Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Andrea Miltnerová: Jako bych házela kamínky do vody

    Její taneční sólo Tanec magnetické balerínky bylo před třemi lety vybráno mezinárodní komisí Aerowaves jako jedno z dvaceti prioritních produkcí z 438 přihlášených děl z celé Evropy a bylo úspěšně uvedeno na mnoha prestižních světových festivalech. Obdobně se dělo s předchozím sólem Fractured, ve kterém „tančila“ pouze její záda. Od svých baletních začátků se přes barokní inspirace dopracovala až k současnému tanci založenému na minuciózní preciznosti všech složek díla – vedle důrazu na každou část těla, každé gesto a pohyb, je to vždy i pečlivě vybraná hudba, práce s prostorem, světlem, zvukem, s atmosférou.

    Andrea Miltnerová

    Narodila se a vyrůstala v Londýně. Do České republiky se dostala až v polovině devadesátých let. Tančila v Národním divadle v Praze, v barokním divadle v Českém Krumlově, na řadě zahraničních festivalů a v mnoha divadlech, především ve Francii včetně Paříže (Opéra Comique) a Versailles (Opéra Royale), ale také v Německu, Slovinsku, Lucembursku, ve Švýcarsku (Lausanne), v Londýně (Barbican), v Kanadě, v USA nebo v Moskvě (Velké divadlo). O jejím duetu s tanečnicí Miřenkou Čechovou FAiTH se nedávno nadšeně vyjádřil deník The Washington Post. Její sólo Tranz­mutace bylo oceněno na letošní České taneční platformě. Minulou sobotu měl v Divadle Kolowrat a v produkci Prague Shakespeare Company premiéru její duet s košickou herečkou Janou Wernerovou inspirovaný Shakespearem Jak zabít Hamleta. Dostatek důvodů se sejít. V českém divadelním prostředí neznám tak důslednou, krystalicky vyprofilovanou, na každý detail své práce soustředěnou osobnost.

    Předpokládám, že nebudete čtenářům Divadelních novin příliš známá. Přece jen se pohybujete v méně okázalých divadelních, respektive tanečních, vodách a v posledních letech vlastně jen v prostředí nezávislého tance. Jak byste samu sebe pojmenovala? Jste baletka, tanečnice, choreografka, performerka…

    Necítím se dobře, když mě někdo chce označit nějakou profesí. Vždy jsem o sobě pochybovala, zda jsem dostatečně dobrá, abych o sobě mohla říct, že jsem tanečnice nebo choreografka nebo – jak se nyní říká – performerka. Pro mě bylo a je důležité, co po celý život dělám a pro co jsem se už v dětství sama rozhodla. Možná se ani nechci vejít do nějaké krabice, bojuju proti tomu celý život. Ne sice veřejně, že bych to deklarovala, ale uvnitř sebe určitě.

    Teď žijete v Praze?

    Skoro dvacet let.

    A čím si vyděláváte? Předpokládám, že vás česká taneční scéna sama o sobě neuživí.

    Různými způsoby. Samozřejmě si vydělávám především tancem, ale ten mi neposkytuje pravidelný příjem. Jde nahoru a dolů podle projektů a podle toho, jestli mám angažmá v zahraničí. Protože samozřejmě, když nějakou práci získám ve Francii, kde se profesně pohybuji mimo Česka nejčastěji, tak to hodně pomůže. Na české podmínky to je vždy velmi dobře placené.

    Vedle toho načítám v angličtině texty k dokumentárním či jiným filmům a kontrolní texty k reklamním spotům pro zahraniční agentury. A občas točím film. Pracuje zde řada zahraničních produkcí a anglicky mluvící osoba se jim často hodí. Poslední dobou si takto vydělávám méně. Soustředím se spíš na tanec a na projekty, ve kterých jsem vytvořila nebo tvořím choreografii a ve kterých také účinkuji. Některé z nich mají docela úspěch a jezdím s nimi po světě. Například sólo Tanec magnetické balerínky je skoro mezinárodní trhák – bylo vybráno prestižní evropskou sítí Aerowaves a vystupovala jsem s ním po celé Evropě – ve Francii, v Británii, v Nizozemsku, v Belgii, v Německu a mnoha dalších zemích… jsem pozvaná i do Kanady. S dalším sólovým projektem – Tranzmutace – jsem se letos účastnila České taneční platformy a pojedu s ním do Německa a do Slovinska.

