Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Are we human or are we dancer? aneb Mladá progresivní vlna u Bezručů

    S OST-RA-VARem mám sedmiletou zkušenost a dosud jsem se z něj vracela především s bezbřehým obdivem k tvorbě Komorní scény Aréna. Dvacátý druhý ročník festivalu ostravských činoherních divadel ovšem síly jednotlivých scén vyrovnal. A nejen to: ty největší divadelní zážitky se pro mě překvapivě konaly jinde – zejména v Divadle Petra Bezruče, které se prezentovalo coby mladá progresivní scéna. Za všemi třemi inscenacemi z festivalového programu stojí mladí tvůrci a spojuje je silně metaforický či ostře stylizovaný režijní jazyk, který v současné době odlišuje Bezruče od ostatních, podstatně realističtěji zaměřených ostravských scén.

    Disko pokračuje – dnes navíc v téměř nadlidském tempu, jak zjistí zaměstnanci továrny v divadelní adaptaci filmu Kouř FOTO LUKÁŠ HORKÝ

    Umělecká šéfka souboru Janka Ryšánek Schmiedtová sice sama sáhla po klasice, Maryšu bratří Mrštíků však ve vlastní úpravě představila coby nadčasovou, tedy i v současnosti srozumitelnou tragédii o generačním střetu mezi dcerou a jejími rodiči. Diváky usadila po obou stranách jeviště do těsné blízkosti herců, aby si mohli tragédii prožít. Ačkoli chvílemi hercům nebylo vidět do tváře, bazének naplněný hrachem coby metafora veřejné prádelny na návsi, kde ženy perou své špinavé prádlo, byl dostatečnou satisfakcí. Protože čím jiným je tato rodinná tragédie, v níž všichni řeší, jak budou před ostatními vypadat, a v hospodě propírají problémy těch druhých? A kým jiným než Popelkami, které pasivně přebírají hrách a vyčkávají, jak o jejich osudech rozhodnou muži, zde jsou ženy? Jen Maryša hrách rozverně zahodí a uteče ke knize… (Recenzi jsme přinesli v DN 2018/6.)

    Výraznější stylizace dosáhl Braňo Holiček v autorské inscenaci #nejsemrasista_ale na téma povrchnosti internetových diskusí a neexistence pravdy v postfaktické době. Pět postav se setkává v umělém a rádoby bezpečném prostoru virtuální reality symbolizovaném velkým 2D prospektem s fotografií pláže jako na ploše monitoru. Komunikovat však začnou až ve chvíli, kdy jim na telefonech vypadne wifi. Inscenace má podobu klipovitě svižných šotů, v nichž se aktéři vždy pohádají nad nějakým současným tématem, a to od názvu pomazánkového másla přes fenomén homosexuality až po uprchlickou krizi.

    Na festivalovém semináři bylo inscenaci vytýkáno, že se danými problémy nezabývá do hloubky, nenabízí řešení. Tvůrci si ale podle mého názoru počínali povrchně zcela záměrně – zkrátka zvolili metodu přímé demonstrace. Názorové střety opravdu spíše ilustrují, ovšem skrze zábavnou hereckou akci vměstnanou do pouhé hodiny hracího času, což bylo ve festivalovém programu značně osvěžující. Během debaty o tom, co je to umění, proč je některé subvencované a jiné nikoli a zda je ho vůbec třeba podporovat, je navíc umělá bublina virtuální reality připodobněna k umělosti reality divadelní. Diskutující zaregistrují přítomnost diváků, posadí se do hlediště a kladou si otázku, co to vše, co zde dosud vytvářeli, znamená. Co odlišuje herce od diváka? Co nám dává umění, když nesděluje nic nového? Musí divadlo sdělovat fakta? Musí mít názor? Anebo stačí, když nabídne mírně pootočený obraz reality a nechá diváky, aby si kladli otázky a hledali na ně odpovědi sami? S podobnou kritickou reflexí, s jakou je třeba číst internetové diskuse, zkrátka musí být přijata i tato inscenace: tvůrci divákům žádný názor neservírují, a tak zůstává jen na nich, zda ji přijmou jako pouhou povrchní zábavu. Slovy The Killers: Are we human or are we dancer?

