Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Antické drama redivivum

    Loni vyšla u Routledge sbírka statí Překládání antických her od překladatele antického divadla, akademika, praktika i historika J. Michaela Waltona. Prý je to jeho zaručeně poslední kniha – není to poznat: je mladistvá, energická, vtipná a inspirativní. Walton se antickým divadlem a jeho překládáním zabývá celý život. Vedle knih o dobové i novodobé provozovací praxi a rukovětí o antickém divadle napsal znamenité monografie Nalezeno v překladu: řecké drama v angličtině (Found in Translation, Cambridge 2006) a Euripides, náš současník (Euripides Our Contemporary, Methuen 2009). Ze stejné doby jsou i stati zařazené zde – o starších anglických překladech, o cenzuře a dobovém vkusu, který si většinou nevěděl rady s Aristofanovými sprostotami či Plautovou prostořekostí. Jsou tu i stati o vlastních překladech a o inscenacích, pro které překládal, a také studie o tom, kolik divadelnosti do svých dramatických verzí překladatelé vůbec vpustili. A v tom je kniha asi nejpřínosnější a pro nás nejinspirativnější – troufám si tvrdit. (Eva Stehlíková, odborník na slovo vzatý, knihu kriticky recenzuje pro první letošní číslo Theatralií.)

    Otevřenost, od podstaty demokratická, je základní postoj Waltona jako umělce-intelektuála. Není to nikdy snadné, aby si překladatel zachoval neutralitu. Dobrý dramatik každé doby ponechá režisérovi a herci dost tvárného materiálu, aby mohli vnést vlastní pojetí a svěží důrazy podle nálady a vkusu aktuální příležitosti. Divadelní překladatel by měl udělat totéž (s. 5). Walton ale neprosazuje své pojetí či umělecké krédo – na to ví o historii příliš mnoho a jako pravý intelektuál má schopnost odstupu. Překlady mají podněcovat diskusi, ne podávat řešení (s. 128) a v tom je podstatný princip hry. Aby se divadelní překladatel – jako živočich svého druhu – neminul s divadlem, je asi jedinou zjevenou pravdou, že překlad divadelního textu se sice může přihodit v pracovně, ale pravé místo překladatele je na zkoušce (s. 192). Walton zdůrazňuje a dokládá na řadě starších i novějších překladů, jak může divadelní překladatel zasáhnout do temporytmu, ticha a zvuku, nejjemnějších slovních nuancí a do vztahu předmětu a slova v jevištním tvaru (s. 104).

    Jde v tom však ještě dál. Inscenace a živé divadlo mají poslední slovo a na nich to celé stojí a padá. Walton přináší příklady mnohdy radikálních překladů, které by pedant patrně shrnul do škatulky jevištní adaptace. Walton je stále pokládá za divadelní překlad – tedy takový, který se přizpůsobuje živé divadelní kultuře, aktuálním podmínkám a smyslu pro humor, stejně jako se antičtí dramatici přizpůsobovali svému divadlu. Že tu nejde o nějakou věrnost překladu nebo alespoň iluzorní ekvivalenci, to opravdu není žádný problém. Naopak je potíž, když se potenciál antického dramatu zabíjí pedantskými, lžidoslovnými překlady, které mají nastolit opar jakéhosi historicky dávného zážitku – počínaje veršovými schématy a konče obskurními vtipy, které vlastně ani nejsou vtipy. Aby to bylo divadlo, musí to být živé a dnešní. Nemyslí se tím podbízivé, ale zkrátka umělecky a tvůrčím způsobem pojaté.

    V tomto může Waltonova kniha také inspirovat – vždyť kolik skutečně autorských, uměleckých a vůbec radikálně (z gruntu) utvořených divadelních překladů antických her máme? Je jich několik, jak o tom píše Eva Stehlíková v první kapitole knihy Co je nám po Hekubě (Brkola, 2012). A kdo je podněcuje kromě zesnulého Ivana Rajmonta, týmu Hana Burešová–Štěpán Otčenášek a pár svérázných ochotníků? Který dramaturg v antice uvidí záblesk živého divadla a razantně do jejího světa sáhne?

    J. Michael Walton: Translating Classical Plays: Collected Papers. London a New York, Routledge, 2016. 270 stran.


    Komentáře k článku: Antické drama redivivum

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,