Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ars theatralis

    Dobrý den,
    jmenuji se Martin Johanna a jsem studentem Pedf Univerzity Karlovy. Kromě studia se již několik let věnuji také divadlu. V souvislosti s tím jsem vypracoval krátkou práci, která se týká her, které jsou tvořeny herci, tanečníky a hudebníky, a které svým vyzněním tvoří „obraz doby“. Došel jsem k poznatku, že pro tyto hry neexistuje žádné adekvátní uměnovědné označení, které by je odlišilo například od muzikálu, a tím jim umožnilo tvořit samostatnou skupinu, kterou si dle mého zaslouží.

    Tento dopis jsme dostali do Divadelních novin. Jelikož jde o pozoruhodný pokus o nové teatrologické vymezení určité divadelní tvorby na rozhraní muzikálu, tance a hudby, nabízíme jej k širší diskusi.

    red.

    ///

    Ars Theatralis

    Během mé dosavadní divadelní praxe jsem měl nejednu možnost pracovat s hrami Voskovce a Wericha, a právě v souvislosti s nimi jsem si často položil otázku – Kam je zařadit, o jaký jde žánr? Netýkalo se to ani tak jejich prvních her jako těch, které byly napsány až po roce 1932. Jde o hry Caesar, Osel a stín, Kat a blázen, Rub a líc, Pěst na oko a další. Buďto jsou označovány jako hry politické a satirické, tvořící vlastní skupinu v díle dvojice V+W, anebo jsou společně se všemi jejich hrami označovány jako revue, divadelní revue, hudební komedie nebo též muzikálové komedie. Bezesporu v nich najdeme něco z každého ze zmíněných žánrů, ale nemohu se smířit s tím, že by měly být jednoznačně řazeny mezi jeden z nich. Každý má svá specifika, která ho odlišují od žánrů ostatních, proto je logické, že tvoří samostatnou skupinu.

    Definujeme-li muzikál jako syntetický žánr sjednocující mluvené slovo, hudbu a tanec a revue jako žánr sestavený ze samostatných výstupů spojených ve zdánlivý celek či jako výpravné zábavné pásmo hudebních, tanečních výstupů apod., nedovolil bych si například hru Osel a stín zařadit ani do jednoho z nich.

    Zatímco v muzikálu hovoříme o syntéze, splynutí, sloučení tří složek teatrálního umění, tak ve zmíněných hrách V+W se dle mého jedná o kooperaci těchto složek. Každá z nich je součástí hry, součástí celku, každá z nich vypráví část děje, ale zároveň také má opodstatnění sama o sobě, což u muzikálu nespatřuji. Co se týče mluveného slova, tak tomu u her V+W bezesporu vévodí předscény, jakožto forma komentující aktuální dění. Ovšem musím poznamenat, že i nebýt forbín, tak bych tyto hry stále neřadil mezi muzikál ni revue, protože co se týče písní, tak těm nelze upřít obecný charakter, který je právě dokladem jejich částečné nezávislosti na ději = na celku. Stejně tak i balet sděluje choreografií ve skladbách to, co by jimi bylo sdělováno zpěvem v písních. Navzdory odlišnostem, které vyplývají z podstaty zmíněných divadelních složek, všechny směřují ke stejnému cíly, i když jinými cestami. Svou jevištní spoluprací se snaží o to, aby měl divák možnost vytvořit si obraz doby, představu o životě v dané historické epoše. Ničeho takového si u revue ani muzikálu nejsem vědom.

    Nikoliv tedy herci, hudebníci a tanečníci, ale divák vytváří obraz doby. Každý divák si ho vytvoří na základě toho, co mu bylo předvedeno. Abychom mohli hovořit o věrohodném obrazu, a to buď doby současné nebo minulé, je podstatná zmíněná kooperace, a nikoliv syntéza slov, zvuku a pohybu, tedy třech základních lidských projevů. Hodnotový přínos takovýchto her tkví kromě jiného i v tom, že mají značný sociální dopad.

    Takový žánr, který tvoří obraz doby na základě jevištní kooperace mluveného slova, živé hudby a tance označuji pojmem ars theatralis. Jde o termín, který má pouze jeden přesný význam, a aby mohl být řádně interpretován, je nezbytné, aby se nepřekládal do národních jazyků, čímž by hrozila misinterpretace. Zcela záměrně je proto formulován latinským jazykem, jenž je uznáván a mezinárodně přijímán jako jazyk odborný a všeobecný. Z tohoto důvodu nebylo přistoupeno k současnému trendu souvisejícímu s globálním charakterem anglického jazyka.

