Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Anita Krausová: Pochybnost je hercovo druhé já

    Rozhovor s herečkou Anitou Krausovou (1985) by vydal na několik pokračování. Mluví hodně a inteligentně. Člověk se až diví, kdy si to všechno stihla promyslet. Hodně a oduševněle také hraje. S každou svou postavou žije a komunikuje, což bylo patrné z každého představení, které jsem viděla. Je zkrátka na jevišti nepřehlédnutelná a při povídání u kafe (či vína) příjemná.

    Anita Krausová

    Umíte odmítat pracovní nabídky? Vidím vás v divadle hrát poměrně často…

    Asi jsem hyperaktivní megaloman. Navíc mám štěstí, že mě zatím nikdo neoslovil s divadelním projektem, který by mě opravdu nezajímal. Ale třeba jsem si vyčerpala své penzum inscenací a další nabídky už nepřijdou.

    Bojíte se, že nastane doba, kdy nepřijde žádná? Přemýšlíte nad tím, co třeba budete dělat za deset, dvacet let?

    Docela často. Podle mě je pochybnost hercovo druhé já. Uvědomuji si, že by bylo dobré, abych ve chvíli, kdy budu cítit, že potřebuji pauzu nebo že už jsem řekla, co jsem měla, byla připravena dělat něco jiného. Beru to vážně. Dokonce jsem začala ještě studovat, filosofii, ale po nějaké době jsem si řekla, že jsem příliš rozkročena mezi dvěma světy a nepřináší to dobro ani jednomu. A tak jsem se rozhodla pro herectví a ze školy odešla.

    Proč jste začala studovat filosofii? To není o moc praktičtější obor než herectví.

    Protože mě fascinuje. Přesahuje mě. Chtěla bych se aspoň přiblížit k věcem, kterým nerozumím. Také je důležité občas vystoupit z okruhu lidí, se kterými člověk pobývá čtyřiadvacet hodin denně. Máme tendenci žít v bublině a pak nejsme schopní vidět mnoho věcí, nikdo nám nedává zpětnou vazbu. Měla jsem možnost strávit pět let s lidmi, které zajímá úplně něco jiného. Získala jsem odstup a zjistila jsem, že některé věci třeba nejsou tak zásadní, jak jsem si myslela. Dříve jsem měla často pocit, že když se něco nestane, tak musím zákonitě umřít.

    Věděla jste už na střední škole, že chcete jít studovat herectví?

    Věděla jsem to od první třídy. Jezdila jsem závodně na lyžích a pak jsem musela přestat, protože nám došly peníze. Začala jsem plavat a pak jsem musela přestat, protože jsem měla astma. Začala jsem chodit do dramaťáku a už nikdy jsem nad ničím jiným neuvažovala. Všechny jsem na gymplu šikanovala tím, že budu hrát. Smáli se mi, protože jsem z Trutnova a tam všichni lyžovali, hráli basket nebo tenis a pak šli studovat medicínu nebo práva. A já prohlašovala, že budu herečka.

    Opravdu jsem si myslela, že když mě nevezmou na herectví, tak mi skončí život. A oni mě napoprvé nevzali. Vykašlala jsem se na všechny ostatní přijímačky a zapíchla jsem prst do mapy. Bydlela jsem na ranči za Kroměříží, starala jsem se o koně a pak jsem učila lyžovat. Ale naštěstí jsem měla kolem sebe lidi, kteří byli přesvědčeni o tom, že bych to neměla vzdávat.

    Přihlásila jsem se na katedru alternativního a loutkového divadla na DAMU a vzali mě. Přijímačky byly neuvěřitelným zážitkem a taky jsem poprvé v životě zažila pocit, že i kdyby mě nepřijali, tak vím, co mám ráda a že to budu dělat, i když se to třeba nepodaří hned.

    Jako Mané v inscenaci Hoří (režie Natália Deáková, premiéra 12. června 2016 v MeetFactory, Praha) FOTO TEREZA HAVLÍNKOVÁ

    Jako Mané v inscenaci Hoří (režie Natália Deáková, premiéra 12. června 2016 v MeetFactory, Praha) FOTO TEREZA HAVLÍNKOVÁ

    Mít co říct

    Proč máte ráda herectví?

    Je to můj způsob, jak mohu komunikovat se světem. Někdo má talent o světě psát, někdo má schopnost ho malovat a někdo má schopnost ho metaforicky převádět na jevišti. To, do jaké míry tu schopnost je schopen zužitkovat a do jaké míry se to dostane až k divákovi, to už je jiná věc.

