Antigona (Fuck You, Daddy) (pro)
Fuck You, Daddy! Tak zní refrén hitovky, kterou zazpívá rozlícený Haimón (Petr Uhlík) svému otci Kreónovi na jevišti ústeckého Činoherního studia ve svérázném přepisu Sofoklovy Antigony (stejný výkřik provokuje i v podtitulu inscenace). Pankáčské gesto, kterým se mstí otci za zatčení Antigony, působí trochu dětinsky, skoro komicky, přesto je myšleno smrtelně vážně. Podobně se projevuje i Antigona Andrey Bereckové. Ráda by byla nekompromisní vykonavatelkou spravedlnosti, která se vzepře strýcovu politikaření ve jménu vyššího principu a pohřbí zavrženého bratra. Jenže pubertální zarytost, s níž militantně pochoduje po scéně, a teatrální sebeprezentace ji usvědčují z nedostatku rozvahy i zkušeností. Nejmarkantnější je to v momentě, kdy ji ovčáčkovsky úslužný Kancléř Adama Ernesta spoutá a odvleče ze scény: dospívající idealistka poprvé zjišťuje, že rebelství bolí. Za jejím sebeobětováním stojí sesterská láska a naivní víra v dobro i ve všeobjímající spravedlnost přesahující vladařské rozmary, nikoli promyšlený politický program. Ten je doménou do sebe zahleděného populisty Kreóna (Kryštof Rímský), který lpí na své pravdě hlavně proto, aby jeho vladařská pozice zůstala neotřesitelná. Co na tom, že má tajnou aférku se svou neteří Isménou (Anna Fišerová), klidně se pasuje do role arbitra morálky.
Hlídač (Lukáš Černoch, vlevo) přivádí neposlušnou Antigonu (Andrea Berecková) ke Kancléři (Adam Ernest), který se úslužně pokusí zažehnat státní krizi FOTO MARTIN ŠPELDA
Zatímco mladičká Antigona vnímá fatální rozměr Kreónovy zpupnosti spíše instinktivně, jeho žena Eurydika (Marta Vítů) ho chápe v kontextu nekompromisních sil osudu. Právě ona na samém začátku inscenace vypráví o prokletí rodu Labdakovců, šířícím se jako mor z generace na generaci. Je dobře, že tvůrci adaptace nepominuli metafyzický rozměr Antigonina a Kreónova sporu. Nikterak do očí bijící modernizací textu se jim sice ze Sofokla podařilo vykřesat aktuální téma vzpoury mileniálů proti populistickému bahnu decimujícímu generaci jejich rodičů, ale nadčasovou moudrost mýtu tím neohrozili. Nikdo poselství Antigony nevystihl lépe než Jan Patočka: Běží o vymezení lidského, o právo Noci, o to, že konečný a smrtelný člověk v sobě nese ustavičně signum toho, že není vše, že svět není jeho svět, smysl jeho smysl, že sám může upevnit a založit smysl dne jen tak, že jej opře o hlubší smysl Noci (Antigona a Antigoné ještě jednou, 1967). Kreónovo fatální překročení mezí spočívá právě ve vytěsnění této pravdy.
Velkým kladem ústecké inscenace je, že není dogmatická, byť prosazuje jednoznačný politický názor. Gombár na šedý monolit scény vpisuje slůvko NADĚJE a promítá přes něj černobílé záběry na mladou zamilovanou dvojici, jaksi dojemně opravdovou ve svém citu. Jako by chtěl říci, že lidský život se odvíjí na šedavé škále mezi černobílými póly absolutního dobra a zla a i nositel největšího dílu viny má šanci na nápravu: slepec Teiresias, ve ztvárnění Lukáše Černocha napůl bezdomovec, napůl prorok, nakonec přiměje Kreóna k pochybám. A přesto už je pozdě, protože zbrklé mládí vzalo osud do svých rukou a rozhodlo se oddat Noci, stejně jako Eurydika. Jejich oběť by mohla působit katarzně, kdyby nebylo malého detailu: místo pokání se vdovec Kreón ujme Ismény. Šedavá pouť prokletého rodu bude mít pokračování.
Viz také Antigona (Fuck You, Daddy) (proti)
Činoherní studio Ústí nad Labem – Antigona (Fuck You, Daddy). Autorská adaptace podle Sofokla (s využitím překladu Václava Renče) Jiří A. Trnka a Dodo Gombár, režie Dodo Gombár, dramaturgie Jiří A. Trnka, výprava Katarína Grega Nedelská, hudba Jiří Hájek. Premiéra 25. května 2020.
Komentáře k článku: Antigona (Fuck You, Daddy) (pro)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
