Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Anketa exministrů kultury (I)

    Ministerstvo kultury je čím dál diskutovanější. Proto oslovujeme bývalé ministry kultury jedenácti anketními otázkami směřujícími ke smyslu tohoto úřadu a k možnosti jej uskutečnit. Anketu budeme uveřejňovat postupně, jak budou docházet odpovědi.

    Milan Uhde, ministr kultury 1990–1992

    Ministr kultury Pavel Tigrid chtěl své ministerstvo zrušit, podle něj by ho nahradilo pár úředníků na speciálním odboru ministerstva financí. Měl pravdu?

    Nejsem si jist, zda Pavel Tigrid myslel svůj návrh úplně vážně. Sám jsem jej napůl vážně pronášel, dokud jsem se jako ministr konkrétně neseznámil s agendou svého úřadu. Nějaký odbor ministerstva financí by ji po formální stránce nepochybně vyřídil, ale kultura by ztratila zastání, které ve světě tržního hospodářství potřebuje a které by jí ministerstvo mělo poskytovat, zejména jde-li o kulturu malého státu a malého trhu, kde nadto neexistují boháči, ale jen zbohatlíci.

    Jaké úkoly jste ve funkci ministra plnil vůči kultuře a umění, vůči vládě a společnosti? Koho jste zastupoval, chránil, kontroloval? Koho a co jste ve funkci podporoval?

    Právě o takové zastání jsem se snažil. Poměrně brzy jsem pochopil, že mým trvalým oponentem je ministr financí. Plánoval například zakonzervovat rekonstrukci Rudolfina, odmítal poskytnout sto milionů na záchranu několika rozpracovaných filmů, které by nástup privatizace Barrandova zmarnil, trval na mechanickém zkrácení dotace pro kulturní časopisy – to si jen namátkou vybavuju některé konflikty. Ve dvou uvedených případech jsem hrozil veřejně odůvodněnou rezignací na funkci. Důležité, ba rozhodující bylo, že premiérem byl kulturně orientovaný Petr Pithart.

    Nakolik jste respektoval doporučení svých poradních orgánů a grantových komisí a nakolik jste rozhodoval podle svého osobního přesvědčení, případně vyhověl nesystémovým požadavkům? Z jakých důvodů?

    Pamatuju se, že určitý poradní orgán doporučující dotace v oblasti knižní kultury odmítl podporu stěžejní knihy Josefa Šafaříka Cestou k poslednímu. Ukázalo se, že ji žádný člen toho orgánu nečetl, zatímco já jsem ji dobře znal z rukopisu, a proto rozhodnutí změnil, a na základě toho i složení orgánu. Ministrovu způsobilost vyznat se v některých situacích na základě osobní znalosti a zkušenosti pokládám za velmi prospěšnou, i když není samospasitelná a nepokryje veškerou problematiku. Prospěla by podle mne i dnes, kdy je dotační řízení daleko diferencovanější a složitější než za mých časů.

    Jak se vám z perspektivy ministra jevil stav zdejší kultury a umění, co jste považoval za dobré a co za špatné?

    Mé funkční období 1990–1992 bylo příznačné jednak spoustou kulturních iniciativ, jednak nejistotou, jak se ve sféře kultury odrazí program rozsáhlé privatizace. Za dobré pokládám zdomácnění svobody, za špatné to, že zavládlo všeobecné pohrdání systémovou kulturní politikou. Tomuto pohrdání jsem ke své hanbě propadl a podílel se tak na tom, že pohrdání do této chvíle trvá. V převratných raných devadesátých letech by se zmíněný systém totiž prosazoval líp než nyní, kdy panuje návyk na letitý stav a nápravy se dožadují pouze ojedinělé hlasy.

    Proč se slibuje jedno procento státního rozpočtu na kulturu prostřednictvím MK ČR a proč slib nikdo neplní?

    Sliby se neplní ani jinde. Kultura se však definitivně ocitla mezi ministerstvy, která jsem pro sebe pojmenovával jako žebravá. Politikové ji nepovažují za nezbytnou investici ve srovnání s průmyslem, zemědělstvím nebo dopravou. Proto za ministry kultury delegují činitele, kteří se s tímto postavením svého resortu buď neradi smiřují, nebo spontánně ztotožňují, zkrátka nedělají potíže. Tak se stav věcí prodlužuje a chybí politická vůle něco na něm změnit. Je to truchlivé. Stačí číst programy současných politických stran: zmiňují se o památkové péči, zato o podpoře takzvaného živého umění téměř ani slovo. Přitom právě živé umění je nepostradatelnou složkou kultury v obecném smyslu, zatímco výhradní péčí o mrtvé se podle Ježíšova podobenství vyznačují mrtví.

