklony, inspirované Bruce Springsteenem (nebo alespoň o takové inspiraci svědčí název jedné sbírky Mertových textů Narozen v Čechách, narážka na Springsteenovo album Born in the USA), realizoval Merta na nahrávce s rockovými kytaristy bratry Veselými, se kterými již v minulosti experimentoval ve skupině Dobrá úroda. Jedna novinová zpráva výstižně charakterizovala toto CD titulkem Ostrý rocker Merta. Merta byl vždy skutečně ostrý rocker svým životním směřováním i schopností napsat úderný slogan. Za léta svého sólistického vystupování si nicméně vytvořil svébytné agogické rytmické cítění, jež nepodléhá přesnému metru, ale podtrhuje volný rytmus plynutí květnatých textů, o které vždy svoji tvorbu opíral. S takovou rytmickou svévolí, lépe řečeno přirozeností, se ovšem rocková kapela postavená na přesné souhře bicích a basy těžko snáší.

    Klubíčko s červenou nití

    Naposledy jsem měl příležitost hovořit s Vladimírem Mertou v rámci natáčení jeho televizního seriálu Šedá zóna. Za sebe jsem chtěl k „šedé zóně“ říci, že hlavním problémem, viděno zpětně, nebyly problémy doby, ale mé vlastní nedostatky, se kterými bych se musel vypořádat za každého režimu. Myslím, že se to nehodilo do krámu. Zdál se zaskočen tím, že řada „protirežimních“ lidí, se kterými natáčel, hovořila o komunistickém režimu smířlivě. Nevím, zda seriál nakonec skutečně takto „smířlivě“ vyzněl. Byl by to překvapivý pohled na dobu odsuzovanou stereotypem bolševické totality, stereotypem, který především mladá generace bezmyšlenkovitě přejala jako prázdnou ideologickou floskuli. Při natáčení Šedé zóny nebylo zřejmé, zda za potřebou odsoudit komunismus jako jednoznačné zlo byla obava z možného návratu komunistů v nadcházejících volbách, kterou Merta zmiňoval, či zda v tom nebylo i zklamání člověka, kterému okolnosti nedovolily plně realizovat jeho talent a nadání.

    Měl jsem nutkání na kameru vzkázat, že komunismus byla doba nádherná. Byli jsme mladí a krásní, hráli jsme pro naplněné sály a posluchači (i posluchačky) nás milovali. Nakonec jsem si netroufl, z pocitu marnosti. Bylo by to asi vnímané jako obhajoba hrůz, co se tu děly, nikoli jako poznání, že dobré a zlé nelze v životě jen tak snadno oddělit, za žádné doby. Že „krásné doby folku“ a „zlatá doba totality“ byly siamská časoprostorová dvojčátka, šlahouny vyrůstající z něčeho většího či vyššího, co dodnes zůstalo skryté za nimi.


    Komentáře k článku: Astrolog v roztrhané šále

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,