    Tím hlavním důvodem, proč by se neměl tento termín překládat, je ten, že „divadelní umění“ může být u širší veřejnosti nesprávně chápáno jakožto umění syntetického spojení hudební, pohybové a slovní složky, anebo ještě v horším případě jakožto doména pouze mluveného slova. Je nepochybné, že může být vznesena námitka, proč tedy termín nezní jevištní umění, kterýžto termín by naznačoval obecnější charakter. Odpověď je více než nasnadě, kdybychom používali pojmenování, v němž je obsažené slovo mající základ ve slovu jeviště, ztratila by se nám z významu ars theatralis jeho důležitá divadelní složka, čímž mám na mysli diváka v hledišti. Takové pojmenování je proto dle mého naprosto nevhodné a v rozporu s podstatou teatrálního umění. Z tohoto důvodu pokládám za mnohem příhodnější označení ars theatralis, které neopomíná, ale ani nepovyšuje nad ostatní žádnou ze složek teatrálního umění.

    Dovolím si tvrdit, že kultura stojí na stejných základních pilířích jako vzdělávání, tzn. otevírání obzorů, vychovávání a opatrování kulturního odkazu předků a jeho přenesení do současnosti. Pedagogika společně s kulturou jsou jediné dva způsoby, kterými je dle mého možno přirozeně, nenásilně a efektivně stimulovat společnost. S tím rozdílem, že vzdělávání je zjevné stimulování, kdežto kultura je stimulování skryté a o to více neopominutelné. Jsem přesvědčený o důležitosti vytváření obrazů doby, které mají stejný efekt a stejné opodstatnění jako názorná ukázka ve výuce. Úkolem každé generace je poznat a seznámit se s minulým a zařadit ho do současného. Divadelní kultura tohoto dosahuje nejadekvátněji pomocí Ars theatralis a jeho vytváření obrazů doby.

    Ars theatralis můžeme zařadit mezi hry, které se opírají o skutečný život, takový jaký je nebo byl. Přirozeně, že děj může být smyšlený, ale jeho náplň nemůže být jiná než opravdová – reálně skutečná.

    V první řadě je potřeba správně chápat význam tohoto termínu a přihlížet k tomu, že sebelepší jazyk nikdy nebude dokonalým, neb slovy dle mého nemůžeme vyjádřit život v jeho plnosti, přestože se o to usilovně snažíme. Kdybychom neměli pojmenování pro to, co označuji jako Ars theatralis, tak by docházelo ke dvěma podstatným nespravedlivostem.

    První souvisí s tím, že lidská společnost ve fungujícím právním systému dokáže pracovat pouze s tím, co je pojmenované, přes pojem zhmotněné. Nejedná se o nic, co by popíralo abstraktní myšlení člověka, naopak to upozorňuje na nutnost hmotného zakotvení v systému. Jedná se tedy o pojmenování vzniklé z přirozené nutnosti mít pro vše přesný název.

    Druhá nespravedlivost by se týkala chybného řazení do jiných žánrů, které netvoří žádné obrazy doby a nejsou založené na zmiňované kooperaci. Nejde totiž pouze o žánrovou specifičnost, kterou bychom spatřovali pouze u tvorby Voskovce a Wericha. V obecné rovině se dá hovořit o všech hrách, které splňují zmíněné náležitosti.

    I přes všechny nedostatky, které v pojmech spatřujeme, nejsme schopni se obejít bez nich a je velice důležité stále vynakládat potřebné úsilí související s tvořením nových a stále přesnějších pojmenování. Pouze tímto postupem docílíme jednoznačnosti a absolutnosti terminologie, v níž spatřuji základ pojmového aparátu jazyka každé vyspělé společnosti a zároveň tak omezíme nespravedlivé nahlížení a pojímání nejen žánru samotného, ale i subjektů, které ho tvoří. Je velice důležité nikdy neopomínat nic z potenciálu, který je v umění skryt. Nehledě na to, že se v současnosti i taková divadla, která uvádí či dokonce vytváří Ars theatralis potýkají s nedostatkem financí.


    Komentáře k článku: Ars theatralis

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,