    Jak vidíte situaci současného nezávislého tance v Česku?

    Asi jsem měla kliku, nebo věřím tomu, že vždycky něco přijde tak, aby mne to uživilo. Je to něco jiného než třeba v případě Honzy Malíka, který ukončil činnost souboru Nanohach. Pro soubor je velmi těžké udržet kontinuitu a uživit jeho členy. Mě živí projekty. To znamená, když já nebo Jan Komárek, se kterým žiju a spolupracuju, chceme něco vytvořit a nazkoušet, žádáme o grant a doufáme, že něco dostaneme. Když ne, tak to stejně uděláme. Například Tanec magnetické balerínky vznikl bez dotace během rezidence v malém sále v Divadle Alfred ve dvoře. Ale musíme si na živobytí sehnat peníze jinde. Je to samozřejmě náročné, nejisté a riskantní, ale nějak to vždycky vyšlo a, doufám, i v budoucnu vyjde.

    Tanec magnetické balerínky (režie Jan Komárek, choreografie A. Miltnerová, premiéra 23. 5. 2012, Divadlo Alfréd ve dvoře, Praha) FOTO KRYŠTOF KALINA

    Tanec magnetické balerínky (režie Jan Komárek, choreografie A. Miltnerová, premiéra 23. 5. 2012, Divadlo Alfréd ve dvoře, Praha) FOTO KRYŠTOF KALINA

    Olympiáda Londýn 1948

    Vraťme se o dvacet let nazpět. Jak jste se dostala do Prahy?

    Získala jsem angažmá v baletu Národního divadla, což byl můj velký sen – být ve velkém souboru s klasickým repertoárem. A lákalo mě to do Prahy, protože mám české kořeny. Jsem vlastně čistokrevná Češka.

    Miltnerová není moc české jméno… Vy jste vdaná?

    Budete se divit, ale je to české jméno. Byla jsem sice vdaná, a mohla bych se tedy jmenovat po svém bývalém muži, ale Miltnerová bylo dívčí jméno mé maminky, které jsem se po svém rozvodu rozhodla používat. Otec – tedy i já – se jmenoval Kovář, v Anglii ovšem bez háčku: Kovar. Miltnerová se mi líbí kvůli mamince, která už nežije a kterou jsem měla moc ráda. Navíc byla poslední z jejího rodu s tímto jménem. Tak jsem si říkala, že by bylo dobré to jméno zachránit.

    Odkud vaši rodiče byli? A jak se dostali do Anglie?

    Maminka se narodila v Praze, ale dětství prožila ve Slezsku. Pak žila chvíli ve Strakonicích, v Praze a v Hrdlech, což je kousek od Litoměřic. Otec byl z Jičína. Seznámili se ale až v Anglii. Maminka přijela do Londýna v roce 1947 jako studentka učit se anglicky a otec se tam dostal v roce 1948 jako reprezentant Československa v plavání. Seznámili se na nějakém večírku pro český olympijský tým a v Londýně už oba zůstali. Tady převzali moc komunisté a naši se rozhodli raději emigrovat.

    To je konec čtyřicátých let. Vy jste se ale narodila až mnohem později…

    Rodiče měli děti hodně pozdě, protože byli dlouho chudí. Maminka měla mého staršího bratra, až když jí bylo přes čtyřicet. A mě ještě o čtyři roky později.

    Kde jste žili?

    V malém domku na předměstí Londýna. Otec byl stavební inženýr, maminka učila. Nejdřív ale – na začátku padesátých let – oba dost těžce pracovali. Bylo krátce po válce, oni byli emigranti, kteří v té době směli zastávat jen některé práce. Máma dělala au pair, pak pracovala jako švadlena, otec myl nádobí v hotelu a zároveň studoval. Pak se máma vyučila a živila se jako učitelka šití, krejčová a módní návrhářka. A tatínek se stal stavebním inženýrem.

