Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Alice Nellis: Muži svým mužům rozumějí

    Nemohla bych tvrdit, že jsem vášnivou divačkou filmů Alice Nellis, stejně jako těžko souhlasím s jejími názory na psychicky nemocné pacienty, o kterých je i opera Příšerné děti – za režii této inscenace dostala Cenu Divadelních novin. Přesto jsme si povídaly srdečně, Alice Nellis mi na úvod dokonce poděkovala za ohleduplnost, zrušila jsem naši první schůzku, když jsem byla nemocná, abych případně nenakazila ji a její rodinu. Rodina je ostatně jejím životním tématem a když mluví o svých dětech, příjemně se jí změní hlas.

    Existuje spousta vynikajících mladých holek, které výborně hrají, jen nemají devadesát šedesát devadesát, jsou prostě normální. Ale ty málokdo obsadí. FOTO DUŠAN DOSTÁL

    Dát všechno do pořádku

    Pamatujete si, na čem jste byla jako dítě závislá?

    Nechtěla jsem usínat ve tmě, vyžadovala jsem mít rozsvíceno. Časem to odeznělo, dnes bych pro tuhle svoji dětskou potřebu mohla hledat různá zdůvodnění, ale nezabývám se tím.

    A zkušenost z uzavřeného oddělení na psychiatrické léčebně máte?

    Jako pacientka jsem na uzavřeném oddělení nikdy nebyla, i když s psychiatry jsem se pochopitelně v životě potkávala, léčebny duševně nemocných jsem párkrát navštívila. Mám kamarády, kteří se potýkají s psychickými zátěžemi, ale nemohla bych tvrdit, že mám do tématu psychiatrických onemocnění nějaký zásadnější, výraznější nebo osobní vhled.

    Na oboje se ptám proto, že jste režírovala operu Philipa Glasse Příšerné děti, jejímž tématem je závislost člověka na člověku, která již překročila zdravou mez.

    Je to tak, i když má interpretace libreta je obšírnější a vrstevnatější. Jistě, všechny hlavní postavy v této opeře jsou psychicky nemocné. I vypravěč, kterého jsem chápala jako pozorovatele, jako někoho, kdo danou situaci přímo neprožívá, je vystaven tak mezním a traumatizujícím situacím, že se mu nepodaří uchovat si zdravý rozum. Nicméně to, že se tito lidé ocitnou za vámi zmíněnou zdravou mezí, ještě neznamená, že jejich život končí.

    Proč jste chtěla režírovat právě tuto látku?

    Oslovil mě Jiří Heřman a já jsem ráda souhlasila. Původně se Příšerné děti měly hrát na Nové scéně, ale pak se naskytla možnost umístit je do jiného prostoru a to jsem uvítala. Nechtěla jsem ale hledat nějaký další hezký prostor nebo takový, který bych si uzpůsobila či přetvořila, až by se mi líbil. Hledala jsem místo, které by už samo o sobě mělo vypovídající hodnotu. A to mi poskytla bývalá vývařovna v Bohnické léčebně.

    Četla jste novelu Jeana Cocteau Příšerné děti a viděla jste Melvillův film, který byl natočen podle Cocteauova scénáře?

    Hned na začátku jsem si řekla, že chci vycházet z Glassova libreta a operu inscenovat na jeho základě. Nechtěla jsem se nechat ovlivnit filmem. Kousek jsem z něj viděla a bylo mi jasné, že tohle není cesta, kterou se chci vydat. A nechtěla jsem na něj ani nijak odkazovat, koneckonců nemám ráda, když autoři ve svých dílech hojně staví na citacích z počinů jiných tvůrců. Přála jsem si, aby moje interpretace byla zřejmá a přenosná i pro ty, kteří se s filmem či knihou vůbec nesetkali a dopředu netuší, o co má jít. Jistě že jsem si knihu přečetla, zjistila, že ji Cocteau psal v době, kdy se léčil z opiátů po nešťastném homosexuálním mileneckém vztahu. Jistě že to, že byl homosexuál, zastupuje v příběhu silné téma, které tehdy potřeboval řešit. Ale to bylo jeho vlastní a dobové téma. Já jsem se na různá témata Glassova libreta snažila dívat z dnešního pohledu.

    Proč jste v inscenaci na úvod zvolila přecházení a hraní si většího počtu bláznů oblečených do pyžam či tepláků, ve kterých vystupujete i vy sama?