    Co když o tom začnete pochybovat?

    Nikdy jsem nepochybovala o tom, jestli herectví je, nebo není, důležité. Občas pochybuji o sobě. Jestli to zvládnu, jestli to dělám dobře, jestli na to mám dost sil a jestli ještě pořád mám co říct. Ale připravit se na konec nemůžu, je to stejné, jako když vám zemře někdo blízký.

    Třeba to nepoznáte.

    To se, bohužel, u herců stává poměrně často a je to smutné. Ale snad mám kolem sebe lidi, kteří mi to řeknou. A když se to stane, tak jsem přece člověk a mám dvě ruce, můžu dělat cokoli. Chtěla bych ale, aby tam byl klid, sníh a hodně červeného vína.

    S Matějem Nechvátalem v inscenaci Malina, která pojednává o rakouské básnířce a filosofce Ingeborg Bachmann (režie Lucie Ferenzová, premiéra 20. prosince 2014 v MeetFactory, Praha) FOTO DITA HAVRÁNKOVÁ

    S Matějem Nechvátalem v inscenaci Malina, která pojednává o rakouské básnířce a filosofce Ingeborg Bachmann (režie Lucie Ferenzová, premiéra 20. prosince 2014 v MeetFactory, Praha) FOTO DITA HAVRÁNKOVÁ

    Co zkoušíte právě teď?

    Teď nezkouším. Měla jsem spolupracovat na dvou velkých projektech a jednou v červnu jsem se probudila a zazvonil telefon, pak druhý… A nakonec mám po hodně letech volno. Říkala jsem si, že je to znamení. V červnu jsem měla zánět dvanácterníku a celé léto jsem bojovala s problémy se žaludkem, tak to celé beru jako zprávu, že mám teď tři měsíce chodit do divadla, ležet doma a číst si. Nevím, jestli to dokážu.

    Zkoušet budu až v lednu v MeetFactory s režisérem Filipem Nuckollsem a dramaturgem Matějem Samcem. Budeme inscenovat knihu Judith Hermannové Počátek veškeré lásky.

    Jaké divadlo máte ráda jako divák?

    Autorské inscenace, které se hrají na netypických, třeba dočasných místech. Mám ráda opravdové site-specific projekty. Vždy mě nejvíc zajímá, jak si tvůrci s námětem a prostorem poradili. Nemůžu říct, že bych nějaké kamenné divadlo nesnášela, spíš do některých nechodím, protože mi je jasné, že nejsem jejich cílová skupina.

    Jako herečka máte ráda stejný typ divadla?

    Ano, jako divačku a herečku mě zajímají podobné věci.

    Režisér s vizí

    Zasahujete při tvorbě autorských inscenací do zkoušení?

    Už od školy jsem měla štěstí na režiséry, kteří počítali s názorem herce, kteří ho znát dokonce potřebovali. Na DAMU jsem byla v ročníku Jana Borny a Ivana Rajmonta, v Disku jsme zkoušeli s Ondřejem Pavelkou. Borna a Pavelka s herci hodně diskutovali, Rajmont byl jistý protipól, ale tehdy jsem se ještě neodvažovala cokoli namítat. Zkoušela jsem taky s Viktorií Čermákovou, která je otevřená dialogu, a pak jsem šla do Činoherního studia v Ústí nad Labem, kde jsem spolupracovala s Filipem Nuckollsem, Natálií Deákovou nebo Thomasem Zielinským. Všichni mají jasné představy o výsledném tvaru, ale nešoupají pouze herce ze strany na stranu.

    Mám ráda, když se mohu na vzniku spolupodílet, ale na druhou stranu je režisér s jasnou vizí k nezaplacení. Když ví, proč ze mě používá jen nějakou část, tak se nebráním.

    Ale někdy jste musela s režisérem nesouhlasit.

    Třeba během zkoušení Maryši v Činoheráku. Filip Nuckolls měl hodně jasnou představu a já jsem ji dost dlouho nechápala. Není to lehké, když si mladá herečka něco myslí… Ale je to nezbytný proces, kdy se herec musí naučit spolupracovat. A něco podobného se mi stalo i při zkoušení Alenky v říši divů s Natálií Deákovou. Opět jsem měla své jasné a jiné představy.

    Nedávno jste s ní zkoušela Hoří v MeetFactory, to už bylo jiné?