    Mluvili jste doma česky, nebo anglicky?

    Jenom anglicky. Můj bratr umí česky jen dvě slova – řízek a pivo. Naučil se je, až když začal jezdit sem za mnou. A já se učila česky, až když jsem se rozhodla tu v devadesátých letech zůstat.

    Fractured (režie Jan Komárek, choreografie A. Miltnerová, premiéra 3. 12. 2010, Divadlo Alfréd ve dvoře, Praha) FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ

    Fractured (režie Jan Komárek, choreografie A. Miltnerová, premiéra 3. 12. 2010, Divadlo Alfréd ve dvoře, Praha) FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ

    NEZÁVISLÁ

    Jak jste se dostala k velkému baletu?

    Několik let po listopadu 1989 jsem jela s rodiči za příbuznými do Československa a při té příležitosti jsem napsala Vlastimilu Harapesovi, tehdejšímu šéfovi baletu Národního divadla, zda by mne nechtěl přijmout do sboru. Pozval si mne, udělala jsem konkurz a on mne vzal.

    Byl to splněný sen?

    Byl. Ale vlastně to bylo také velké zklamání, o kterém dnes nerada hovořím. Nepanovaly tam dobré vztahy a necítila jsem se tam dobře.

    V kterých inscenacích jste tančila?

    Ve velkých baletech jako Labutí jezero, Giselle a podobně. Ale byla to pro mě těžká doba.

    Z Národního divadla jste po několika sezonách odešla. Co následovalo?

    Nejdřív jsem se dostala do malého baletního souboru, který vedla Jana Kůrová. Ten však brzo zkrachoval. Tak jsem začala hrát divadlo v angličtině a živila se také tím, že jsem hrála v angličtině pro děti. A začala jsem tančit v muzikálových produkcích jako Krysař, Rusalka… Nebo jsem jezdila s Petrem Kotvaldem a dělala „tanyny“ v pozadí…

    Neříkáte to moc nadšeně…

    Trošku se za to stydím. Člověk by neměl v životě ustupovat od svých ideá­lů. Ale mě to v té době celkem i bavilo.

    Nezávislá taneční scéna tady tehdy ještě víceméně neexistovala…

    Spíš jsem o ní nevěděla.

    Jak jste se tedy stala její – dnes už integrální – součástí?

    Přispěly k tomu dvě události. Nejprve projekt americké hudební skupiny The Residents Obludárium v Divadle Archa. To byla skvělá příležitost, ve které jsem dostala sólovou roli. Hrála jsem jeptišku Wandu, obrovskou ženu, která měla problémy s nadváhou a životem tápala. Zajímavá zkušenost. Dokonce jsem jedla na jevišti červy…

    A někdy v té době mě oslovila Monika Rebcová, v jejímž souboru jsem poté určitý čas tančila. Tak jsem se dostala k české nezávislé taneční scéně, která se právě začínala konstituovat. Pracovala jsem s Janem Kodetem, Pierrem Nadaudem, Sergem Ambertem, Lizzy Le Quesne… Až v roce 2006 jsem potkala Honzu Komárka.

    Miřenka Čechová: FAiTH (režie Miřenka Čechová, choreografie Miřenka Čechová + A. Miltnerová, premiéra 17. 2. 2014, Divadlo Ponec, Praha) FOTO MARTIN MAŘÁK

    Miřenka Čechová: FAiTH (režie Miřenka Čechová, choreografie Miřenka Čechová + A. Miltnerová, premiéra 17. 2. 2014, Divadlo Ponec, Praha) FOTO MARTIN MAŘÁK

    Magické baroko

    Ještě předtím jste ale tančila v barokní opeře Jeana-Philippa Rameaua Castor et Pollux…