    Jde samozřejmě o stylizaci, já přece netvrdím, že takovéto oblečení psychiatričtí pacienti skutečně nosí ani že se takto projevují. Nicméně jsem chtěla, aby diváky vtáhli do představení, aby zrušili bariéru mezi jevištěm a hledištěm. Přála jsem si, aby si diváci uvědomili, že každý z nás má v sobě tendenci ke krajnímu projevu, ať už je jejím projevem úzkost, hysterie nebo touha tančit. Rozdíl je v tom, že nemocný člověk už nemá nad svým jednáním nadhled, zatímco vy, pokud byste měla právě nutkavou potřebu tance, ji dokážete ovládnout a zatančíte si na patřičných místech a v čas k tomu určený. Lidé na uzavřených odděleních psychiatrických léčeben přece nemusí být nutně šílení. Mají mnohdy konkrétní problém, který spustil koloběh situací, a ty samotné je posléze mohly dovést až za krajní mez. Každý, kdo v tomto úvodu vystupoval, si mohl sám vybrat svůj projev nutkavého chování a vyjádřit jím svůj původní konkrétní problém.

    Jaký projev jste si vybrala vy?

    Já jsem tam uklízela, snažila se dát všechno do pořádku, organizovala jsem ostatní, aby dělali, co mají.

    Téma knížky, filmu či samotné opery je velmi depresivní. Našla jste si v něm pro sebe nějakou naději?

    Musela jsem. Kdybych tam naději neviděla, ani by mě to nebavilo režírovat. Jak také? Čistě dekadentně, temně? Ne, to ne. Libreto, pravda, příliš naděje neposkytuje. Snažila jsem se tedy nevykreslit pouze základní vztah zhoubné závislosti sourozenců, ale ptala jsem se, proč se do takových situací lidé dostávají. Myslím si, že většina pokroucených vztahů vzniká z nějakého důvodu. Prostor Bohnic mi byl interpretací toho, kam takovéto vztahy vedou.

    A v čem pro vás tedy naděje v osudech těchto lidí tkví?

    V tom, že i když jsou narušení, nemocní, na sobě zhoubně závislí, i když je jejich životy dovedou do psychiatrických léčeben, nepřichází o lehkost, hravost, imaginaci, fantazii, touhu a krásu.

    Vše, co mám ráda

    Kdy jste začala toužit po filmu? Zpočátku se přeci zdálo, že se budete věnovat hudbě.

    Tak jsem to nikdy nevnímala. Měla jsem mnoho zájmů, knihy, filmy, divadlo a také hudbu. Nebyla jsem vyhraněné dítě a také nepocházím z nijak profesně umělecky zaměřené rodiny, u nás jsou všichni doktoři. Takže jsem si nevybrala konzervatoř s tím, že mám ambice se v daném odvětví nějak prosadit, profesionálně se mu věnovat. Samotnou mě překvapilo, že mi hraní tak šlo, že mě v něm pedagogové podporovali, takže proč to nezkusit.

    Proč jste se tedy rozhodla pro studium na FAMU?

    Od osmnácti jsem se sama živila, vystudovala jsem filosofii. Tehdy jsem ještě neměla děti, věděla jsem, že se sama uživím, takže jsem chtěla něco studovat dál.

    Dobře, ale proč zrovna FAMU, katedru scenáristiky a dramaturgie.

    Po odborné stránce jsem se tehdy filmem nijak nezabývala, ale měla jsem kamarády mezi studenty FAMU a film mě odjakživa přitahoval. Takže proč ne. Přišlo mi, že FAMU slučuje vše, co mám ráda – hudbu, příběhy, vizuální podobu.

    Alžběta Poláčková (Lise) a Jan Mikušek (Agathe) v oceněné inscenaci opery Phillipa Glasse Příšerné děti FOTO HANA SMEJKALOVÁ

    Pořád jste ale měla na výběr mezi různými katedrami, mimo jiné i katedrou režie, vy jste si ale vybrala právě scenáristiku. To muselo mít nějaký důvod, ne?

    Zdálo se mi, že bych se na ni mohla nejsnáze dostat. K přijímačkám na režii bylo třeba mít natočené dva filmy, to jsem tehdy neměla a přišlo mi to příliš komplikované. Na scenáristiku chtěli zaslat ukázky z vlastní tvorby, takže jsem si sedla, nějakou vlastní tvorbu vytvořila, poslala a oni mě vzali.