    Má státní správa a samospráva přímo zřizovat kulturní a umělecké instituce? Nebo je má dotovat prostřednictvím fondů a nevládních organizací? Jsou dotační systémy (granty, programy atd.) na MK ČR nastaveny správně?

    Přímé zřizování kulturních a uměleckých institucí státní správou a samosprávou vede k úzce osobním a politickým zásahům, které jsou téměř vždy ke škodě. Dotační systémy stonají podle mne na částečnou nebo úplnou anonymitu rozhodování. Ve Španělsku jsem se setkal s naprostou otevřeností praxe dotačních komisí. Veřejnost se dozví o stanovisku každého člena. Zájem o členství v komisi je proto úměrně menší než u nás, ale užitek z transparentnosti je zřejmý a veřejnost jej oceňuje. Nespokojenců bývá málo a nejsou přesvědčiví.

    Má se přijmout zákon o divadelní činnosti, případně zákon o veřejnoprávních institucích v kultuře? Nebo se má převzít některý zahraniční dotační systém (Francie, Německo apod.)?

    Nejsem dobře informován o tom, co by měl obsahovat zákon o divadelní činnosti, zato o zákoně o veřejnoprávních institucích v kultuře leccos vím a nastolení správních a dozorčích rad v ústavech, jejichž práce je tvůrčí ve smyslu tvorby nových hodnot, považuju za významnou úlevu, pokud jde o prevenci napětí mezi zřizovatelem a institucí. V Evropě jsou kulturní instituce takto spravovány běžně a s úspěchem.

    Jak se vaše profesní zázemí promítlo do výkonu ministerské funkce? Jaký profesní profil by měl mít ministr kultury? Má to být manažer, umělec, vědec, právník, politik? Musí to být milovník umění, nebo to může být člověk bez profesního a zájmového vztahu ke kultuře a umění? Jak často jste vy osobně navštěvoval divadla, výstavy, koncerty, kina…? Konkrétně která?

    Ministr kultury by měl být silná, kulturně hluboce zakotvená osobnost, vybavená organizačními schopnostmi a požívající široké veřejné důvěry. Neobejde se bez opory některé politické strany, i když nutně nemusí být jejím členem nebo funkcionářem. Důležité je, aby ministr na své funkci nelpěl. Neměl by ji tudíž přijímat bez ohledu na okolnosti, například bez zřetele k ekonomickým předpokladům ztělesněným v rozpočtu. Být ministrem kultury v případě, že příslib jednoho procenta z rozpočtu vláda opakovaně neplní navzdory ekonomickému růstu, hodnotím jako nezodpovědné. Každodenní kontakt s živou kulturou i ostatními kulturními institucemi mám za povinný. I v době hektických politických aktivit jsem chodil do Husy na provázku, do Divadla Na zábradlí, do Divadla za branou II, na koncerty, výstavy a veřejné diskuse, jezdil na Jiráskův Hronov a další festivaly a nespoléhal úplně na to, co mi o dění na kulturním poli sdělí spolupracovníci a podřízení.

    Co a proč se vám ve funkci ministra kultury povedlo a co nepovedlo?

    Za úspěch pokládám prosazení zákona o Fondu kultury proti mocnému hlasu federálního ministra financí Václava Klause. Stírací loterie měla do kultury vnášet ročně na čtyři sta milionů, což byla tehdy částka, která každoročně chyběla, ale která by nepodléhala věčným úsporným tlakům ministerstva financí. Loterie se mému nástupci bohužel nepodařila, fond upadl do ztráty a svou existenci dodnes neobhájil. Nepovedlo se toho mnoho, při privatizaci došlo ke zbytečným ztrátám, nepoštěstilo se třeba zachovat skvělé nakladatelství Odeon. O mých omylech a bludech stran kulturní politiky už byla řeč.

    Přijal byste nyní znovu ministerskou funkci? A co byste dělal jinak než poprvé?

    Nedokážu se oddělit od pomyšlení na svůj věk. Ale i kdybych byl o třicet let mladší a zázrakem překonal sebehodnocení, že jsem se v politice neosvědčil, troskotalo by mé angažmá nikoli na neochotě prosazovat politický program strany, nýbrž na jejím vztahu k úsilí o formulaci české kulturní politiky. Těžko by se k podpoře takového úsilí zavazovala. To by v tom směru musela jevit už dnes nějaké náznaky, ale žádné nejeví.

    Doplňte prosím, pokud jsme se na něco důležitého nezeptali.

    Nenapadá mě nic důležitého, nač jste se nezeptali.


    Komentáře k článku: Anketa exministrů kultury (I)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,