Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Anna Karenina

    Pokus o tolstojovštinu na divadle nevyšel, zcela zákonitě. Široce epicky založenou epopej, v níž se Tolstoj vyjadřuje snad ke všem otázkám života na Rusi, na divadlo smysluplně dostat zřejmě nelze, o čemž byl proveden v jinak úctyhodném podání Slovenského národního divadla nevývratný důkaz v délce čtyři a půl hodiny. Pokusy o synkretický žánr jsou u díla považovaného mnohými za největší román, který byl kdy napsán (W. Faulkner), sice poměrně četné, zato vesměs neúspěšné. Janáček svůj pokus o zopernění při všem svém rusofilství nakonec vzdal, existuje ještě několik nevýznamných pokusů, převážně z anglosaské oblasti, kde má Anna Karenina zvláště vysoký kredit, ale to je, pokud jde o operu, vše. Film je na tom lépe, ten má ovšem mnohem výkonnější prostředky na zvládnutí rozbíhavé epičnosti, jež napíná i mez literárního žánru na doraz. Ve slovenské dramatizaci se v druhé půli příběh Anny na půlhodinu ze scény nadobro vytrácí, aby přepustil místo až rozvlekle podané scéně umírání Levinova bratra Nikolaje, i propletené narativní linie tří manželských párů představují velkou retardaci a nelineárnost v divadelním příběhu. Inscenaci zachraňují tradičně výborné výkony celého hereckého souboru, jimž vévodí nenápadný, ale promyšlený a zralý výkon Martina Huby jako Karenina, konvenčně dvorného, vnitřně prázdného člověka, jenž však v sobě v těžké hodince u bezmála již smrtelné postele Anny dokáže nalézt sílu k odpuštění. I tato scéna je v centru režijní pozornosti Romana Poláka a je na ni vynaloženo mnoho nemalého umu dramaturgického i realizačního. Zuzana Fialová je nepochybně velmi pozoruhodná Anna, byť se jí schizoidní psychopatické polohy nehrají v závěru tak dobře, jako expozice postavy interesantní mladé ženy, o niž se Vronský teprve uchází. Ten je v podání Tomáše Maštalíra snad až příliš redukován na bezmocného slabocha, ale i jeho výkon má velké momenty. Jen slova nejvyšší chvály lze říci o dynamické scéně v nevěstinci, rozehrané s absolutní samozřejmostí, jako by půvabné slovenské herečky měly vedle divadla ještě další „vedlejšák“. Problém inscenace tedy je „pouze“ v tom, že všechno herecké i režijní mistrovství se realizuje v nefungujícím systému. Prvotní doteky a opatrné ohledávání ožehavého tématu manželské nevěry, jež odtabuizoval poprvé Flaubert ve své Madame Bovary o dvacet let před Tolstým, mohou dnes vzrušovat tak maximálně historika instituce manželství. My, lidé jiného tisíciletí, jezdci Formule 1, diskutující o poloměru zatáček a jeho vlivu na odstředivou sílu, či o tom, jak natankovat na centilitr přesně, aby náš monopost dorazil právě jen do cíle, se tu musíme dívat na to, jak pětiletý klouček strká zvědavým prstíčkem do svého prvního autíčka.


    Komentáře k článku: Anna Karenina

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,