    To byla úplně jiná práce. S Natálií jsme měly po Alence dlouhou tvůrčí pauzu, některé věci se musely usadit. Jsem ráda, že jsme si vše vyříkaly a nenechaly to dále viset ve vzduchu. Natália opět přesně věděla, co ode mě chce, a nyní jsme si už rozuměly. Je to pro mě velký pokrok od Alenky k Mané v Hoří.

    Jak to vypadá, když se během zkoušení zaseknete? Prásknete dveřmi?

    Asi tak jako v životě – přestanu mluvit a začnu dělat, co se po mně chce. Ale ostentativně. Vlastně beze slov říkám, já ti ukážu, jak špatně sis to vymyslel. Ale už se mi to naštěstí dlouho nestalo. Ono to moc nepomáhá a rozhodně to není tvůrčí.

    S Markem Němcem v inscenaci Klub rváčů (režie Filip Nuckolls, premiéra 25. dubna 2008 v Činoherním studiu, Ústí nad Labem)  FOTO MAREK ŠTIM

    S Markem Němcem v inscenaci Klub rváčů (režie Filip Nuckolls, premiéra 25. dubna 2008 v Činoherním studiu, Ústí nad Labem) FOTO MAREK ŠTIM

    Jít pořád dál

    V MeetFactory nyní hrajete téměř všechny hlavní postavy…

    Je to tak, nechci ale, aby divadlo v MeetFactory vypadalo jako monopol Anity. Je důležité, aby zde měli možnost zkoušet i jiní herci. Už jsme si o tom s dramaturgem Matějem Samcem povídali. To, že tam zase budu zkoušet, je dáno tím, že Filip se mnou chtěl opět spolupracovat. A já s ním.

    Role, které jsem v Meetu dostala, jsou naštěstí hodně pestré – od Holčičky, co si hrála se sirkami, přes Džun v bláznivině Protože jsem to ještě nikdy nikde nedělal, tak už asi brzo budu Honzy Kačeny až po zmíněnou Mané, která je zatím jedna z mých nejtěžších postav. Nerodila se snadno.

    Proč ne?

    Zrovna jsem prožívala v osobním životě komplikované období a Mané to příliš připomínala. Postavy se mi vždycky prolínají do života. Filtruju je přes sebe a bylo bolestné na některé věci přicházet. Přemýšlela jsem nad tím, zda by nebyl způsob, jak být k sobě shovívavější, ale neumím to. Je to proces, kterým musím projít na zkouškách a potom mám schopnost postavu ovládat. Najednou se mi narodí a můžu s ní pracovat. To je zkrátka taková moje metoda.

    Není to ve výsledku psychoterapie?

    Doufám, že ne, nebo nevědomá. Je to spíš způsob práce. V teoretické rovině se seznámíme a pak si ji představuju v nějakém paralelním světě. Ptám se, co by se dělo, kdybych já nebyla já, kdybych byla aspoň z části tím člověkem, kterého tvořím. Když si to na zkouškách nepřipustím a říkám si, že se něčeho nechci dotknout, tak to stejně v nejmíň vhodnou chvíli vybouchne. Nastávají nekontrolovatelné ataky emocí, u kterých nechce být ani divák, ani herecký kolega.

    Čím je vám MeetFactory blízká?

    Mám vztah ke všem místům, kde jsem kdy hrála nebo hraju, ale MeetFactory je mi asi nejbližší. Je už to opravdu dávno, kdy jsem zde vystupovala poprvé, a tak mám pocit, že jsem u toho, jak se Meet kultivuje. Navíc je to dobrý gesamtkunstwerk, spojuje se tu hudba, galerie a divadlo. Považuji to za ideální platformu. A navíc tam všichni odvádějí dobrou a inspirativní práci.

    Proč jste odešla z ústeckého Činoherního studia?

    Ve čtvrťáku na DAMU jsem šla dělat konkurz do Činoheráku, pak jsem odjela na stáž do Berlína, vrátila jsem se udělat státnice a ten samý den jsem šla podepsat smlouvu. Vypadalo to jako sen. V angažmá jsem byla čtyři roky. Je to ostré divadlo, nikomu neprojde nic zadarmo – byla to tedy nejlepší škola. Tam se buď za divadlo kope, nebo ne. Nic mezi tím neexistuje. Na začátku jsem hodně rolí přebírala, hrát je se učila z videa. Musela jsem se naučit zvládat stres. Byla jsem u vzniku dobrých inscenací – Maryši, Hamlet je mrtev. Bez tíže, Dona Quijota, Zámku, a to pro mě vždycky bude důležité.

