Árpád Schilling: Neposlouchejte diktátory

V nedávném rozhovoru jste říkal, že divadlo má být především událost.

Pro mě je nejdůležitější interakce mezi publikem a jevištěm. Divadlo má být fórum, které umožňuje reflexi světa a dějů v něm. Je skandální, když někteří režiséři, kteří prohlašují, že jsou alternativní a experimentální, stále používají divadelní formy staré dvě stě let. Divadlo není muzeum. Budeme se proto snažit vytvořit v létě v Praze představení z různých uměleckých disciplín, filmu, živé muziky… Ale základem bude příběh.

Bude pražský projekt – jak u vás bývá zvykem – akcí, která bude k vidění jen jednou?

Organizátoři nás poprosili, abychom jej předvedli víckrát.

Také jste řekl, že tradiční repertoárové divadlo neodpovídá původnímu významu řeckého slova theatron… Jak to myslíte?

Nemám nic proti tradičnímu divadlu, je přirozené, že diváci vždycky budou chtít takové divadlo vidět. Nejdůležitější je ale způsob komunikace. Divadelní fórum se využívá velice konzervativně – diváci sedí ve tmě a poslouchají herce ve světle reflektorů jako nějaké krále či diktátory, kteří si mohou říkat, co se jim zlíbí. I ve 21. století takto vypadá devadesát procent divadelní tvorby. Možná problém není v samotné formě, ale v tom, že lidé zapomněli používat mozek a samostatně interpretovat smysl slov, která z jeviště slyší. Měli bychom se naučit neposlouchat diktátory.

Máte už definitivní představu svého projektu?

Víme, že to bude příběh, ale ještě domýšlíme jeho konkrétní zpracování, jak přesně využijeme prostory budovy bývalého Rudého práva a podobně. Řekli mi o minulosti té budovy, ale komunistická éra mé mladé kolegy nezajímá. Je jim lehce přes dvacet a chtějí mluvit o dnešku, ne o době, kterou nezažili. To je úkolem čtyřicátníků a padesátníků. Ti ať vyprávějí své zkušenosti a s tou érou se nějak vyrovnají. Když jsem před dvěma roky odešel z Krétakör, začal jsem na různých workshopech hledat mladé lidi, kteří nechtějí být jen herci či režiséry, ale zajímají se o odlišné výrazové formy a mají chuť experimentovat. Společně jsme začali zkoumat nové způsoby, jak připravovat a hrát divadlo, které by bylo o jejich problémech. Když moji dvacetiletí spolupracovníci začínají mít pocit, že se pohybují v zajetých kolejích, doporučuji jim mluvit s šestnáctiletými či sedmnáctiletými teenagery. Nebudu přece čekat, až se k současnosti vyjádří moji vrstevníci, či dokonce lidé starší, to bych se také nemusel dočkat vůbec. V Německu po druhé světové válce nastala podobná situace: první dvě generace se nacismem neustále zabývaly, ale třetí a čtvrtá generace Němců už nacistickou minulost nepovažovala za svůj osobní problém a nechtěli se donekonečna omlouvat za své dědečky a pradědečky.

Je tomu tak i v Maďarsku?

V Maďarsku na rozdíl od České republiky či Polska nedošlo k odtajnění složek komunistické tajné policie. Do těchto zdrojů mohou nahlédnout jen historici, kteří získají speciální povolení. Maďarská historie je tedy stále tajemstvím plným hříchů z druhé světové války i komunismu. Lidé o pět let starší než já, kteří už byli za komunismu dospělí, říkají mladým lidem, že mají od temné minulosti odstup, a proto by se právě oni měli do jejího zkoumání pustit. Mladí se ale brání, protože to není jejich věc, nebudou přece řešit problémy za své rodiče. Starší generace jim ovšem chce hodit to břemeno na záda.

V srpnu 2009 jste se účastnil vzdělávacího projektu zabývajícího se aktuálním problémem romsko-maďarských vztahů, který financovala jedna americká nadace. Jak to konkrétně ve východomaďarských vesnicích Szomolya a Ároktö vypadalo?

K projektu nás přizvala skupina sociologů, divadelních antropologů a pedagogů se specializací na dramatickou výchovu. Na základě dlouhodobého výzkumu vybrali dvě vesnice v Maďarsku s různou proporcí obyvatelstva. V Ároktö je 1800 obyvatel, z toho polovina Romů, v Szomolye je 1200 lidí a čtvrtina Romů. Reakce obyvatel v obou vesnicích byly velmi odlišné. V Ároktö je velice liberální starostka a snaží se řešit problém vysoké nezaměstnanosti, který trápí všechny. Romové i Maďaři tam mají společnou historii i zkušenosti, za komunistů všichni pracovali v místním JZD. Ke střetům nedochází ani tak mezi jednotlivými etniky, jako spíš uvnitř romské komunity. Některé problémové romské rodiny by podle tradičního rodinného práva komunita vyhostila, ale podle maďarských zákonů to není možné. Romové v Ároktö o sobě hovoří jako o Maďarech, mluví maďarsky a jejich jediným cílem je naprostá integrace.