    Kdy jste se rozhodla filmy nejenom psát, ale i režírovat?

    Já jsem si to takhle nikdy nerozdělovala. Mě prostě zajímal film a ten začíná od scénáře. Ale scénář je jen mezifáze. To, že je pak scénář třeba natočit, mi bylo hned od začátku zřejmé. Jsem logicky uvažující a logicky postupující člověk.

    Bylo vám hned od začátku zřejmé i to, že si své scénáře natočíte vy sama?

    Nikdy jsem nevymýšlela scénáře literárně, vždy jsem si vše, co jsem psala, představovala. S Ene bene jsem šla nejprve za Sašou Gedeonem, ten ale v té době připravoval Návrat idiota, takže nemohl. Z toho jasně vyplynulo, že chci-li Ene bene vidět natočené, musím se režie ujmout já.

    To jste neměla pochybnosti, nebála jste se, že nebudete ovládat režisérské řemeslo?

    Pochybnosti mám dodnes, ale myslet si, že vás režii někdo naučí, je iluze. Nejvíc se naučíte samotnou prací. Jistě, existuje řemeslo, ale jeho samotná existence nic neznamená. Musíte mít touhu se ho naučit. Jakmile jsem věděla, že budu svůj scénář režírovat, sehnala jsem si všechny knihy o scenáristice a režii, četla je, pouštěla jsem si své oblíbené filmy, rozkreslovala je záběr po záběru. Našla jsem si spolupracovníky, kteří měli talent a vůli pracovat se mnou na filmu. Věřila jsem, že to společnými silami zvládneme.

    Byl na FAMU někdo, za kým jste se chodila radit?

    Byl a doteď je. Josef Valušiak, střihač, který pracovali i jako dramaturg. Ten nás právě učil pomocí metody, kterou jsem již zmiňovala. Pustil nám film, který mu přišel něčím zásadní, a pak jsme společně s ním rozebírali, jak funguje. Seminář se sice jmenoval střihová skladba, ale bylo to to nejlepší, co jsem na FAMU ohledně režie a scenáristiky zažila. A ještě Bobette Buster. Dramaturgyně, která učí na vysoké škole v Los Angeles. Pár let po revoluci byla v Čechách na čtyři měsíce a vedla na FAMU svůj intenzivní kurz, přivezla sto dvanáct scénářů, filmy. Pro mě bylo setkání s ní mimořádné.

    Když jste začala režírovat svůj první film, musela jste se nějak změnit, začít se chovat jinak, než jste byla zvyklá?

    Na place se chovám velmi podobně jako mimo něj. Film točíte dlouho a tak dlouho se přetvařovat, to by mi nešlo. Nikdy jsem neměla ráda ranní vstávání, to mě vždy stálo velké přemáhání. Ale od té doby, co mám děti, se i tohle srovnalo. Teď už mi být brzy vzhůru přijde úplně normální. Lidé se mě často ptají, jak zvládám režírovat, ještě ke všemu, když jsem ženská, ale mě režie přijde jako vcelku normální, mnohdy zbytečně přeceňované povolání.

    Co je pro vás nejdůležitější při režii, ať už divadelní či filmové, pomineme-li předlohu?

    U divadelní režie obsazení. U filmové kromě obsazení i štáb, ten je neméně důležitý. Herci vám udají tón a to, jak jsou vyladění nebo jak je vy vyladíte, vám přesně určí mantinely. Herce si pečlivě vybírám a na zkoušky a na natáčení chodím připravená, mám první plán. Díky tomu si pak dovolím vymýšlet jiné varianty, nejsem nervózní, protože vím, že se mám k čemu vrátit.

    Podle čeho si herce vybíráte?

    U filmu je to jasně dané pohledem za kamerou. To, jestli herec obstojí, zjistíte hned, jakmile ho natočíte. V civilním kontaktu byste si spoustu herců nevšimla, ale když je uvidíte na filmovém plátnu, zjistíte, jestli „to tam je“.

    Takže kamerovky děláte?

    Potřebuji herce vidět ve filmu, ale nutně to nemusím natočit já. Neposuzuji v ten moment jeho herectví, dívám se, jestli je jeho náboj, charisma přenosné přes plátno na diváka. Na divadle je to obdobné. Herci, kteří v běžném životě působí nenápadně, jsou třeba fyzicky drobní, pak vylezou na jeviště, a najednou vás pohltí a jste nucena se na ně dívat. A zase, nejlíp na to přijdete tak, když je uvidíte hrát na jevišti.