    A pak přišla krize, Činoherák začal mít spory s radnicí, my jsme tam půl roku hráli zadarmo, protestovali jsme, stavěli jsme barikády. Přišel emotivní konec, kdy se hrál Klub rváčů a promítal se na plátna před divadlem. Bylo to silné a nezapomenutelné. Poté se ovšem postupně začalo vracet všechno do normálu. A já cítila, že Činoherák potřebuje znova nakopnout, novou krev, nové nápady, trochu jsem se lekla, že zabředneme do vyjetých kolejí… Cítila jsem, že se musím dál vydat sama.

    Činoherák je platforma, kde má člověk příležitost zažít dost důležitých a intenzivních věcí, má je nasát jako houba, předat, co je v jeho silách, a vypadnout, aby mohli přijít další. Je to bolestné, ale pro aktuální, moderní divadlo potřeba.

    Potřeba pevného bodu

    S Lucií Ferenzovou, Jindřiškou Křivánkovou a Janou Kozubkovou jste založily spolek Kolonie.

    Daly jsme se dohromady mnohem dřív, než jsme založily Kolonii. Lucie Ferenzová zkoušela v Disku inscenaci Turista a oslovila mě, Jindřišku a Janu, abychom s ní spolupracovaly, i když jsme ani jedna nebyly v jejím ročníku. Potom jsem s Lucií nazkoušela inscenaci O holčičce, která si hrála se sirkami a pak vznikla Benjamenta a konečně holky nazkoušely Kolonii v Divadle Na zábradlí. Takto postupně vznikala Kolonie. Nyní společně vytvoříme jednu inscenaci za rok, pracujeme ale i zvlášť a na jiných projektech. Spolupracujeme však i s dalšími lidmi, tak se to všelijak prolíná. Teď do toho navíc přichází svatby a miminka.

    Potřebuji mít nějaký pevný bod v životě a holky jím pro mě v kontextu tvorby byly, včetně produkční Magdy Juránkové a scénografky Marianny Dvořákové. Navíc setkání s Lucií bylo jedno z nejpodstatnějších. Má pro mě velký význam umělecký i lidský.

    Někdy Kolonie působí jako holčičí divadlo. Uvědomujete si to?

    Nedávno jsme se o tom bavily. Vylekalo mě to. Co to, proboha, je? Lucka to vtipně komentovala, že je to dobře, prý to alespoň naláká spoustu kluků do publika. My se ovšem nebráníme spolupráci s muži! A dokonce je nějaký u vzniku téměř každého projektu.

    Feministické mi připadají především vaše inscenace.

    Nevnímám to tak, ale několik lidí nám to také říkalo. Inscenace Malina a Stíny (Eurydiké říká) asi ukazují především ženský pohled na svět. Ale Poutník se z toho jistě vymaňuje. Tam jde o stáří a o to, jak to člověk přijímá a jak se s tím vyrovnává svět kolem. Nám nejde primárně o genderová témata, spíš se jedná o autenticitu toho, co prožíváme právě teď a tady. Je-li to ženské téma, logicky se v inscenaci projeví, tak, jako každé jiné.

    Jindřiška Křivánková, Anita Krausová a Jana Kozubková v inscenaci Poutník spolku Kolonie (režie Lucie Ferenzová, premiéra 14. prosince 2015) FOTO  DITA HAVRÁNKOVÁ

    Jindřiška Křivánková, Anita Krausová a Jana Kozubková v inscenaci Poutník spolku Kolonie (režie Lucie Ferenzová, premiéra 14. prosince 2015) FOTO DITA HAVRÁNKOVÁ

    Držet emoce na uzdě

    Která role byla pro vás nejdůležitější?

    Role, které jsem měla po škole, si zapisuji na zeď. Je to takový můj deník. Všechny jsou pro mě podstatné, považuji za obrovské štěstí, že byly tak pestré. Každá postava s sebou nese kus mého života, vždycky jsem je potkala v období, kdy jsem prožívala něco podobného. Když si na ně vzpomenu, tak si vzpomenu i na tu etapu, kterou jsem prožívala.

