Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Okusuj betonový žlab!

    Potzlow je úplně normální vesnice. Máme tady spolek chovatelů holubů a dobrovolné hasiče. Před několika lety jsme byli zvoleni za nejhezčí vesnici Německa. Před sjednocením tady bylo 500 obyvatel, mezitím stoupl počet na 600. To už je přece něco.

    Kopanec

    Irena Kristeková jako naivní Sandra a Jan Plouhar jako násilnický Marco FOTO MAREK ŠTIM

    Tímto sdělením začíná hra německého filmového dokumentaristy a divadelního režiséra Andrese Veiela a dramatičky Gesine Schmidtové Kopanec (Der Kick). Začíná tak i inscenace režiséra Michala Skočovského v Činoheráku Ústí. Její premiérou se soubor vrací do svého původního působiště ve Střekově. Je první částí projektu Tři podoby svobody, cyklu inscenací, které by měly reflektovat problémy na „rozbouřeném“ severu Čech a současný stav české společnosti.

    Kopanec je však – aspoň zdánlivě – odjinud. Text vznikl v roce 2005 a premiéru měl v dubnu téhož roku v basilejském Theater Basel a berlínském Maxim Gorki Theater (šlo o koprodukci) ve Veielově režii. Veiel v té době natočil i stejnojmenný film, který byl v roce 2006 přijat do sekce Panorama Berlínského filmového festivalu. V Kopanci – v divadle i ve filmu – Veiel se Schmidtovou zachycují dokumentární formou vyšetřování a výslechy aktérů brutální vraždy šestnáctiletého Marinuse Schöberla. Spáchali ji jeho tři (v podstatě) vrstevníci 13. července 2002 v – již zmíněném – městečku Potzlow.

    Hlavními aktéry byli bratři Marcel a Marco Schönfeldové, přívrženci a obdivovatelé ultrapravice. Starší Marco – v době vraždy mu bylo 23 let – byl už ve dvanácti alkoholikem, ve dvaceti byl na tři roky odsouzen a uvězněn. Jeho mladší, v době vraždy sedmnáctiletý, bratr Marcel jej od dětství bezmezně obdivoval a napodoboval. Třetí z vrahů Sebastian Fink i zavražděný Marinus byli Marcelovi spolužáci a zřejmě nějaký čas i kamarádi.

    Chci říct celou pravdu

    Text hry je v podstatě přepisem několika zásadních výslechů sourozenců Schönfeldových, jejich rodičů, Marcovy přítelkyně Sandry, Achima, matky i přítele oběti. Tento materiál je dobrým základem pro syrové divadlo i film, ve kterém všechny postavy působí autenticky, jako by šlo o skutečný průběh vyšetřování a kriminalistické dobírání se kořenů i podstaty činu.

    Ústečtí v čele s režisérem Michalem Skočovským však k předloze přistoupili rafinovaněji, sofistikovaněji. Sledujeme strukturované, nejednoznačné drama, ve kterém – alespoň v jeho průběhu – nevystupují černobílé figury. Aktéři nejsou žádní „machové“, nejsou potetovaní ani holohlaví. Navenek normální mladí lidé. Každý má svou pravdu, každý je sám před sebou nevinný. I apatický Marco Jana Plouhara. Do dění nezasahuje. Sedí stranou a jakoby s nezájmem komentuje svět kolem. Mluví s úsměvem, působí vyrovnaně a v zásadě sympaticky. Inscenátoři jej však tímto neobhajují, jeho chování nevysvětlují. Fakta mluví sama za sebe. Jen ukazují, že zlo může mít navenek líbeznou tvář.

