Divadelní noviny Aktuální vydání 14/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

14/2019

ročník 28
3. 9.–16. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Aleš Procházka

    Ševče, drž se svého kopyta! To není divadelní titul, který by mě v poslední době zaujal, ale často mě toto rčení přijde na mysl, když procházím repertoáry divadel, nebo čtu jejich dramaturgické plány. Sleduji, jak každým rokem ubývá z jevišť kvalitních dramatiků a přibývá dramatizací románů, adaptací filmů apod. A když zapátrám po autorovi nikoliv předlohy, ale výsledného dramatického textu, dramatik to není. Autory bývají z valné části dramaturgové či režiséři. Byť ta slova jsou si velmi podobná, dramaturg není dramatik. A naopak. Tudíž – boty, které je nucen herec na jeviště obout, nedělal švec na svém kopytě.

    Nechodím do divadla relaxovat ani se poučovat, či dokonce výtvarně se kochat, ale bavit se. A baví mě nechat se strhnout příběhem, do kterého mě vpraví plnokrevné postavy v dramatických situacích. K tomu ovšem zúčastnění tvůrci potřebují ze všeho nejvíc dobře napsaný text, který jim to umožní.

    Dramaturg hledá divadelní hru s aktuálním tématem, která by souboru padla jak ulitá, a do ní pak režisér „svůj“ soubor obuje – to je osvědčený model, který měl, kam má divácká paměť sahá, své nesporné výsledky. Zdůrazňuji, že stále mluvím o divadlech repertoárových – autorská divadla mají své specifické postupy. Mám dojem, že v současné době se tento model začíná považovat za jakýsi přežitek. Nástupem ne dramatických, ale dramaturgicko-režisérských her se z interpretů rázem stávají autoři. Říkám si, co je k tomu vede? Většinu jistě poctivé úmysly. U většiny žel s naivními výsledky. Že by někteří nedokázali najít svá palčivá témata ve hrách špičkových či aspoň velmi zručných dramatiků? Grafomanie? Pro některé mohou být lákavé i tantiémy za uvádění jejich dílka. U někoho je to neschopnost přečíst text, a tak si svým jednoduchým textem zjednodušují práci. Protože ctít autora, rozkrýt mnohovrstevnatý text, situace a nejednoznačné postavy je při práci na inscenaci to nejzábavnější, ale zároveň i to nejtěžší.

    Rád čtu, ale dívat se na jevišti na stručné obsahy knih mě nudí. Zajdu rád do kina na dobré filmy, ale sledovat jejich zjednodušené adaptace na jevišti mě nebaví. Ta spřízněnost je jistě velmi lákavá – romány i filmy i divadelní hry jsou plné výrazných postav a nosných situací… klobouk, sako a boty mohou být také součástí jednoho oblečení, ale ševce bych na sako nepouštěl. Je historická pravda, že i krejčík může mít ve výučním listu: Nepúšťať na saka! Asi v každé profesi se najde člověk na významném postu, který své řemeslo neovládá. Takový může dostat prvotřídní látku i moderní střih a výsledkem není dobře padnoucí sáčko, ale svěrací kazajka pro herce. To jsme zažili snad všichni. Ale neměli bychom se s tím nikdy smiřovat.

    Většina z nás ví, že divadlo není umění. Je to řemeslo jako každé jiné. Takže pokud chceme divadlu prokázat službu nikoli medvědí, dělejme své řemeslo co nejlépe a držme se svých kopyt.

    To Chuck Palahniuk přišel ke svému kopytu jako slepý k houslím – asi ve třiceti se přestěhoval do bytu, kde nebyl televizní signál, začal tedy číst a začas dostal chuť i psát. Jeho prvotinu Neviditelné nestvůry mu nechtěli vydat pro její zvrácenost, tak se naštval, napsal ještě temnější román Klub rváčů a na světě byl kultovní román. Fascinují mě jeho antihrdinové – tragikomické postavičky žijící mimo „normální“ společnost se svými sexuálními úchylkami, krutými tajemstvími z dětství, či dokonce deformované sektářskou výchovou. A zápasí o své místo na slunci v groteskních, ale vypjatých, až hraničních situacích. Miluju Palahniukův drsný a břitký humor a přes všechnu krutost a vykloubenost není vyznění jeho knih depresivní či bezvýchodné. Naopak! K Programu pro přeživší a hlavně k Zalknutí se budu rád vracet. Palahniuka jsem prokládal mistrovským vypravěčem Philipem Rothem. Kdysi mě pobavila jeho románová satira Portnoyův komplex. Palahniuk píše o tom, co zná (násilí, pomatenost a vraždy stíhaly jeho rodinu), Rothovy postavy jsou silně autobiografické – poslední přeložený román Duch odchází je otevřená, nesentimentální zpověď stárnoucího, nemocného spisovatele, jehož aktivní umanutost ženským pohlavím je přervána impotencí. Ale chuť zůstává. Také Sabbathovo divadlo je výpovědí muže, jehož hnacím životním motorem je sex a kterého za to „civilizovaná“ společnost vyobcuje ze svých řad. Počátkem roku jsem změnil žánr a doslova zhltal trilogii Milénium Stiega Larssona, Hypnotizér Larse Keplera mě svou překombinovaností zklamal. Ze severské literatury jsem skočil na prvotinu nejznámější britské spisovatelky současnosti Sarah Watersové Špičkou jazyka. Knihu z dob viktoriánské Anglie mám rozečtenou a zatím je to skutečně – cituji doslov – uhrančivý román, který je příkladem starého dobrého romanopisectví.

    Na základce jsem poprvé slyšel Pink Floyd a od té doby jsem jim věrný. Na gymplu k nim přibyly další artrockové kapely jako Yes, Genesis, Emerson, Lake and Palmer, CSNY a další. Nedávno jsem si půjčil DVD David Gilmour In Concert. Je to záznam Gilmourova koncertu z londýnské Royal Festival Hall s doprovodnými muzikanty a obsahuje především skladby Pink Floyd v poloakustické úpravě. Všichni zúčastnění jsou si hodně jistí v kramflecích, takže po všech stránkách vynikající koncert. A v polovině března se těším se svými synky do Lucerna music baru na pořádný funky Maceo Parkera, bývalého člena kapely mé další srdeční záležitosti – Jamese Browna.


    Komentáře k článku: Aleš Procházka

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,