Divadelní noviny Aktuální vydání 14/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

14/2019

ročník 28
3. 9.–16. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Anna Davidová: Přímá, pevná a naslouchající

    Právě taková chce být v nové roli umělecké šéfky Divadla Husa na provázku Anna Davidová (dříve Petrželková). Jedna z nejvýraznějších režisérských osobností své generace a nositelka Ceny Alfréda Radoka za rok 2014 spolupracovala s Divadlem Husa na provázku v minulosti již čtyřikrát – naposledy v loňském roce, v němž na Velkém sále vytvořila inscenaci Vitka o životě a tvorbě skladatelky Vítězslavy Kaprálové. Za titulní roli Vitky získala Tereza Marečková v listopadu Cenu Divadelních novin a navázala tak na kolegyni Ivanu Hloužkovou, která za hlavní roli v jiné inscenaci Anny Davidové (Tichý Tarzan) obdržela Cenu Alfréda Radoka. Zdá se, že přinejmenším jako režisérka dokáže Anna Davidová soubor Provázku dovést k pozoruhodným výkonům.

    Nová umělecká šéfka Anna Davidová (dříve Petrželková) a dramaturg Martin Sládeček. Foto Husa na provázku

    Režisérka a od ledna 2019 také nová umělecká šéfka Divadla Husa na provázku Anna Davidová se narodila v roce 1984 v Brně. Pochází z umělecké rodiny (jejím otcem je známý režisér J. A. Pitínský, matkou Regina Bittová). Bratislavskou VŠMU, kde studovala v ročníku Petera Mikulíka, absolvovala v roce 2008 inscenacemi Heda Gablerová a Casablanca (mezi supy). Již její první práce na profesionálních jevištích vzbudily pozornost temperamentem, snivou obrazností a atmosférou. Záhy se zařadila mezi nejvýraznější talenty své generace a v roce 2010 byla za inscenaci Nora ve Štátnom divadle Košice poprvé nominována na cenu DOSKY (obdoba české Ceny Thálie). Dvakrát byla coby Talent roku nominována také na Cenu Alfréda Radoka, v roce 2014 tuto cenu získala. Navzdory svému mládí má dnes za sebou dlouhou řadu úspěšných spoluprací s předními českými divadelními domy, jako jsou pražské Dejvické divadlo, Divadlo Na zábradlí, Švandovo divadlo na Smíchově, Klicperovo divadlo Hradec Králové, Národní divadlo Brno, Městské divadlo Zlín, Slovácké divadlo Uherské Hradiště, Národní divadlo moravskoslezské, Divadlo Petra Bezruče a další. Pozoruhodně široký je záběr její práce, který sahá od spíše komorních inscenací na studiových scénách (Divadelní společnost Masopust, A Studio Rubín, HaDivadlo) až po Mozartovu operu Cosi fan tutte, kterou v roce 2018 režírovala v brněnském Mahenově divadle. S Divadlem Husa na provázku dosud spolupracovala celkem čtyřikrát: V roce 2013 s tamním souborem vytvořila inscenaci P-Š-T! aneb Pohádkáři, v roce 2015 pak měla premiéru Fidlowačka aneb Kde domov můj? Stále k vidění jsou na Provázku její inscenace Tichý Tarzan (zcizené deníky fantoma erotické fotografie) z roku 2012 a Vitka z února loňského roku. Za roli v první jmenované byla herečka Ivana Hloužková nominována na Cenu Thálie a získala Cenu Alfréda Radoka, v druhém případě obdržela Tereza Marečková za titulní roli Vitky Cenu Divadelních novin. Jako režisérka spolupracovala Anna Davidová také s Českým rozhlasem Brno. Je vdaná a má malou dceru.

    V loňském roce Davidová na Velkém sále Divadla Husa na provázku vytvořila inscenaci Vitka o životě a tvorbě skladatelky Vítězslavy Kaprálové. Za titulní roli Vitky získala Tereza Marečková v listopadu Cenu Divadelních novin. Foto Jakub Jíra

    Při pohledu na úctyhodný seznam divadel, s nimiž jste v uplynulých letech spolupracovala, člověka napadne, že se vám na volné noze vedlo více než dobře. Čím to, že jste se rozhodla „uvázat na Provázek“?

    V pozici kočovné režisérky jsem se musela neustále seznamovat s dalšími soubory a zas a znovu každou inscenaci dotovat spoustou energie. Proto pro mě byla možnost soustředěné, kontinuální práce a vyjasněné poetiky po letech hostování velice lákavá. Navíc Provázek zrovna prožíval velmi nejisté období a bylo potřeba zajistit jeho kontinuitu. Bez podpory a signálů důvěry od souboru, který cítil povinnost dovést „revoluci“ ke konstruktivní změně, bych se asi vůbec neopovážila o takový post usilovat.

    „Revoluce“, o níž mluvíte, se týkala předchozího uměleckého šéfa Vladimíra Morávka, který za sebou na Provázku zanechal výraznou stopu. Jakou uměleckou šéfkou byste chtěla být vy?

