Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Anamnéza tancem

    Mám-li vystihnout, jakou informaci o stavu světa nám přináší letošní XXII. mezinárodní festival současného tance a pohybového divadla Tanec Praha, pak by to bylo: svět je nemocný, svět šílí. To není žádná novinka. Programová základna festivalu, tedy „kazuistika chorob“, nebyla příliš bohatá či reprezentativní; všeho všudy třináct produkcí nestejné velikosti, délky i úrovně. Jde však o jednotlivé diagnózy – některé byly brilantní.

    Brilantní diagnostik

    Alain Platel, belgický choreograf, stojí za činností souboru Les ballets C de la B., který založil v roce 1984. Patří do zásadní generační vlny, jež učinila z Belgie přední choreografickou velmoc, když před tím sesadila z trůnu tanečního monarchu 50. – 60. let Maurice Béjarta. Praha viděla Platelovo dílo historicky poprvé.

    Out of Context – for Pina (Mimo kontext – věnováno Pině) – rozumí se Bausch, in memoriam, je poněkud i mimo kontext jeho vlastní tvorby. Platel si svou proslulost vybudoval na bohatých plátnech, plných pohybových a obrazových překvapení praštěné lidské komedie našeho věku. Nebyl zatížen sebemenšími klišé, zato erudován ve všech podivnostech lidského chování. „Cáklost“, vykloubenost pohybu a situací mu byla vlastní vždy. Tentokrát však čerpal inspiraci v psychiatrické léčebně – hysterie, panika, hypersenzitivita, mezní stavy – to je námět nového díla. Není bez zajímavosti, že původní profesí choreografa byla speciální pedagogika, ale ještě důležitější je, že tímto představením odkládá navyklá měřítka krásy a emocí a hledá je v takzvaně postižených tělech.

    Taneční výkony oscilují mezi klinickou studií a metaforou, a jsou to přesné diagnózy. Tanečníci-pacienti jen v prádle a v nemocničních dekách se jako stíny z podsvětí neúspěšně pokoušejí o neobratné doteky. Jejich obnažená tělesnost diváky zavaluje. Tanečník s dlouhým, členitým tělem se doslova rozkládá před očima, atrofovaná šíje mu padá a obličej se naturalisticky deformuje. Vidíme kulturistická záda jiného pacienta; jeho naběhlé, neskladné svaly jako by se nechtěly na plochu zad vměstnat, rvou se mezi sebou o místo, až nás to bolí. Tělo se otřásá zvuky, které jdou z útrob – ptačí skřeky, živočišný řev, chrochtání starých trubic. Trpící tělo se náhle otočí s mikrofonem v ústech jako roubíkem. Tanečník se jím dáví a pak ho vyzvrací. Tak detailní pitva podílu našeho těla na našem šílenství – nebo spolupráce našeho mozku na rozkladu našeho těla? – nepotěší; nelze však bez ní uskutečnit civilizační pokrok.

    Expert na autismus

    Pál Frenák byl expertem na autismus a regresi odjakživa. Tento exkluzivní maďarský choreograf si své celoživotní téma vytvářel od útlého dětství jako dítě hluchoněmých rodičů, pak jako chovanec dětského ústavu, pak emigrant… Tvoří obrazy němého šílenství; ruku v ruce s tím vždy jde ale stoprocentní artikulovanost profesionálních těl tanečníků. Ta je nadprůměrná i v aktuálním představení.

    Cítíme, že i Twins (Dvojčata) vyvěrají z jeho osobního příběhu. Tančí je dvojice téměř nahých, jen v černých přiléhavých trenýrkách oblečených tanečníků s nabělenými hlavami. Naklánějí je hadrovitě a nevinně podle dojemného vzoru Nižinského Petrušky v posmutnělých klaunských výstupech v sobě zamčených bytostí. Ve vzduchu jako bychom slyšeli Hitchcockovy Ptáky – nebo hlučnou němotu moře?

