Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Příliš galantní známosti

    Román v dopisech Pierra Choderlose de Laclose Nebezpečné známosti se v posledních desetiletích těší velké oblibě. Připomeňme divadelní adaptaci Christophera Hamptona nebo filmy Stephena Frearse a Miloše Formana. Vzniklo už i několik baletních verzí, které hledaly různé cesty k předloze ne zrovna vstřícné k tanečnímu zpracování. Korespondenci jako východisko vyprávění zvolili před pěti lety v Národním divadle choreograf Libor Vaculík se spolulibretistou Zdeňkem Prokešem. Jejich Valmont byl komorní, bez sboru, a stavěl na charismatických zkušených tanečnících (zejména na Tereze Podařilové a Alexandru Katsapovovi). Koncentroval se na několik hlavních postav a důsledně šel po jejich motivacích a citových proměnách. Byla to jedna z nejlepších Vaculíkových celovečerních inscenací, která později měla i plenérovou verzi na českokrumlovské scéně. V Ostravě vsadili na pojetí Krzysztofa Pastora, které na korespondenční formu předlohy neodkazuje a zahrnuje užší výsek příběhu. Oproti Vaculíkově verzi se liší i tanečním jazykem, který vychází hlavně z klasiky a neoklasiky. Akcentuje ples jako hlavní dějiště příběhu a dává více prostoru i sborovým scénám.

    Milenci z de Laclosových Nebezpečných známostí: Michaela Vápeníková v roli Cecílie de Volanges a Matthias Kastl jako Vikomt de Valmont FOTO SERGHEI GHERCIU

    Krzysztof Pastor patří k předním osobnostem současného evropského baletu. Má za sebou více než padesátku choreografií pro řadu prestižních světových scén, vede Polský národní balet ve Varšavě a zároveň je pověřeným ředitelem baletu ve Vilniusu. Při vzniku Nebezpečných známostí, jejichž světová premiéra se konala v roce 2006 v Rize, úzce spolupracoval s lotyšským skladatelem Artursem Maskatsem. K nám se dílo dostalo o pět let později, kdy jej vybrala Lenka Dřímalová pro Národní divadlo Brno. Nyní coby ostravská šéfka sáhla po titulu opětovně. Nejde však o identickou inscenaci, a to zejména ve výtvarném řešení, které je ještě střídmější – jednoduché, takřka prázdné scéně vládnou odstíny šedi, také méně okázalé kostýmy ubraly na barevnosti.

    Ačkoli jde o první Maskatsovu baletní kompozici, hudba je pro taneční zpracování nosná, divácky vstřícná, hýří emočními vzruchy a odkazy na osmnácté století, v němž se příběh odehrává. V orchestru zazní například cembalo a do plesové scény je zakomponována kontratenorová árie, na zhlédnutém představení výborně přednesená Vojtěchem Pelkou.

    Pastor v choreografii odkazuje na starší taneční formy, libuje si v arabeskách a úklonách. U sborů dbá na symetrii a řád, v dramatických scénách pracuje s baletní pantomimou a někdy i s afektem. Rád kombinuje elegantní tanec s ostrými zakončeními ve výrazných pózách. Hlavním stavebním prvkem je duet bez velkých zvedacích figur, jehož prostřednictvím jsou zejména v první části naznačeny milostné a zájmové vazby postav. Jednotlivé figury ale nevynikají jasnou pohybovou charakteristikou, choreografie se nenoří hlouběji do jejich psychologie – přetvářka a společenské konvence jako by si podrobily jejich individualitu. O to křečovitěji vyznívá samotný závěr, kdy si ostrakizovaná Markýza de Merteuil, oděná ve výrazných rudých šatech (je to nejvýraznější barevný akord v celém výtvarném řešení), rozpouští vlasy a teatrálními gesty a lomením rukou předvádí své zoufalství.

    Valmont je zatím největší ostravskou příležitostí Matthiase Kastla, elegantního tanečníka s velkým rozsahem a grácií. Markýza de Merteuil bohužel neprochází uvěřitelným vývojem, a proto Brittany Haws ani nemůže nabídnout větší potenciál této sporné postavy. Nejzajímavější figurou tak byla Madame de Tourvel v podání Shino Sakurado, nejen disponované tanečnice, ale také stále zajímavější herečky. Pečlivě nazkoušené sborové části přesně „zařezávaly“ a nebyla vidět žádná manka v technické výbavě.

    Ostravskému baletu se v posledních letech daří. Soubor, v němž výrazně převažují tanečníci ze zahraničí, vyrostl kvalitativně, ale i početně (přesněji vrátil se ke stavu před nějakými deseti lety). Dramaturgie umělecké šéfky se často obrací k dílům respektovaných evropských tvůrců. Po několika mimořádných inscenacích patří ale Pastorovy Nebezpečné známosti spíše k dobrému průměru.

    Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava – Arturs Maskats: Nebezpečné známosti. Choreografie a režie Krzysztof Pastor, libreto Arturs Maskats a Krzysztof Pastor, scéna a kostýmy Anna Kontek. Premiéra 7. března 2019 (psáno z druhé premiéry 9. března).


    Komentáře k článku: Příliš galantní známosti

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,