    Chci být přímá a pevná. Ale i naslouchající. Chci po všech směrech vytvářet a zabezpečovat inspirativní prostředí. Jak pro herce, tak pro hostující umělce. Hlavně, aby mi nedošla síla zpochybňovat zkostnatělé pořádky. Je tak snadné se s něčím spokojit a říci si: takto to stačí. Ale to je úplně proti smyslu divadla. A už úplně proti smyslu experimentujícího divadla, jakým Provázek byl a být má.

    Mužskou roli fotografa Miroslava Tichého v inscenaci Tichý Tarzan (zcizené deníky fantoma erotické fotografie) ztvárnila Ivana Hloužková a získala za ni Cenu Alfréda Radoka. Foto Husa na provázku

    Čím se podle vás Provázek od ostatních divadel liší?

    Interní morálkou. Není to žádný zaopatřovací ústav. Nechybí tu chuť, zápal, nadšení pro věc, ale ani vůle podřídit se vizi. Vládnou tu nadstandardně dobré mezilidské vztahy. Je to místo, kde lidé ještě věří, že tvorba je privilegium, ne jenom práce. To je v kamenných divadlech poměrně zřídkavé, a proto tolik cenné. Je to tím, že stále přežívá „tradice Provázku“, že stará garda tento odkaz bedlivě střeží a zasvěcuje do řádu divadla nové členy a přenáší tak na ně i místní étos. Na prvním místě je pokora a loajalita. Kdo jednou projde touto iniciací, nenechá nikdy zvítězit své ego nad pracovitostí a novým a novým hledáním. Tahle atmosféra pak na člověka dýchne z každé inscenace.

    Umělecké vedení mění i činohra Národního divadla Brno, nový umělecký šéf Milan Šotek sní o „činoherním divadle, které bude alternativou k alternativnímu divadlu“. Jak v kontextu brněnského divadla Provázek vnímáte? Kde je jeho místo na brněnské divadelní mapě?

    Myslím si, že Provázek má již nyní své nezastupitelné místo na divadelní mapě Brna – jakožto přední alternativní divadlo, které se nebojí riskovat a experimentovat. Diváci sem chodí za překvapivým, obrazivým divadlem, které těží z nekonečného množství výrazových prostředků. Za smyslovým zážitkem. Nejen za očekávatelnou zábavou a hlazením po srsti. Nechceme ale přemýšlet jen v kontextu Brna, rádi bychom o něm přemýšleli v kontextu daleko širším – přinejmenším v kontextu střední Evropy.

    Jaké spolupracovníky si s sebou na Provázek přivádíte?

    Z pražského Švandova divadla přichází dramaturg Martin Sládeček a z Divadla Petra Bezruče Kateřina Menclerová. Od září 2019 přijde z Ostravy herečka Sylvie Krupanská, z Národního divadla Brno herec Dušan Hřebíček a nejmladší generaci posílí Tereza Volánková působící pro změnu v Praze. Těším se na dostředivou práci se souborem plným mnohostranných tvůrčích osobností schopných nových a nových proměn.

    Především chceme divadlo znovu otevřít. V posledních letech se jevilo jako poněkud uzavřené do sebe, říká Anna Davidová. Foto Husa na provázku

    První celou sezonou zcela pod vaším vedením je až následující sezona 2019/2020. Můžete už nyní alespoň naznačit, co v ní plánujete?

    Především chceme divadlo znovu otevřít. V posledních letech se jevilo jako poněkud uzavřené do sebe. Přivítáme proto hned tři skvělé hostující režiséry. Po dlouhé době se do Brna vrátí Jan Mikulášek, který připraví inscenaci Don Quijote. Na téma snílka a vyděděnce naváže moje autorská inscenace o fenoménu stáří, v níž budeme pracovat například s texty socioložky Jiřiny Šiklové. S inscenací podle průvodce Kateřiny Šedé Brnox o brněnském Bronxu přijde Jiří Havelka, který podle mě v současnosti dělá ty nejzajímavější inscenace na české scéně. Doufám, že projekt překročí zdi divadla a napadne i veřejný prostor samotného Brna. Na konci sezony přivítáme renomovaného slovenského režiséra Ondreje Spišáka, který se v Brně objeví vůbec poprvé, aby připravil adaptaci knihy Proč se dítě vaří v kaši? o cirkusácké rodině a jejím putování Ceausescuovým Rumunskem. Sezona bude mít motto 10 000 donkichotů! Tak totiž odpověděl Jiří Mahen – ten ostatně inspiroval i název divadla, když se ho v roce 1920 ptali, co je nejvíc třeba Československu. Budeme hledat, co se můžeme naučit od lidí vyloučených na okraj naší společnosti. Naše chování k těmto sociálním skupinám mluví nejvíc o nás samotných a o tom, jaké dnes ctíme hodnoty.

    Jak bude vypadat Provázek za pět let?

    Ráda bych, aby byl progresivním, v tom nejlepším smyslu slova angažovaným divadlem se svébytnou, rozpoznatelnou dramaturgií, se silným hereckým souborem a výhledem na spolupráci se zahraničními režiséry.


    Komentáře k článku: Anna Davidová: Přímá, pevná a naslouchající

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,