    To byl nádherný projekt vzniklý v roce 1999 ve Stavovském divadle. Od té doby miluju barokní tance a barokní hudbu. Tehdy byly ještě peníze na takové inscenace. Celý tvůrčí tým byl francouzský. Jen konkurz trval pět dnů. Poté jsme měli čtrnáctidenní stáž, kde jsme se učili barokní styl tance. A až pak jsme začali zkoušet. Jen samotný tanec, choreografii, jsme zkoušeli šest týdnů. Pak přišly kostýmy, nádherné, šité z hedvábí. Já měla během představení čtyři. To bylo neuvěřitelné. Všechno jsme se snažili interpretovat autenticky. Nejen my tanečníci, ale i hudebníci, kteří hráli na původní nástroje. Svítilo se pouze svíčkami. Během představení se jich používalo hrozně moc. Scéna byla namalovaná na posuvných kulisách, byl tam lítající oblak. Prostě co nejautentičtější baroko.

    Hrálo se to asi čtyři roky, jezdili sem diváci z celé Evropy. Z výtvarné stránky to byla nejkrásnější inscenace, v níž jsem účinkovala. Marc Leclercq pro ni vytvořil krásné choreografie.

    Od té doby jezdíte hrát – či spíš tančit – do Francie…

    Spolupracovala jsem se souborem barokní hudby Collegium Marianum, přes nějž jsem dostala stipendium studovat barokní tanec ve francouzském Sablé, kde je každoročně velký festival staré hudby. Právě tam jsem potkala Françoise Denieau, manželku Leclercqa, která mě do své loňské předčasné smrti každý druhý rok zvala do nějakého projektu. Hodně mi v tom pomohla i Marie Kinsky a její centrum choreo­grafického rozvoje SE.S.TA. Chodila jsem na její kurzy a letní workshopy, kam zvala skvělé pedagogy. Hodně jsem se naučila – jak barokní tanec, tak moderní.

    Baroko vás hodně přitahuje. Jeho ohlasy lze najít v několika vašich inscenačních projektech.

    Baroko mám moc ráda. Především hudbu. Je mi nejbližší, kterou znám. A jak je krásná barokní architektura, které právě v Praze je hojně! Není náhodou, že je zde tolik barokních hudebních souborů, které mají vysokou úroveň. Je úplně neskutečné, jak třeba Collegium 1704 teď ve světě frčí. I ve Francii, a to je něco. Francouzi si do baroka moc mluvit nenechají.

    Barokní tanec mě baví už jen tím, že není postaven na exhibicionismu tanečníka, jak je tomu v baletu a někdy i v současných choreografiích. Tanečník je v barokním tanci nástroj, skrze nějž se cosi sděluje. Má velmi přesný pohybový rámec a v tom rámci je třeba najít svobodu. To je pro mne výzva. Schopnost naučit se ty neuvěřitelně složité kombinace kroků, rozumět hudbě, respektovat ji a přitom být sama sebou. Fascinuje mě, jak je barokní tanec spojený právě s hudbou – to v současném tanci zdaleka tak nebývá – a jak ve spojení ještě s prostorem vzniká něco, řekněme, až magického. Nikdy se nepřestanu divit, jak tehdy byli lidé hudebně i pohybově inteligentní a kultivovaní.

    Přemýšlet jinak

    Vaše choreografie a projekty jsou vesměs velmi subtilní, křehké. Co jimi chcete sdělit?

    Netroufla bych si říct, že moje choreografie mají nějakou „message“. Nevím, zda má práce má nějakou váhu, nebo ne, a jakou, co sděluje. Já jenom cítím, že se musím vyjadřovat tancem, že tanec je součástí mého bytí, mé bytosti. Samozřejmě doufám, že diváci z mých představení něco mají. Že skrze ně vidí některé věci jinak, že začnou přemýšlet jinak, nebo že jim aspoň nabízím různé možnosti, jak se na svět a tělo dívat.

    Pokuste se tedy pojmenovat, proč vás tanec tak láká…

    Tanec je – aspoň pro mne – pohybová poezie. Jako bych házela kamínky do vody. Vznikají vlnky a každý člověk má příležitost chytit si nějakou svou, vždy jinou.