    Nemyslíte, že se herecké divadelní charisma liší od toho filmového?

    Nemyslím. Film a divadlo ale určitě vyžadují zvládnutí jiného druhu řemesla, jiné techniky. A jsou prostě herci, kterým jedno nebo druhé médium více vyhovuje. Pro některé herce je velmi důležité hrát pro diváky, mít je jako reálného partnera, moci na divadle dlouhodobě vystavět emoci. A ne v sobě na okamžik pocit vzbudit a pak ho zase zapomenout, jako je tomu ve filmu. Přitom jsou zase tací, kterým je krátkodobé koncentrované herecké soustředění bližší než táhnout celé představení. Existují herci, kteří dokážou obojí, se stejným nasazením a zároveň uvolněností hrát na divadle jako točit film. Ale není to moc časté.

    Dokážete si i na divadle vybírat herce do filmu?

    Musím se přiznat, že do divadel chodím hrozně málo, celkově vzato chodím kamkoli hrozně málo. Takže ano, může mě na divadle zaujmout herec, se kterým budu chtít zkusit točit film, ale bohužel jsem člověk, který v podstatě nemá rád divadelní představení, která nezná. Zato když se na nějakou inscenaci dokopu a líbí se mi, tak bych pak na ni chodila pořád dokola. To byl případ třeba Pitínského Táni, Táni, kterou jsem viděla snad osmkrát. Inscenace Teremin v Dejvickém divadle mě také chytla. Momentálně je mi blízká La Putyka. Mám ale dvě malé děti a chci s nimi být co nejvíc, takže pokud nemusím být někde jinde, jsem nejraději s nimi doma. Až děti vyrostou, budu si moct všude chodit, jak budu chtít, ale jejich dětství bych nerada prošvihla.

    Jak se liší váš přístup k režii divadelní od přístupu k režii filmové?

    Mění se poměr sil a toho, odkud kam musí plynout důvěra. U filmu převládáme my jako štáb a herci nám musí důvěřovat. Na divadle se to přesně převrátí. Tam jste jen sama režisérka, sedíte někde ve tmě a na jevišti stojí skupina herců, kterým vy musíte důvěřovat, protože oni nakonec vyjdou na jeviště a rozhodnou, jestli to, co celou dobu zkoušíte, zahrají tak či onak.

    Jakými zkušenostmi z divadelní režie jste tedy obohatila tu filmovou a naopak?

    Díky zkušenosti z divadla jsem k hercům na filmovém place otevřenější, víc jim důvěřuji. Naopak se zase nebojím říct na divadle někdy dost a utnout nekonečné diskuse, které se při zkoušení občas vedou. Film vás naučí šetřit časem.

    Zuzana Bydžovská nad Filipem Čapkou a Adrianem Jastrabanem v inscenaci Alice Nellis v Divadle bez Zábradlí Když tančila FOTO JANA PERTÁKOVÁ

    Film, který točí žena

    Režírovala jste Perfect Days jako divadelní hru, teď jste podle stejné předlohy natočila svůj nejnovější stejnojmenný film. Jaká úskalí skýtalo převedení tolik let hrané inscenace na filmové plátno?

    Divadelní hra byla uváděna sedm let, čtyřikrát do měsíce, což je doba, která se samotným textem mnohé udělá, stejně jako s hereckým pojetím, herci už své role měli ohrané jako kolovrátek. Neměla jsem chuť ve filmu cokoli rekonstruovat, kdybychom vykročili tímto směrem, bylo by to vždy jen horší. Film jsem chtěla natočit jinak, znovu. Odpadlo spousty textu, ve filmu jsme to, co v divadelní hře hlavní hrdinka vypráví jako zábavnou příhodu, mohli prožít.

    Také jste pro film vybrala úplně jiné herce.

    Film jsem obsazovala tak, jako kdybych měla na stole úplně čerstvý filmový scénář. Divadelní předobraz jsem plně opustila. Jediná Zuzana Bydžovská hraje i ve filmu, ale v jiné roli.

    Stalo se vám někdy, že jste se v obsazení herců spletla?