    Nejdůležitější byl ale Šašek z Večeru tříkrálového, který jsme připravovali ještě na škole. Během zkoušení jsem trpěla, vůbec jsem nechápala, proč bych Šaška měla hrát právě já. Musela jsem komunikovat s diváky, být žoviální a zároveň jim vládnout. Pořád jsem se musela přesvědčovat, že to hrát musím a chci, a plakala jsem u toho. Je to komplexní postava a já se na ní moc naučila. Díky němu můžu teď hrát třeba Mané v Hoří. Shakespeare je v něčem hodně zlý. A já si musela uvědomit, že taková musím být i já. Je dobré vědět i o svých stinných stránkách. Na Šaškovi jsem se naučila držet emoce na uzdě a pustit je přesně v ten okamžik, kdy vím, že to zafunguje.

    Profesor Vladimír Mikeš, překladatel z italštiny a španělštiny, mi vyprávěl o tom, jak čtyřicet let překládal Alighieriho Božskou komedii. Nejprve ho autor strašil, ale pak si spolu povídali o verších, o tom, jak je vinout dál. Myslím, že mi pan profesor odpustí, když si dovolím souhlasit, že to tak je. Že i se mnou některé podstatné postavy zůstávají. Občas se někde vynoří, zaklepou na rameno a říkají, my jsme nikam neodešly, my jsme jen chvíli mlčely.

    Také jste přeložila několik textů z němčiny.

    Asi před dvěma lety jsem přeložila hru O moc krátkých nožičkách od Katji Brunner a před tím ještě pár jiných her. Nejsem germanistka a lingvistka, dělám to jen z lásky k jazyku. Potřebuji si udržovat tu dovednost a překlady mě pořád nutí být ve střehu.

    A také pracujete v rádiu.

    Začala jsem pracovat v rádiu už na DAMU. Původně jsem se přihlásila do Radiožurnálu na pozici zprávaře. Ukázalo se totiž, že v kavárně brigádu dělat nemůžu, protože v podstatě nemám ráda lidi a navíc jsem už od prváku zkoušela, takže to nebylo možné ani časově. Navíc mi připadalo zajímavé zůstat se světem v kontaktu, vědět, co se děje. Poté jsem začala pracovat v Českém rozhlase Leonardo, kde jsem moderovala pořad Monitor, novinky ze světa vědy a techniky. Byla to skvělá práce, musela jsem se pečlivě připravovat, abych alespoň laicky kladla adekvátní otázky. A nyní pracuji jako moderátorka v Radiu Wave.

    Nuda je zabiják

    Zkoušela jste někdy divadelní improvizaci?

    Ne. Intuitivně vím, že to není moje silná stránka. Hodně věcí mi připadá trapných a navíc hodnotím věci dřív, než se stanou. To je samozřejmě pro improvizaci špatně. Ovšem čím dál tím víc mi to připadá jako výzva. Je potřeba se tomu postavit, zkusit to.

    Čeho se nejvíc bojíte?

    Bojím se nudy. Nuda je zabiják, nuda nás hází do apatie, nebo nás naopak nutí vymýšlet nesmysly. Ve skutečnosti neexistuje bezčasí a prázdno, jenom je potřeba se na to dívat správným pohledem. A když člověk vytváří umělou realitu, jako je třeba improvizační představení, tak se prostě může stát, že vyrobí nudu. A to je úplně nejhorší na světě.

    Jaký je podle vás současný stav alternativního divadla u nás?

    Velký problém alternativního divadla jsou peníze, je to sice již trochu klišé, ale je to tak. Když někdo dostane grant, tak ho dostane i další roky. Nejvíc funguje setrvačnost a zásadně se nepodporují neprověřené věci. Nedávno jsem četla článek, ve kterém stálo, že si město New York nechalo vypracovat nějakou rešerši a zjistili, že je v kultuře málo žen. Tak vyhlásili granty na podporu mladých umělkyň. Samozřejmě, že je bohatství New Yorku a Prahy nesrovnatelné, ale mě zaujala už jen ta myšlenka. U nás je pro spoustu lidí výraz alternativní divadlo synonymem pro chůdaře.

    Já myslela, že pro nahé herce.

    Ideální je, když někdo přijde nahý na chůdách.

    Myslíte, že mají čeští diváci rádi alternativní divadlo? Nebojí se ho spíš?

    V Praze je divácká základna dobrá, i když samozřejmě mám někdy pocit, že potkávám pořád stejné lidi. A naštěstí začínají fungovat rezidence i v regionech a snad je vše na cestě k zlepšení.

    Jaké máte ohlasy, když hostujete v regionech s nějakou pražskou inscenací?