    Jsou to sirotci odkázaní na sebe a své tělesné hry. Dětský neklid těl a jejich dekadentní intimita nakonec vyústí v erupci hlubinné psychoanalytické lávy. Aniž choreografie přestává být strhujícím tanečním divadlem, je čitelnou diagnózou, studií homosexuálně a incestně laděného autismu. Deterministický obraz chorobného stavu je konsekventně rozebrán: Osamělá bezhlesá dvojčata postupně směřují z latentního do akutního incestně-homosexuálního aktu. Sex je tu dětským experimentem, při němž dojde k objevu ze zadku dolů stahovaných trenýrek… Jsou tu však i momenty silné divadelní magie, kdy si záhadný bílý golem, napůl loutka, napůl maska, pohrává se snově fialovou koulí. A je k tomu nabídnuto i rozhřešení a katarze, když jeden z chlapců krouží na in-line bruslích prostorem s křídly orla.

    Styl Pála Frenáka, taneční psychoanalýza, je nostalgický, aristokratický, riskantní, perfekcionistický. Nemluví za všechny, jeho témata jsou výlučná. Není dostupný každému.

    Personifikace nemoci

    Velkým zklamáním bylo naopak vystoupení souboru Jasmin Vardimon. Volba padla na správnou choreografku, ale špatný titul. Vardimon, tanečnice izraelského původu, je jednou z nejvýraznějších tváří současné britské taneční scény (v Londýně působí od roku 1997). Její choreografie jsou explozivní, stylově eklektické, virtuózní až k eskamotérství, sarkastické, divácky čitelné a bývají tematicky provázané do – jakkoli absurdních – syžetů, což je jedna z jejich silných stránek.

    Avšak Yesterday, jak se aktuální inscenace jmenuje, je, žel Bohu, reader’s-digest, retrospektiva uplynulých sezon. Vzniklo představení dynamické, precizní, pohybově virtuozní a… prázdné. Výrazně přednesené ukázky z četby nejsou tím nejlepším způsobem, jak se seznámit s tvorbou autora. Bez vnitřního tematického tahu je výkon tanečníků vydezinfikovaný, závratná synchronizace pohybu působí mechanicky, bez obsahového kontextu se projekce na tělo stane ošolíchaným klišé. A nic na tom nemění skutečnost, že choreografka vybrala to nejpovedenější z uplynulého úspěšného desetiletí, že svrchovaně ovládá techniky, že tělu věří a má své představení ráda. V rámci jejího potpourri vynikl excentrický duet, který měl původně své náležité místo v inscenaci Lullaby, tanečním akčňáku z nemocničního prostředí: taneční polštářová bitka, v níž polštář sloužil jako štít i jako meč v zápase s personifikovanou nemocí.

    Chronická nemoc

    Choreografie Happy z programové sekce Evropská taneční laboratoř 1 je soumrakem tvorby Nigela Charnocka. Když tento tanečník, někdejší spoluzakladatel proslulého DV8 Physical theatre a autor paratanečních představení vystoupil před více než deseti lety na vídeňských Festwochen se sólovou exhibicí Human Being, patřil mezi hvězdy programu. Štíhlé tělo bledého astenického blondýna skrývalo v sobě eruptivní energii, velký pohybový rozsah a kaskadérské desperátství. Za tím vším stálo jako nosná idea homosexuální trauma a představení se proto vzneslo i na vlně patosu coming-outů, které se v té době šířily v uměních včetně soudobého tance dominovým efektem. Stal se pak oblíbeným sólovým performerem v produkcích čím dále tím více „spakovacích“. V poslední době se začal dokonce klonovat (třeba pro naši skupinu Nanohach v Love me). Zdá se, že ten stav už je chronický.

    Ve své misi pokračoval v Polsku, výsledek klonování byl předveden v Praze. Letošní představení v provedení devíti mladých manických polských podcharnocků bylo uječenou chválou rozkroku, v níž se dívky zoufale snažily držet krok s mužskými protějšky. Byli jsme svědky truchlivé macdonaldizace produktů tohoto dříve pikantního britského choreografa. K mezinárodním býčím žlázám jsme dostali omáčku polského folklóru.