    Spletla, nespletla, to nemá význam řešit. Jednou herce obsadím, a ukáže-li se posléze, že máme na něco rozdílné názory, hledám nejlepší způsob, jak to v tu chvíli vyřešit. A i kdyby se mi někdy stalo, že bych se v herci „spletla“, tak vám to určitě nebudu říkat. Ne kvůli sobě, ale kvůli němu. Herec se snaží udělat, co po něm chcete, ale nemá v moci zajistit, jestli výsledek bude pitomost, nebo ne. On vám věří, že když řeknete, jo, máme to, že se natočení záběru skutečně povedlo. Výběr herců i to, jak hrají, je na moji zodpovědnost. A já se jí vždy snažím dostát. Pokud bych měla pocit, že jsem někoho neměla obsadit, je to jen moje chyba.

    Máte svůj herecký soubor?

    Nevnímám to tak. Jsou herci, se kterými pracuji opakovaně a moc ráda, takže mám-li roli, na kterou se mi hodí, obsadím je znovu, protože to, že toho už o sobě víc víme, nám může jen pomoct.

    Myslíte, že nejčastěji obsazované herecké tváře reprezentují svoji dobu?

    Dobu ne. Podle mě spíš reprezentují filmový vkus, typ, o kterém se píší filmy. Z hereček nejčastěji vidíte na plátně ty mladé, hezké a štíhlé. Není to tím, že by existovaly jen takové herečky, ale tím, že jsou pro ně psány tyto role. Přitom existuje spousta vynikajících mladých holek, které výborně hrají, jen nemají devadesát šedesát devadesát, jsou prostě normální. Ale ty málokdo obsadí. Přitom když se podíváte kolem sebe, tak v téhle době vidíme i jiné typy.

    Skoro jako bychom se dostávaly k ženskému tématu.

    Ano, ještě jste se mě nezeptala, a na to se mě ptá každý, jestli vím, že točím ženské filmy.

    To bych si nedovolila.

    Přitom tuhle otázku mě všichni novináři pokládají pořád dokola, od té doby, co točím. A já nikdy nevím, co jim na to mám říct. Dřív jsem se urážela, pak jsem se to snažila vysvětlovat, teď si z toho dělám legraci. Myslí ženským filmem film, který natočila žena? Potom se mě ale přeci nemusí takto ptát, jako muž moc nevypadám. Nebo je to ženský film proto, že je hlavní hrdinka žena? A to se pak ptají tvůrců filmů s hlavním hrdinou mužem, jestli je to mužský film? Ne, je to prostě člověk.

    Odkud se podle vás bere tendence chápat muže jako člověka a filmy s nimi za obecné, a ženy jako ženy a filmy s nimi za ženské?

    Snad je to proto, že žen režisérek a scenáristek je pořád ještě menšina. Těžko říct. Vezměte si filmy z poslední doby. Hlavní postava je muž, který něco řeší, kolem se vyskytují ženy, natočeno je to mužem, napsáno také. A v životě nikoho nenapadne říct – natočil jste film pro muže, je to mužský film. Nejhorší ale je, že se mnou na téma ženských filmů chtějí nejčastěji hovořit právě samy ženy. Muži už by si tuhle otázku snad položit nedovolili, třeba si myslí, že jsem pipina, a moje filmy je nezajímají, ale to, že jsem žena, mají většinou menší potřebu řešit než ženy samotné.

    Pořád asi ještě přetrvává návyk, že tvůrcem, ať už spisovatelem či režisérem, býval převážně muž a tvorba od něj je tedy přijímána bez otázek, co s tím, že je mužem…

    Třeba se to jednou změní. Půjdete z kina a budete říkat, představ si, že nějaký muž natočil film! Mužský film! Přestal být na mateřské a vrátil se do práce. Nějaký chlap to i napsal, je to i o chlapech. A ženský si budou říkat, ty jo, na to nejdeme, to bude nějaká mužská blbost. Takže do kina na to půjdou spolu dva muži a pak si o filmu zajdou popovídat do hospody.

    A pak s nimi budou rozhovory v mužských časopisech.

    O tom, že muži svým mužům rozumějí. A v recenzích od žen kritiček se dočtete, že to je banální příběh o fotbalu, projevuje se v něm mužská krize středního věku, je jasné, že tvůrce chce prorazit do filmového světa žen…

    …a myslí si, že je jeho film intimní sondou do života mužů jen díky tomu, že zmíní i hrdinovy problémy s erekcí.