    Právě vnější, zdánlivě slušná slupka, pod níž se skrývají (a postupně se odkrývají) temné stránky, je důležitý motiv inscenace. Autoři tuto rovinu zdůrazňují jednoduchými kostýmy vesničanů, v podstatě dresy, na nichž mají napsáno Opfer – Oběť. A jako oběti vystupují, jako oběti se cítí, i když jejich společenství je prorostlé tolerovaným a některými z nich páchaným násilím. Právě tento pocit je základ nespokojenosti, frustrace a agresivity části obyvatel současného (především bývalého východního) Německa a takový pocit ovládá řadu lidí i v severních Čechách. Proto začíná projekt Tři podoby svobody právě tímto dramatem.

    Kopanec

    Součástí inscenace Kopanec je i projekce, která ukazuje, co je za a co je před… FOTO MAREK ŠTIM

    Proklínám tyhle bestie

    Po úvodním obraze, v němž je vesnice rozverně představena spokojenými občany, sleduje divák ústecké inscenace téměř klasickou kriminálku. Vyšetřování vede atraktivní Vyslýchající (Irena Kristeková), jež jako by z oka vypadla kriminalistkám z televizních seriálů. I aranžmá úvodních scén připomíná spíše jednoduché, lehce mondénní televizní inscenace, kdy jsou karty rozdány, a divák se skrze vyšetřování v bezpečí domova dobírá vraždy, nachází překvapivého viníka a pak jde spokojeně spát. Že je to všechno trochu jinak, začne však být záhy patrné.

    Strohá vyšetřovací místnost je oddělena od zadní části jeviště plátnem, na které jsou promítány přímé projekce, a zpoza něho se ozývají hlasy. Rodiče vrahů vyprávějí o sobě, o svém životě v (bývalé) NDR a problémech, které jim přineslo německé sjednocení. Matka těžce onemocněla, otec byl nezaměstnaný, bylo nutné splácet úvěry. Děti musely snášet šikanu v novém prostředí, kam se z města přestěhovali. Oba synové reagovali – pro ně pochopitelnou – agresivitou (Jinak je to hrozně milej člověk…) a tvrdostí (ale mají pro to důvody: Stejně tak se mohl stát obětí někdo z našich kluků…). Nezvládali je, své působení na ně dávno vzdali, ale mají pro ně pochopení. Samozřejmě, že udělali hovadinu. Pořád jsou to ale naše děti, říkají s jakýmsi údivem, proč se jich na to vůbec někdo ptá. Proč by měli cítit odpovědnost?

    Plátno je odstraněno a diváci jsou postupně do tohoto společenství vpouštěni. Stěny posprejované ultrapravicovými hesly a idoly (Rammstein, Hertha Berlin) se zvýrazňují, sedačka z jakéhosi autobusu i pár kusů industriálních rekvizit začínají získávat na působivosti. Vnější slupka „nejhezčí vesnice“ se hroutí. Divák hmatatelně vnímá vybydlenost místa, prázdnotu a chlad srdcí a duší lidí, kteří v něm žijí. Navenek však stále udržují dekorum slušných, poctivých, nenásilných občanů. Nikdo neví, jak se to vůbec mohlo stát, opakují rodiče. Marco si hraje s bezvýznamnými předměty, usmívá se a mlčí. Jeho partnerka Sandra (dvojrole Ireny Kristekové – nehledejme však v těchto postavách – Sandře a Vyšetřovatelce – žádnou souvislost) mluví o romantické lásce: Má tak jemný dlaně… Marinusova matka Birgit vzpomíná na osudový den, jako by vyprávěla o poklidných prázdninách syna, který si vyrazil za jednodenní láskou. Nic zlého netušila.

    Na jevišti se v těch chvílích objevuje dětský nafukovací bazén a pryskyřicová figurína v sedící pozici. Ona se stane obětí, na ní se po čase bude demonstrovat zabíjení a vražda. Do soukolí poklidně plynoucí inscenace se začíná vkliňovat jiný, nesourodý, podpovrchový svět. Instalují jej sami vesničané a – možná i – bývalí Marinusovi přátelé Achim, Heiko, Matthias (všechny hraje Lukáš Černoch – zde je smysl a symboličnost trojrole na místě). Nikdo z nich zločinu nezabrání.