    Léčitelský patos
    slovenské Débris company

    Neupírám Nigelu Charnockovi prvotní ušlechtilé hnutí léčit nás z depresí. Nepoměrně lépe se léčitelství dařilo slovenské skupině Débris v magicko-ironickém kvartetu Hexen (Čarodějky) v choreografii Stanislavy Vlčekové a Daniela Račeka. S pomocí kouzel světel a tmy vysílaly dvě čarodějky záhadná pohybová znamení ke dvěma léčeným (nebo zasvěcovaným?) mužům. Pohybový tvar, uvozený kompozicí piety s mužem ležícím v klíně čarodějky, byl protkán četnými jemnými narážkami očišťovacích pohybů. Slováci jsou v současné středoevropské taneční zóně čím dále tím zajímavějším úkazem – ale to by bylo na dlouhé povídání.

    Česká účast ve srovnání s tím poněkud bledne. S výjimkou Jarka Cemerka se na festivalu neobjevilo žádné nové jméno; všechno to byly staré známé firmy se známými tituly a jejich výběr dělal dojem nahodilosti. VerTeDance se představilo s nedávno premiérovanou, celkem zdařilou Transformou, DOT504 se site-specific projektem pod vedením Sebastiena Belmara z Chile, milým, ale obligátním dílem, které paměť „rychle nabyla a rychle pozbyla“. Pozastavila bych se ráda u (Isa)Dory Hoštové, která je solitérem kypícím zdravím a sršícím energií, býčí sólistkou non plus ultra. Ve svém Tore vyvstala na scéně jako silná persóna třímající pomyslný prapor českého ženského a sólistického duncanismu. Mimo proudy… ale trochu i mimo kontexty…

    Profylaktické laboratoře lidských doteků

    Výjimečně dobře letos dopadla tzv. Evropská taneční laboratoř No 2. Fyzioterapie jejích choreografů byly účinnější než zastaralá vodoléčba Švýcarky Nicole Seiler a jejího Ningyo nebo sugesce Récitation José Besprosvanyho. V té zpěvačka svou improvizací ovlivňovala pohyb tanečnice, která jako v dětské hře na sochy vyplazovala jazyk, dělala hadrového panáčka apod. Jako umělecké dílo to bylo poněkud aseptické, ale jako podnět do workshopových ordinací to může případně obstát.

    Všechny tři duety Lab 2 vnukaly optimismus nekonečnými možnostmi vzájemných dotyků, které nabídly. Mickael Marso Rivier z Company Décalage z Velké Británie vysublimoval ve svém Appelu capoeiru do téměř dvorského, jakkoli akrobatického tance. Živá hra na flétnu a tabla a bledě pískové kostýmy posunuly celkový dojem až někam k ohebným erotickým plastikám indických chrámů. Naše nové jméno na prknech Tance Praha, Jarek Cemerek, uvedl ve spolupráci s tanečnicí Helenou Arenbergerovou Void Amongst Humans. To byl naopak duet významu temného, žalozpěv o propastech mezi lidmi, předvádějící bytosti, které nejsou na výsluní. Avšak množství neotřelých pohybových řešení a subtilních detailů ve vzájemných dotecích byl nakonec nikoliv depresivní, nýbrž vysvobozující. Euforizující byl španělsko-kubánský pár La Macana s choreografií Ven. Mezi oběma tanečními umělci Alexisem Fernándezem a Caterinou Varelou nebylo nižádného předstírání genderových rolí, jen naprostá vzájemná tělesná důvěra v rovnocenné síle, rovnocenné odvaze, s níž mohli oba po sobě skákat, šlapat, navzájem se vznášet, válet se po sobě, prolínat, dávat si pohybové otázky a odpovědi a mísit dlouhé hladké rozpuštěné dívčí vlasy barvy starozlata s černým mužským superkudrnatým, anarchicky rozházeným hárem. Těmto fyzioterapeutům lze svěřit do péče nemocný svět.


    Komentáře k článku: Anamnéza tancem

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,