    Nepravidelnou dramaturgii představuje konečně i nejnovější inscenace divadla od nejmladších režisérů letošního OST-RA-VARu Adama Svozila a Kristýny Kosové – adaptace kultovního filmového muzikálu Tomáše Vorla Kouř. Vorlův film se odehrává v ostravské továrně za minulého režimu, kdy lidé nebyli k práci ničím motivovaní – a když někdo pracovat chtěl a měl nějakou vizi, byl automaticky podezřelý. Téma zbytečné práce Svozil s Kosovou zachovávají, ovšem pouze z hlediska jejího chybějícího smyslu: zaměstnance motivuje hlavně nutnost splácet hypotéku, a proto oproti filmu projevují až neúnosné pracovní nasazení. Podezřelou novou posilou je v inscenaci navíc žena: protagonista filmu Mirek Čáp se proměňuje v Mirku Čápovou (Markéta Matulová), jejíž inženýrský titul i osobnost Šéf Karel (Ondřej Brett) ustavičně ironizuje, což zvýrazňuje genderovou problematiku. Zatímco ve filmu jde především o proměnu společenskou, v inscenaci se střetává snaha o ochranu životního prostředí (Jde vo ten vzduch!) s ekonomickými cíli továrny. Jakýmsi refrénem je tedy neustálé pokašlávání herců či inhalování čistého vzduchu.

    Názorové střety pěti diskutujících v klipovité inscenaci #nejsemrasista_ale přerušují reklamní spoty FOTO LUKÁŠ HORKÝ

    Ačkoli se tedy inscenace prezentuje hláškami typu Disko pokračuje!, Každý sám, všichni spolu a Je to fajn fajnový! s cílem ukázat, že od romantizované sametové revoluce se společnost reálně tolik neproměnila, jisté společenské změny reflektuje. Pokud jde o revoluci, známým pokřikem Má to cenu!, kterým film končí, inscenace naopak začíná; skandující sbor se však postupně rozpadá a demonstrační heslo se nakonec proměňuje v otázku. Jaké jsou hodnoty, za které dnes bojujeme? A bojujeme za něco vůbec? K sametové revoluci odkazují rozhovory s Václavem (symbolizuje Václava Havla), který ovšem promlouvá shůry z postranní lávky a na scéně se nikdy neobjeví – nová generace si zkrátka musí poradit bez něj. Závěrečný převrat pak představuje odkoupení podniku Číňany a navlečení žlutých ochranných plášťů. Změna vedení byla opět k ničemu, ekologie se rozhodně řešit nebude…

    Inscenace tedy není pouhou (dnes již zastaralou) kopií filmu žijící z nesmrtelných hlášek a písní, doprovázených rovněž patřičně zastaralými, neinvenčními choreografiemi. A to ani co se týče stylu: zatímco poetika Vorlova filmu je až bizarní, Svozil s Kosovou využívají stupidních, mainstreamových muzikálových čísel ke kritice stojatých vod českého šoubyznysu, které nerozvířila ani sametová revoluce (interpreti à la DJ Arnoštek – třeba Michal David – jsou králi diskoték dodnes).

    Všechny tři inscenace Divadla Petra Bezruče mají společensky kritický osten zaobalený do velmi přitažlivé podívané, schopné do divadla přitáhnout širokou diváckou veřejnost. Nejvýrazněji to dokazuje muzikálový žánr inscenace Kouř a její humorná koketerie s předlohou. Fanoušek filmu se může bavit muzikálovými čísly či vtipně ztvárněnými hláškami (citovanými skutečně jako pouhé hlášky) a sledovat nejrůznější posuny v postavách. Pořád ale tuší, že pod tím vším jde hlavně vo ten vzduch, že nejsme jen tanečníky, ale především lidmi a že to všechno nejsou jenom hlášky.

    Divadlo Petra Bezruče, Ostrava – Bratři Mrštíkové: Maryša. Režie Janka Ryšánek Schmiedtová, výprava Lucie Labajová, hudba Ivan Acher. Premiéra 26. ledna 2018 (na festivalu 29. listopadu).

    Divadlo Petra Bezruče, Ostrava – Braňo Holiček a kol.: #nejsemrasista_ale. Režie Braňo Holiček, scéna Nikola Tempír, kostýmy Lenka Odvárková. Premiéra 18. května 2018 (na festivalu 1. prosince).

    Divadlo Petra Bezruče, Ostrava – Tomáš Vorel, Lumír Tuček: Kouř. Adaptace, režie a dramaturgie Adam Svozil, Kristýna Kosová, výprava Adriana Černá. Premiéra 28. listopadu 2018 (na festivalu 28. listopadu).


    Komentáře k článku: Are we human or are we dancer? aneb Mladá progresivní vlna u Bezručů

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,