Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Antonín Přidal (13. 10. 1935 Prostějov – 7. 2. 2017 Brno)

    Spisovatel, básník, publicista a překladatel z angličtiny, španělštiny a francouzštiny, dlouholetý pedagog Divadelní fakulty JAMU.

    Znamenitý muž

    Jako student Filozofické fakulty UP v Olomouci jsem měl připravit pro brněnské nakladatelství Blok výbor z celoživotního překladatelského díla O. F. Bablera, probírali jsme se u něho ve Svatém Kopečku u Olomouce jeho překlady a on mi mezi řečí sdělil: Antonín Přidal, to je znamenitý muž, s ním se musíte jednou seznámit.

    Dlouho k tomu nebyla příležitost. Naskytla se až na jaře 1990, kdy jsem od nové rektorky JAMU Aleny Veselé dostal pověření vybudovat obnovovanou divadelní fakultu. Dozvěděl jsem se, že se nějak vleče Přidalovo angažování na Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity, nezaváhal jsem a s Antonínem Přidalem jsme se rychle dohodli. Fakulta v něm získala jednu z klíčových osobností. Jenom díky němu jsme mohli založit v té době jedinečný ateliér Rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky. V jeho osobnosti se propojovala zcela mimořádná erudice s básnickou senzibilitou, jedinečný kulturní rozhled se smyslem pro jemné odstínění významu i znění slova, cit dramatika se schopností vést hluboké rozpravy, které vždy mířily k pojmenovávání věcí a témat skrytých pod povrchem událostí. To vše se promítalo do jeho tvorby básnické, dramatické, scenáristické, překladatelské i režijní, ale uplatňovalo se výrazně i v jeho činnosti moderátorské a publicistické. Proto byl také znamenitým pedagogem, náročným na studenty i sebe sama, ať už vyučoval scenáristiku, autorskou tvorbu, přednášel o Shakespearovi, nebo vedl literární semináře. Na své studenty a posluchače působil přísně, přesto si ho nesmírně vážili a milovali hodiny s ním strávené. Měl ovšem smysl pro humor, který uplatňoval nejen v překladech Pana Kaplana, ale také v hovorech s přáteli, s nimiž se dokázal naladit na podobnou notu.

    Jsem velice rád, že Antonín Přidal byl na divadelní fakultě spokojený. Do časopisu JAMU napsal: Dodnes mě zamrazí, když si představím, že bych šel tenkrát učit někam jinam.

    Divadelní fakultě i Brnu bude opravdu hodně chybět.

    Josef Kovalčuk

    Hlasy Antonína Přidala

    Polský divadelník Jerzy Grotowski nazval hlas prodloužením lidského těla. Český estetik Otakar Zich několik desetiletí před ním přišel s hutnou definicí, podle níž základním nástrojem herce je jeho „živé a oduševnělé tělo“. Ne jakékoli.

    Ty dvě formulace se mi nad texty, přednášenými Antonínem Přidalem, nevybavily a nepropojily náhodou. Nejen proto, že v jeho osobní interpretaci shledávám naplnění toho prvního druhým. Antonín Přidal ve své tvorbě navíc obohacuje plaché slovo celou škálou významů, jaké nám v běžném životě unikají. Jako by mu chtěl vrátit závažnost a závaznost, která mu náleží a o kterou ho připravujeme, třeba když odevzdáme svůj hlas něčemu nebo někomu, kdo si to nezaslouží, a vydáváme tak lehkomyslně všanc sami sebe.

    Neznám lepšího vyznavače a vykladače hlasu, než je Antonín Přidal. Ne náhodou nazval knihu svých dramatických prací Všechny moje hlasy a jinou Některé tváře, některé hlasy. Ale až mě zamrazilo, když jsem nyní vyslechl jeho živý oduševnělý hlas s fejetonem Kříšení, k jehož napsání autora inspirovala návštěva rozhlasového archivu. Objevil tam hlasy řečníků ze záhrobí, bledý hlas vojáka, který přežil svou smrt, mateřský hlas, hlas zvonu nebo mrtvého spisovatele, který si odkašlal a řekl něco o kráse rodného jazyka… A nad starými magnetofonovými páskami došel Antonín Přidal k poznání, že život těchto hlasů je neviditelný, ale o to neústupnější. Žádná fotografie, ani ta nejvěrnější, nemá v sobě třetí rozměr. Hlasy z dávna mají obojí. Dech je táhne, plují na něm, vzpínají se jím. Podobně je vtahuje prostor. Rozpínají se v něm dopředu, dozadu, znějí kolem nás.

    Slyšet hlas Antonína Přidala není nic mimořádného. V šedesátých letech ho bylo možno často zachytit na vlnách Československého rozhlasu, zejména z brněnského studia, kde byl zaměstnán, a to v pořadech žánrově velmi pestrých, od literárních až po satirické rozmluvy s „panem Hlavou“(svérázným malířem Milanem Zezulou) na aktuální společenská témata. Normalizace ho o všechny tyto možnosti na dlouhých dvacet let připravila, ale i umlčený hlas promlouval o zparchantělé době. Po roce 1989 si televizní diváci oblíbili občanský hlas erudovaného intelektuála Antonína Přidala v jeho diskusních pořadech Z očí do očí a Klub Netopýr. V Českém rozhlase se posléze objevily Potulky knihami a časem; pozdější rozhlasová četba esejů Milana Kundery vynikala v Přidalově podání jejich dokonalou interpretací.

    Na konci vzpomenutých šedesátých let připravil a uváděl Antonín Přidal rozhlasový cyklus Malá škola přednesu, který vnesl do doznívajícího období agitačního přístupu k poezii nový pohled, nabádající k intimnímu, velmi osobnímu vztahu ke každé básni, ke každému autorovi: Pro vztah mezi přednašečem a básní platí tytéž zákony úcty, pozornosti a něhy jako pro vztah mezi přáteli anebo milenci. Nehledáte-li a nenajdete-li v básni most k činu, k lásce, k naději, ke snu, je to znamení, že byste ji neměli přednášet. A ještě jedna věta: Slova v dobré básni mají svou váhu a zvláštní cenu – mají cenu básníkova života.

    Přidalův přednes vlastních básní potvrzuje, že to myslel a myslí vážně. Jeho současná poezie, to je hlas hluboké vnitřní meditace, v níž se chce básník dobrat odpovědi na otázky narůstající s věkem. Bez laciného sentimentu, bolestínství, dojímání čtenářů i sebe sama. Často se vrací až k období vlastního dospívání, vedle lyrických asociací nezapře dramatika a provází nás poutavými příběhy. Ani trochu nepodlehl „zapomnění bytí“(pojem Milana Kundery), naopak se nezříká odpovědnosti za život, v němž jsme každý „sám za sebe“, bez výmluv na nepravé sudičky. Je to neúprosný hlas rozkoše i bolesti z myšlení, přitom plný zvědavosti a údivu, překvapení, vtipu ironického i dětsky hravého.

    Mám pocit, že každé slovo má v jeho promluvách své místo, „svou váhu a zvláštní cenu“.

    Miroslav Plešák

    Text jsem napsal koncem minulého roku jako průvodní přílohu k připravovanému CD s hlasem Antonína Přidala. Loni natočená nahrávka bude dalším opusem originální edice Hlasy, zachycující v autentickém záznamu vlastní interpretační projev současných osobností; vydavatelem je spolek Hlasy.

    • Autor:
    • Publikováno: 22. února 2017

    Komentáře k článku: Antonín Přidal (13. 10. 1935 Prostějov – 7. 2. 2017 Brno)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,