    Kopanec

    Vesničané mají trička s nápisem Opfer – Oběť FOTO MAREK ŠTIM

    Kreatury smrti

    Inscenace se láme a vrcholí. Marcel skočí na stůl a začne popisovat vražedné běsnění. Z poklidného mladíka se stane divé, vášnivé zvíře. S vytřeštěnýma očima vykřikuje nejděsivější detaily onoho večera. Směrem k východu, k močůvkové jímce, jsem pak přinutil Marinuse, aby si kleknul a okusoval betonový okraj žlabu. (…) Ten nápad mi najednou naskočil v hlavě. Přibližně půl roku před činem jsem viděl v televizi jeden film. Jednalo se o film Kult hákového kříže. V tom filmu byla následující scéna.

    Nechci zde dál citovat z textu a zbytečně detailně popisovat, co se dělo a jak mladíci s tělem naložili. Nakonec odjeli domů a šli klidně spát. Co je to za sílu, jež je k tomu vede, co je prapříčinou tohoto chování, inscenátoři neřeší. Ústečtí ve své věcné, civilní inscenaci podávají důležité, varovné, hrůzné svědectví. Naznačují, co se skrývá pod zdánlivě klidným povrchem. Možná každého z nás, každé rodiny, každého společenství. Nikdy nevíme, co a kdy vyhřezne na povrch, co je spouštěcím mechanismem vraždění, kde, jak a proč vzniká indivi­duální a davové běsnění, odkud se bere brutalita, lynč, terorismus. Nejde o „my“ a „oni“. Nejde o křesťany a židy, přistěhovalce a domácí, skinheady a hip hopery.

    Tím, že se v případě Kopance jedná o přepis vyšetřování, že se inscenace netváří jako antické či mytologické či symbolické podobenství (jako například Roberto Zucco Bernarda-Marii Koltèse či Tvář v ohni Mariuse von Mayenburga), je dosaženo apelu silného a úděsného. V rámci Činoheráku Ústí (resp. Činoherního studia) se jedná o pokračování linie dramat typu Nord-Ost (premiéra v roce 2008), jež obdobně věcným způsobem podávalo svědectví o černých vdovách podniknuvších teroristický útok na moskevské divadlo na Dubrovce.

    A tak se dostáváme zpět k dokumentárnímu dramatu. I když Ústečtí nepoužívají jeho postupy (anebo jen střízlivě; využití kamery – záběry detailů tváří, ostré střihy), jeho naléhavost a společenskou angažovanost a potřebnost cítí přesně. Ač mám výhrady k některým hereckým výkonům, či spíš zvolenému obsazení – především rodičů (Marta Vítů – symbolická dvojrole matek, Jiří Trnka), kteří nejsou dostatečně staří, „unavení“, aby jejich slova vyznívala věrohodně –, v kontextu smyslu inscenace se mi tyto výhrady jeví jako podružné. Navíc protiváhu přináší Václav Hanzl coby Marcel, ale i Jan Plouhar jako Marco; dokážou bez velkých gest a křiku provokovat samotným bytím na scéně. Z jejich frustrovaného klidu mrazí. Jako by byli bez citu i bez soucitu.

    V Činoheráku vědí, o čem hrají, a jsou si dobře vědomi, že nelze na první pohled banální nespravedlnosti nechat bez povšimnutí. Jinak budeme všichni za chvíli žrát beton.

    Činoherák Ústí – Andres Veiel, Gesine Schmidt: Kopanec. Překlad Michal Kotrouš, režie Michal Skočovský, výprava Lucie Halgašová, světelný design Ondřej Růžička, hudba Ondřej Švandrlík, kamera Michal Kříž, dramaturgie Vladimír Čepek. Premiéra 16. ledna 2015. Psáno z 1. reprízy 19. ledna 2015 v Činoherním studiu Ústí nad Labem.


    Komentáře k článku: Okusuj betonový žlab!

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,