    Třeba přijde jen dvacet lidí, ale to vůbec nevadí, protože děláme spíše komorní inscenace. A atmosféra pak je skvělá, protože ti diváci si to našli a přišli.

    Nechtěla jste někdy režírovat?

    Ne. Jsem ráda, že jsou režiséři napřed a že vědí víc než já, nebo to aspoň předstírají. A taky mám radši společné objevování.

    Opravdu vás to nikdy nenapadlo?

    Možná v jiném životě. Kdybych začínala od začátku, tak bych to třeba zvážila. V mnoha ohledech je to samozřejmě svobodnější práce. Ale jednou jsem se rozhodla, že budu herečka, tak prostě budu.

    Anita ví

    Měly jsme s Anitou inscenaci, jmenovala se O holčičce, objely jsme s ní celou republiku a hrály ji v galeriích, na festivalech (punkovém i křesťanském), venku za denního světla, v divadlech, a dokonce i v Brně. Někdy jsme ji hrály padesát minut a někdy jen půl hodiny. Záviselo to na Anitě a její rychlosti. Anita totiž umí být pěkně rychlá. Rychle jí to myslí a je to jeden z nejrychleji mluvících lidí, co znám. Rychle čte a rychle žije.

    Anita je rychlostní běžec s jasným cílem, ale není to sprinter s krátkodobou výdrží – když si něco zamane, většinou toho dosáhne. Spíš maratonec (i když doopravdy z těch jejích velehor nad Trutnovem to jeden čas vypadalo spíš na lyžařskou reprezentaci). Typická Anita přijede na zkoušku z rádia na kole (v noci točila někde v Krušných horách), večer moderuje debatu na FAMU (v němčině), má přečtenou hru i knihu (i ostatní materiály od autora – ostatně napsání té hry iniciovala) a pak naplánuje večeři u ní doma, kterou opravdu uvaří a kde seznámí tak nepravděpodobné lidi, že z toho třesku vznikne několik filmů, inscenací a přátelství.

    Když zrovna někomu nehlídá psa, letí na chvíli do Portugalska za Františkem Listopadem, se kterým si už léta dopisuje. Samozřejmě že máme na listopad naplánovaný výlet (naposledy jsme odjely do Budapešti, ale třeba v únoru bylo naše divadlo Kolonie na Anitin popud na stáži v Norsku) a samozřejmě že Anita zůstane po představení na víno a prodebatuje noc na téma válečných konfliktů na Blízkém východě (Heidegger byl minule), sedne do své Emilky, jak přezdívá svému volkswagenu, zajede do Ústí, otočí se v Trutnově a v poledne odletí do Japonska lyžovat (její blog z této cesty najdete na Radiu Wave).

    Anita je vysokorychlostní střela. Ale s čidlem tak jemným, že se při vší té nadzvukové rychlosti dokáže dokonale orientovat v citech a lidech. A dokáže citlivě vnímat druhého člověka. A cudně sklopit oči nad jeho nedostatkem. Nebo se spíš nejdřív zastydí za sebe, že ten nedostatek uviděla, pak se zastydí za toho člověka a pak radši změní téma, aby předešla tomu, že se ten člověk zastydí sám za sebe. Anita předchází katastrofám, přičemž je právě proto často sama vyvolává. S ní je člověk stále aktivní, akční, zvídavý, hloubavý, ostražitý a nabitý energií všeho druhu.

    Anita má oči všude, na texty čuch (mnohdy je sama sobě dramaturgem) a na herectví šestý smysl. Naše společná srdcovka (spolu s Míšou Jacobsenovou) je Ingeborg Bachmann, tak dlouho do mě Anita šila, že tu Malinu musíme udělat, až se nakonec opravdu stalo a dodnes ji hraje. Máme dokonce i rozepsaný scénář k filmu a pár záběrů z Budapešti (do Vídně jsme nedojely). I když, nejlepší chvíle s Anitou jsou, když jen tak sedíme (například v autě, přičemž Anita strašně rychle, ale soustředěně někam řídí) a plánujeme, co všechno ještě musíme udělat. Tyhle magické okamžiky v oku uragánu a tahle zastavení v budoucnosti Anita umí zařídit přenádherně. Zvláštní, ta soustředěná pomalost řádu v řítícím se chaosu jí sedne nejvíc. I na jevišti, i v životě. Anita ví, co dělá. A umí to.

    Lucie Ferenzová


    Komentáře k článku: Anita Krausová: Pochybnost je hercovo druhé já

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,