    My se tomu smějeme, ale já už jsem zcela na vážno přemýšlela o tom, že bych natočila film jako muž. Dala bych si mužský pseudonym a všichni by si mysleli, že film natočil muž. Producenti vám ale na tento návrh nikdy nepřistoupí. Reálně to není možné. Mě by ale upřímně zajímalo, jestli by byl pak můj film brán jinak.

    A jestli by přilákal víc diváků?

    Došla jsem naštěstí k poznání, že nemusím dělat film pro všechny. Ani to nejde. Nejvíc se mi to ukázalo u filmu Mamas a papas. Ze zpětných reakcí jsem pochopila, že tam, kam jsem mířila, jsem mnohdy přesně zasáhla, ale o to extrémnější byly reakce na druhé straně. Podobaly se někdy až hysterii.

    Řešíte kritiky svých filmů?

    Už ne. Například opakovaně předhazovaly, že se pokaždé zabývám dětmi a rodinou. No a co? Vycházím ze svých zkušeností, nevím, proč bych měla třeba točit film o puberťácích, když mě toto téma momentálně nezajímá. Možná začne, až budou moje děti v pubertě, teď o tom nevím nic. Ale to, že píšu scénáře a točím filmy o tématech, která se mě dotýkají, také nikoho neopravňuje, aby se šťoural v mém soukromí a vyvozoval z něj závěry o mých filmech. Pamatuji si třeba, jak jsem kdysi měla točit film pro Českou televizi, ze kterého pak sešlo. Nedlouho poté jsem se sešla na rozhovor s novinářem, mužem středních let, a ten se mě klidně dovolil rovnou zeptat, jestli to, že netočím, neberu jako poselství, abych se začala věnovat mateřství.

    Holka, koukám, něco ti nevyšlo, začni plodit děti, ne?

    Seděla jsem, dívala se na něj a pak jsem se ho zeptala, hele, jste postarší, jak to máte s erekcí? Stojí vám? A tam někde náš rozhovor skončil.

    Aha. I já jsem se chtěla zeptat na vaši rodinu, tak si to nechám.

    O svém osobním životě nerada cokoli říkám, ale nelžu. Ano, mám jednoho muže a dvě děti, ale co by koho mohlo víc zajímat?

    Mě by na závěr zajímalo, na čem jsou závislé vaše děti?

    Můj syn na látkové opici. Když mu ji jednou za čas dáme vyprat, prožíváme, všichni, krutý večer, protože bez opice pro něj život přestává fungovat. Dcera vyžaduje neustále dokola sledovat dva filmy, Billy Eliota a Slavíky v kleci, oba chce vidět každý den. Obě mé děti ale usínají dobře.

    Martin Zbrožek se Zuzanou Bydžovskou v diváckém hitu Divadla Na zábradlí Perfect Days, který se nyní dočkal i filmového zpracování FOTO MARTIN ŠPELDA

    Nové dimenze

    Věčně s úsměvem na tváři, věčně sršící pozitivní energií, tak jsem poznal Alici Nellis při každém setkání. Bylo jich několik a upřímně si přeji, aby jich v opeře bylo stále více. Hledal jsem od počátku tvůrce, který dokáže přinést do operní interpretace život, hledal jsem tvůrce, který dokáže interpretovat operu v duchu současného „Gesamtkunstwerku“. Operní námluvy se zdařily při zcela výjimečném projektu Glassových „Les enfants terribles“ v pražských Bohnicích. Z kamenného divadla jsme operu Národního divadla vypravili do fascinujícího prostoru, který Alice znala z natáčení. S kameramanem a scénografem Matějem Cibulkou se tam úspěšně zabydleli, se sólisty a všemi zúčastněnými vytvořili skvěle sehraný rodinný ansámbl. Prostor Bohnické vývařovny otevřeli mnoha novým dimenzím, vzniklo strhující hudebně dramatické divadlo, které má, pevně věřím, budoucnost. Byl to přechod z kamenného divadla do nedivadelního prostoru, v němž paradoxně nacházíme hlubší smysl a obsah současného divadla. Lehkost a nadhled, s jakým Alice balancuje ve svých režiích na hranici humoru a lidské tragiky, která je v závěru očištěna jejím jiskřivým pohledem na svět, mě fascinuje.

    Jiří Heřman


    Komentáře k článku: Alice Nellis: Muži svým mužům rozumějí

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,