    A kdybyste měla tanec přiblížit divákovi…

    Tanec jako takový nabízí tvůrcům a divákům možnost zapojit vlastní fantazii, vlastní interpretaci. Tanec je pro člověka cosi základního, zásadního. Vždycky jsme tancovali. Je to část naší bytosti, kterou dnes, bohužel, velmi potlačujeme. Společnost skoro vyžaduje, abychom ji potlačili. Jako bychom se nesměli ve společnosti ani v soukromí vyjadřovat pohybem, ale pouze – či především – slovem. Tím vytlačujeme ze života důležité kanály komunikace. A já pro život potřebuju zapojovat i cit a intuici, nikoli čistě jen mozek. Nebo ten čistě racionální mozek…

    Co vás při vzniku choreografie nejvíc ovlivňuje?

    Svět přírody. Když začínám pracovat, vím například, že chci něco dělat o létání. A to je – rozumově – všechno. To další se rodí, někdy i dost těžce a dlouho, především intuitivně při zkoušení. Tak vznikl Tanec magnetické balerínky. Jemu předcházel duet Barokní tělo odhaleno, který poprvé v mé práci spojoval barokní tanec se současnými pohybovými, hudebními a výtvarnými postupy.

    A co tanec zad – Fractured?

    To byl můj první pokus dělat ryze současný tanec. To téma, či spíš forma, ve mně ležely od doby, kdy jsem byla teenager. Vzpomínám, jak jsem zírala na záda jedné učitelky baletu a vůbec se nesoustředila na to, co ukazuje. Jen jsem koukala na její záda. Jak fungovaly její svaly, její šlachy. Při každém pohybu. Bylo to jako krajina. To byl – o dvacet let později – základ Fractured. Patnáct minut jsem sehnutá hlavou dolů a k divákům tančím jen svými zády. To je ta vizuální poezie, o které jsme mluvili. Dlouho jsem nevěděla, jakou hudbu k tomu dát, líbilo se mi jedno concerto od Bacha, ale nevěděla jsem, jak je zpracovat. Potom z něj Honza Komárek vytvořil hudební koláž – zvukový design, jak se dnes říká – a přidal i svůj světelný design. Pak jsme připravili Tanec magnetické balerínky, ve kterém jsme se navzájem už hodně inspirovali, a od té doby spolupracujeme.

    Začali jste spolu i žít a je z vás – dalo by se říct – umělecké duo. V čem je pro vás Jan Komárek jako režisér a zvukový a světelný designér důležitý?

    Pro něj je tělo také především nástroj, skrze nějž tanec proudí. Jeho práce jsou také hodně poetické, nejsou popisné, nechává místo pro fantazii. Podporuje v mé práci právě toto. A taky nesleduje žádnou školu. Oba se snažíme v každém našem díle vytvořit vlastní, svébytný svět. Najít jedinečný pohybový, výtvarný i hudebný kód, jazyk.

    Tranzmutace (režie Jan Komárek, choreografie A. Miltnerová, premiéra 14. 5. 2015, Divadlo Alfréd ve dvoře, Praha) FOTO JAN KOMÁREK

    Tranzmutace (režie Jan Komárek, choreografie A. Miltnerová, premiéra 14. 5. 2015, Divadlo Alfréd ve dvoře, Praha) FOTO JAN KOMÁREK

    Smrt je součást života

    Českou taneční veřejnost – a nedávno i washingtonskou – jste za­ujala duetem s Miřenkou Čechovou v insce­na­ci FAiTH, která byla inspirována sebevraždou baletky Národního divadla Taťány Juřicové.

    Nerada bych, aby to představení bylo spojované pouze s Taťánou. Znala jsem ji, když jsem tančila ve sboru Národního divadla, byla tam spolu se mnou. Ale Taťána byla dost tragický lidský typ a myslím, že k sebevraždě ji nedohnal balet. Nebo jen balet. Byla osudově temná, jako by ji smrt sama přitahovala.

    Přesto je to ústřední téma a motiv té inscenace…

    Samozřejmě jsme se o té smrti během příprav s Miřenkou hodně bavily. Pro ni to byl šok, když přišla do školy a její pedagožka nežila. Ta práce tak pro ni měla osobní význam. Vyrovnávala se skrz ni se svým vztahem k baletu.