Ve druhé vesnici je situace mnohem horší. Romů je sice méně, žádná z rodin nemá pověst zlodějů, jako někteří lidé z Ároktö, ale maďarští obyvatelé Szomolyy tvrdí, že Romové jen kradou a oni se jich bojí. Zjistili jsme, že ve skutečnosti své názory převzali z médií, ne z osobní zkušenosti.

Jaký jste tedy pro tuto vesnici vytvořili program?

V Szomolye je jedna základní škola, kam chodí jen romské děti. Maďarští rodiče své děti postupně ze školy odhlásili, a tak ve vesnici, kde je jen čtvrtina Romů, máte celoromskou základku. Přizvali jsme romské děti, na jejich vystoupení se však z učitelů nepřišel podívat nikdo a mezi diváky bylo 75 % Romů. Maďaři zůstali většinou doma.

Spolupracovat s romskými dětmi mě bavilo, protože jsou nesmírně otevřené, kreativní a chytré, nicméně nejsou schopné udržet delší dobu pozornost, což na zkouškách působilo problémy. To, co ale děti vymyslely v těch pěti minutách, kdy se soustředily, bylo skoro geniální. Starosta Szomolye projekt sice povolil, ale podívat se nepřišel. Bál se, že vzniká jakási „romská revoluce“, vadilo mu, že nějací liberální intelektuálové z hlavního města přijeli poučovat hloupé vesničany a vysvětlovat jim, co mají dělat.

Byl tedy projekt úspěšný?

Jak se to vezme. Vždycky je důležité, aby výsledek nebyl jen dočasný, ale trvalý, což je obtížné. Ideální by bylo, kdyby ten projekt byl součástí nějakého permanentního programu. Takto to byla slavnost, kterou můžete zažít jen jednou. Jde ale o to využívat zkušenosti z takovýchto událostí i během všedních dnů.

Od nového roku začal v Maďarsku platit velmi kontroverzní zákon o médiích, který podle kritiků ohrožuje svobodu slova i uměleckého projevu. Uměleckého ředitele maďarského Národního divadla Róberta Alföldiho chtějí dokonce odvolat, i když má smlouvu ještě na další tři roky. Podle poslanců je prý Alföldi obscénní zrádce, jehož inscenace jsou nemaďarské, pornografické a nebezpečné. Jaký je váš názor na tuto kauzu a na nový mediální zákon?

Podle mého to nebude tak horké. Náš premiér Viktor Orbán určitě nechce vstoupit do dějin jako pravicový diktátor, i když jeho strana má v parlamentu dvoutřetinovou většinu. Chce z Maďarska udělat středoevropský zázrak a jde mu hlavně o změnu, stejně jako u Obamy. Kdyby vláda neprosazovala změny, vypadalo by to, že nedělá nic – a proto chtějí vyměnit i ředitele Národního divadla, který byl jmenován ještě v minulém volebním období. Problém je ve způsobu provedení. Alföldi má nárok být ředitelem do roku 2013, případ teď řeší právníci a nikdo přesně neví, jak to dopadne. Extrémní pravice brojí proti Alföldimu, protože je homosexuál a žid, ale to není příliš podstatné. Na jejich demonstraci přišlo jen 200 lidí, což je ve dvoumilionové Budapešti víceméně zanedbatelný počet. Mně osobně vadí, že nikdo neuvedl nějaký konkrétní důvod, proč ho chtějí odvolat. Je samozřejmé, že ředitel Národního divadla vždycky musí počítat s tím, že bude pod politickým tlakem, Alföldi by byl naivní, kdyby si myslel, že se politice vyhne. Důležité teď je, jak zareaguje umělecká obec. Jestli přijmou nového kandidáta Attillu Vidnyánszkého, který má na tento post dobrou kvalifikaci a stojí za ním skutečné manažerské i umělecké úspěchy, nebo ne. Když by ale on funkci přijal, znamenalo by to, že souhlasí s velmi podivným způsobem odvolání Alföldiho a obecně se svévolným přístupem politiků k Národnímu divadlu.

Nastal tedy v Maďarsku boj o Národní divadlo, a tedy o národní identitu?

Národní divadlo se podle mého moc nezmění, ať už ředitelem bude Vidnyánszky nebo Alföldi. Oba jsou stále příliš konzervativní a koncept zůstane stejný: veliký soubor, spousty peněz a tradiční inscenace.