Mohutný kvádr pro Žida
Hrou švýcarského dramatika Maxe Frische Andorra chtělo vinohradské divadlo především otevřít živé téma netolerance. O jeho aktuálnosti není sporu, nemusíme hned sahat ke krizi multikulturalismu, stačí nám k tomu podívat se do našich ulic a sídlišť. Důvod, proč se to přesto tak docela nedaří, spočívá už v samotné hře. Představuje vrcholnou ukázku tzv. modelové dramatiky, která je ovšem silně spjata s dobou, v níž vznikla.
Andorra – solidní začátek Divadla na Vinohradech FOTO VIKTOR KRONBAUER
Andorra uvedená v roce 1962 reflektuje trauma holocaustu a roli „neutrálního“ Švýcarska během druhé světové války, s čímž se Frisch velmi kriticky vyrovnává. Dnes má ovšem narůstající nesnášenlivost přece jen jinou podobu a hlavně vychází ze zcela jiné společenské situace, a tedy i z jiných příčin. Je tedy spíše na divákovi, aby si potřebné aktuální téma sám dosadil, když už mu k tomu autor dává jen velmi obecný klíč.
Inscenace sama se ovšem snaží rozbít jak zmíněnou modelovost, tak tematicky text rozšířit. Daří se to především díky scénografické složce, kterou režisér Martin Čičvák dokáže využít k působivým obrazům. Temné pozadí, na němž víří sněhové vločky, uzavírá prostor malé, navenek tak spořádané Andorry a zároveň navozuje pocit celkové stísněnosti a nebezpečí číhajícího za hranicemi. Když se vprostřed scény vztyčí mohutný kvádr, stává se prostorem pro postavu domnělého Žida Andriho, který po marných pokusech zapojit se do andorrské společnosti vědomě přijímá úděl židovského vyvržence. Nejsugestivnější je asi moment, kdy pod masivem přibývá řada vyleštěných bot. Kvádr slouží také k lustraci andorrských obyvatel, kteří kolem něj klopýtají zahaleni v černých šátcích a podstupují test rasové čistoty. Bohužel právě z této scény mizí napětí, chybí tu ten přímo hmatatelný strach, který postavy dožene k tomu, že dopustí Andriho smrt. Tady se ukazuje určité herecké manko inscenace, protože ne všichni dokážou typizovanou figuru naplnit obsahem.
Andriho hraje Ondřej Brousek, který sice není tím Frischovým mladíčkem, ale dokáže být ve svém zápase o vlastní identitu velmi přesvědčivý. Vývoj postavy postihuje s bezprostředností, nebojí se velké emoce a jeho dialogy s Ivanou Uhlířovou mají zvláštní citovou čistotu. Barblin Ivany Uhlířové je od začátku jiná, což je možná trochu proti autorovu záměru, ale ve skutečnosti je to možná o to zajímavější. Uhlířová ji totiž hraje energicky, výrazně, rozhodně nemá charakter oběti. S Andriho odsouzením se nechce smířit ani jeho adoptivní matka, které Eva Režnarová dala nejen mateřskou laskavost, ale i víru v lidskost, která ovšem, i když je krásná, vypadá v této společnosti naivně. Václav Vydra v roli Andriho otce má hodně ztíženou situaci, protože běžné vinohradské publikum si ho zařadilo do škatulky zábava a ta se najednou nekoná. Vydra s ní zápasí statečně, pro vypjaté emocionální scény ještě trochu hledá rovnováhu, civilnější poloha mu sedí víc, ale rozhodně dokazuje, že podobný typ rolí mu právem patří.
Na vinohradskou Andorru se můžeme dívat tak, že se divadlo pokusilo o něco jiného než dosud a nepodařilo se mu to. Nebo tak, že je to snaha ukázat také jiný směr repertoáru a i přes problémy textu jde o solidní začátek. I když to není populární, přikláním se k druhému názoru.
Divadlo na Vinohradech – Max Frisch: Andorra. Překlad Jiří Stach. Režie Martin Čičvák, scéna Hans Hoffer, kostýmy Marija Havranová, hudba Petr Kofroň. Premiéra 13. září 2013.
Komentáře k článku: Mohutný kvádr pro Žida
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