    I pro mne ale byl ten projekt těžký. Nutil mě vrátit se do světa baletu, kam jsem už vstoupit nechtěla. Ale Miřenka mě přesvědčila, že FAiTH není jen o Taťáně Juřicové a snad ani ne o sebevraždě. Tančíme či na jevišti ztvárňujeme životní cyklus, do kterého samozřejmě patří i smrt a to, jak se s její přítomností vyrovnávat.

    O smrti je i váš současný projekt – Jak zabít Hamleta v Divadle Kolowrat, který má premiéru právě v těchto dnech. Proč si – aspoň v poslední době – vybíráte taková témata?

    Já si je nevybírám! Toto je projekt Jana Komárka. Smrt je v něm opravdu všudypřítomná – není divu, vždyť během Shakespearovy hry Hamlet umře devět lidí! My na tu hru chystáme určitou variaci. Já ztělesňuji smrt v jejích různých podobách, partnerkou mi je herečka Jana Wernerová.

    Jinak se ale smrt v mé práci moc neobjevuje. Pokud ano, je to proto, že je součástí přírody a mě – jak už jsem řekla – příroda zajímá a přitahuje. Když ale říkám, že jsem ovlivněná přírodou, že mě vábí, myslím tím především její nenápadné, často nepostřehnutelné mikropohyby rostlin, hmyzu, letu ptáků, hladiny vody.

    Kde máte dnes své „doma“?

    Těžko říct. K Londýnu a Anglii cítím nostalgii a žije tam brácha, se kterým mám krásný vztah. V Praze mám ale partnera, přátele, práci. Takže doma mám teď už asi v Praze. Ale to není až tak podstatné. Člověk musí být doma hlavně sám v sobě.

    Chcete se někdy do Londýna vrátit a žít tam?

    Asi ne. Jsem tu šťastná a Prahu miluju.

    Savoir vivre

    Seděla na balkoně kubistického domu U Černé matky boží a pila svůj odpolední černý čaj s mlékem. Byla zvláštně elegantní, jako z Godarda. Vystupovala s měkkým a zároveň ironickým smyslem pro humor a nečekanou otevřeností k novému. Šla jsem ji oslovit, zda by se mnou nechtěla spolupracovat na představení FAiTH, které vychází ze vzpomínek na primabalerínu Taťánu Juřicovou.

    Byla jsem lehce nervózní. Hledat a najít mezi žraloky české nezávislé divadelní scény někoho, s kým se vaše energie nebudou přebíjet, nýbrž okamžitě zacvaknou, se neděje každý den.

    Ani ne po pěti minutách jsem si začala připadat slavnostně. S Andreou si připadáte vždycky jako v neděli. Nejde jen o její nakažlivou nenucenost chování, ale i o určitý druh „manners“, které jako by ji vytrhly z nějakého britského intelektuálního klubu, kam byl ženám vstup zakázán a ona byla jednou z prvních, jež zbořila tato pravidla.

    Když tvoříte, potřebujete protichůdnou zkušenost. Někdy je to pak souboj. S Andreou to ale vždy bylo usilování o syntézu. Stále se ptala po významu, pokaždé šla do hloubky. Bylo to právě ono umění dialogu a zralost v uvažování, díky nimž jsme se na zkouškách nervaly, ale spíše smály, usmívaly. Naučila mě zkoušet.

    Andrea miluje zkoušení. Je precizní, náročná, nehledí na trendy. Ve své tvorbě si jde za svým cílem, drží svůj styl, který je minimalistický, matematický, s důrazem na formu, neviditelnou vnitřní strukturu a kvalitu pohybu.

    Někdy mám pocit, že už objevila to, co my všichni pořád hledáme – smysl „života v umění“, který není nutně ve středu dění a v záři reflektorů, ale v tom, že víte, co od tvorby chcete. Že ono každodenní osamělé, bolestné, sisyfovské zkoušení a hledání nedosažitelného ideálu může být vlastně určitým druhem „savoir vivre“.

    Miřenka Čechová


    Komentáře k článku: Andrea Miltnerová: Jako bych házela kamínky do vody

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,