Divadelní noviny Aktuální vydání 1/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

1/2020

ročník 28
7.–20. 1. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Anna Stropnická

    (1989). Herečka, dcera herce a politika Martina Stropnického a sestra herce a politika Matěje Stropnického. V roce 2011 absolvovala Vyšší odbornou školu hereckou v Praze pod vedením Táni Fischerové a Karla Kříže. Po škole nastoupila do pražského Divadla pod Palmovkou. V roce 2015 získala angažmá v Moravském divadle v Olomouci a v roce 2017 v Národním divadle Brno. Od letošního roku je členkou Švandova divadla v Praze.

    Co vás přivedlo k divadlu/umění

    Už jako děti nás rodiče brali na dětská představení, ve školních letech jsem v tom pokračovala sama. Bavilo mě být si ve vlastním světě a při sledování děje na jevišti si dovytvářet vlastní příběhy, které se mi rozbíhaly hlavou. Začala jsem chodit do dramaťáku a pak můj zájem přerostl ve volbu povolání.

    Největší divadelní/umělecký zážitek

    Nedokážu říct svůj „největší umělecký zážitek“, zní mi to hrozně pompézně. Hudba má takovou moc, mluvené slovo tolik ne. Z divadla mě zatím asi nejvíc zasáhlo představení Evžen Oněgin od Bezručů v režii Jana Mikuláška.

    Osobnost minulosti nebo přítomnosti, se kterou byste ráda zašla na kus řeči

    Ráda bych se sešla s duchem Činoherního klubu, který byl přítomen za dob, kdy v souboru byli herci jako Josef Abrhám, Jiří Hrzán nebo Petr Čepek. Chtěla bych, aby mi vyprávěl, jak se zkoušelo a taky jak se večer hýřilo.

    Hra/námět, který vás přitahuje a který byste chtěla zpracovat

    Ráda bych si zahrála v dobře udělaném a pochopeném Čechovovi. Na škole jsme ho dělali s Janem Kačerem, ten pro něj umí nadchnout.

    Umělecké disciplíny, žánry či formy (výtvarné, literatura, film, divadlo, hudba…), které máte ráda a kterým se naopak vyhýbáte

    Z uměleckých disciplín mě zajímá vše. Ráda zajdu na koncert, jezdím na filmový festival, když mě někdo vytáhne na výstavu, jdu. Jsem kulturní člověk.

    Historická či současná osobnost, divadelní/filmová/literární či reálná postava, která je vám citově nejblíže a – naopak – která je vám vzdálená

    Moc jsem o tom takhle nikdy nepřemýšlela… Teď čtu knížku Pavly Horákové Teorie podivnosti. Její hlavní hrdinka je ze současnosti a má mně podobné postřehy vycházející z neustálého pozorování podivností lidí.

    Postav mě citově vzdálených je hodně, zvlášť těch, které jsou vzdálené citům. Jsou to tedy postavy bezcitné. Musím dát příklad? Tak třeba Herodes…

    Rostlina/zvíře/kámen/planeta, které máte v oblibě či obdivujete

    Rostlina – bazalka. Chutná skvěle. Už léta se snažím najít způsob, aby mi doma hned nepošla.

    Zvíře – pes. Říká se, že by se člověk měl ve vztahu spíše chovat jako kočka a ne jako pes, který vždy věrně čeká, kdykoli se pomazlí a odpustí vše. Ale právě proto je hodný obdivu!

    Kámen – ten spadlý ze srdce.

    Planeta – Země. Pečujme si o ni!

    Etické či jiné hranice, za které byste nešla

    Snažím se dodržovat desatero. I to mi dělá občas problém…

    Umělecký/divadelní sen

    Nemám umělecký sen. Ten velký. Dávám si drobné úkoly, které mohu splnit v dohledné době. Pak nejsem nikdy zklamaná. Malá nebo velká role, to je mi jedno. Zatím to mám barevné, tak si nemůžu stěžovat.

    Kým/čím byste byla, kdybyste se nevěnovala divadlu/umění

    Byla bych pořád sama sebou, se sklonem utíkat do svých světů. Jen bych u toho buď vařila, nebo sázela kytky. Co já vím.

    Plus: Zajímá vás umělecká kritika?

    Kritika mě zajímá. Bohužel je méně těch, ze kterých by si člověk mohl něco vzít. Ale je potřeba.

    • Autor:
    • Publikováno: 9. prosince 2019

    Komentáře k článku: Anna Stropnická

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,