Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2018

ročník 25
11. 12.–24. 12. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Alzheimer a králíci

    Sest-plakátDivadelní projekt Šest miliard sluncí Divadla D’EPOG (který vznikl v koprodukci s experimentálním prostorem Roxy/NoD) zpracovává „divadelně opomíjené“ téma Alzheimerovy choroby. Provádí to nenásilně, nápaditě, s využitím nemála scénických prostředků, které jsou charakteristické pro toto divadelní uskupení. Výsledek tohoto hledání by se však, se vší úctou, dal označit za rozporuplný.

    Tvůrčí tandem režisérky Evy Rysové a dramaturga Ondřeje Novotného (rovněž autora scénáře a jednoho z herců) se snaží od konkrétních praktických problémů jednotlivých pacientů postižených zmiňovaným onemocněním vést paralelu dvěma směry. Jedním z nich je směr k astronomické abstrakci na základě fenoménu černé díry, která postupně pohlcuje mentální jistoty od paměti (Šest miliard sluncí byla donedávna hmotnost největší známé černé díry – praví anotace). Druhá paralela směřuje ke stupňující se bezbrannosti a infantilitě, která je v tomto případě vyjádřena odkazy na Alenku v říši divů.

    Ondřej Novotný, Vašek Marhold, Jiří Kniha, Paulína Labudová, Marie Jansová FOTO

    Ondřej Novotný, Vašek Marhold, Jiří Kniha, Paulína Labudová, Marie Jansová – pět herců na scéně portrétuje postavy stižené Alzheimerem FOTO ARCHIV D´EPOG

    Pět herců na scéně portrétuje postavy stižené Alzheimerem. Nelze však hovořit o pěti životních příbězích, jednotlivé výpovědi mají povětšinou společné atributy, nebo jen doplňují předkládanou mozaiku tvořící celkový divadelní obraz choroby. Činnost pětice na scéně doplňuje ještě sedmaosmdesátiletá herečka Olga Schmidtová ve svatebním závoji – po většinu času usazená v malém pokojově zařízeném koutě u diváků. Za třetí plán pak považuji způsob, jakým D’EPOG v tomto projektu pracuje s diváky. Ať už se jedná o nástup na scénu z hlediště, o počáteční kolektivní rozesmívání publika, nebo o několik, celkem povedených, zcizovacích efektů.

    Vyvstává otázka, do jaké míry je Novotného text přesně stanoven a do jaké míry je výsledkem kolektivní improvizace. Počáteční tvrdohlavá setrvačnost u pěti starců a jejich opakující se repliky, které jsou u každého vytržené z kontextu vlastního myšlenkového proudu, nepostrádají humor charakteristický pro tohoto dramatika – V radiátoru říkali, že bude dnes pěkně. Chaos pramenící ze zmatenosti jednotlivých starců je pak zdrojem nemála scén, které v sobě přes svou komičnost nenesou výsměch vůči konkrétní věkové kategorii. Zapomenutý ponorný ohřívač svým zápachem přispívá k diváckému dojmu o zoufalosti zapomínajícího. Pacient s Alzheimerem předává své rodině vánoční dárky, aniž by tušil kdo je kdo a trvá si na své „pravdě“…

    Olga Schmidtová FOTO ARCHIV D´EPOG

    Olga Schmidtová FOTO ARCHIV D´EPOG

    Herci zvládají stařecký pohyb, mimiku a gestikulaci nadmíru dobře. Přestože po většinu času nesou prvky karikatury starého člověka, nikdy se nestanou karikaturou úplnou. Mezi těmito pěti herci nikdo řemeslně nepokulhává a s jejich fyzickou specifičností a schopností rychlé proměny je výborně pracováno – ať už se jedná o dvoumetrového Václava Marholda přecházejícího od pesimistického starce k nervóznímu vnukovi, o nečekaně syrového Jiřího Knihu, jazykově bigamní Paulínu Labudovou nebo nekonečně sebejistou Marii Jansovou. Problém spatřuji ve „využití“ sedmaosmdesátileté Olgy Schmidtové. Ta na jednu stranu doslovně zpřítomňuje věk náchylný k Alzheimerově chorobě, na druhou stranu se zdá, jakoby tu byla trochu navíc. Její občasné příspěvky, i přes zápal herečky, přicházejí vniveč. A slečna celkem hlasitě jí napovídající tomu příliš nepomáhá. Předkládaný celkový scénický obraz tak postava staré dámy narušuje. To bohužel vrcholí tragikomickou scénou balancující na hraně trapnosti, během které stará dáma opustí svůj kout a vstoupí mezi pětici herců.

    Od druhé třetiny začne kvalita inscenace klesat. To především kvůli tomu, že se dalšími už méně povedenými scénami opakují již zmíněné projevy choroby – a se stupňující se patetičností. Zdá se, jakoby snad po druhé třetině autorům projektu došla tvůrčí energie a najeli jen na setrvačnost počátečních scénických nápadů. Je tu ovšem pravděpodobnější varianta. Z tiskové zprávy se lze dočíst, že inscenaci předcházela roční rešerše důsledků, efektů a konkrétních případů Alzheimerovy choroby. Důvod zbytečného natahování a hluchých míst tedy s jistou pravděpodobností může být způsoben tím, že měli tvůrci až přehršle materiálů a konkrétních případů, kterých se nehodlali vzdát. Objeví se sice ještě pár zajímavých efektů většinou odkazujících na Alenkovskou linii – navíc se zapojením králičích masek. To však nic nemění na tom, že má kvalita inscenace v závěru výrazně sestupnou tendenci.

    Snaze o výpověď ztrácející se identity člověka v neúprosném víru Alzheimera značně dopomáhá výprava Anny Solilové. Kostýmy evokující důchodový věk nenechají zapochybovat, že kterýkoli z aktérů může být klientem domova důchodců. Zajímavým doplňkem jsou staré cvičky s trikolorou. Scénografie na první pohled působí až nečekaně konzervativně. Jejím propojením s dalšími místnostmi NoDu je dosahováno požadovaného efektu ve scénách evokujících labyrint, který „přichází“ při nástupu choroby. V případě Šesti miliard sluncí navíc nelze opominout práci s projekcí. Zatímco zapojení živé hudby se může zdát až zbytečné, projekce jsou využity nápaditě – někdy působí až psychedelicky děsivě.

    Je třeba ocenit, že tvůrci nezůstávají jen u předkládaných projevů Alzheimerovy choroby, ale díky zcizovacím efektům obracejí pomyslný psychiatrický pohled i na diváky, kteří už u vstupu dostávají do rukou namísto programu papír s Addenbrookským kognitivním testem. Testováni jsou i v průběhu představení, naštěstí kolektivně. S drobnou nadsázkou by se dalo říct, že i samotná kaleidoskopická struktura inscenace může vyvolat v divákovi do určité míry pocit narušení krátkodobé paměti.

    Divadlo D´EPOG a Roxy/NoD – Ondřej Novotný: Šest miliard sluncí. Režie Eva Rysová, dramaturgie Ondřej Novotný, hudba Paweł Passini, Daniel Moński, scénografie Anna Solilová. Premiéra 21. listopadu 2013 v Roxy/NoD.


    Komentáře k článku: Alzheimer a králíci

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,