Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Alena Štréblová

    Letos jsem po několika letech urvala celé dva měsíce prázdnin. A pěkně jsem si to užila – chalupa, les, rybníky, kolo, houby, maliny, pes, kamarádi, děti, přítel, alkohol, oheň… Ale hlavně ani stopy po kultuře, médiích, tvorbě, rádoby intelektuálním klábosení o právě zhlédnutém – jaká úleva. Náhražkou za to – kvákání žab, bzučení včel; ptáci umí řvát, stejně jako sousedi u táboráku anebo kapela ve vedlejší vesnici.

    Abych úplně nelhala, vzala jsem do ruky knížku – celý rok o ní všichni mluví, kdo jí nečetl, je trochu mimo hru, pěkně tlustá bichle. Nakonec jsem zklamaná nebyla – Hypnotizér Larse Keplera mne tedy skutečně téměř zhypnotizoval. Moc příjemné letní čtení, dokonce jsem se i hezky „zabála“, když jsem ve čtení pokračovala v noci, neboť mne eminentně zajímalo, jak to bude dál.

    Pravda je taky to, že když k nám zavítala partička mých kolegů rozjařených nočním hraním na Hradě, rozhovorům o divadle jsme se nevyhnuli. Potěšující je ovšem fakt, že ten časový i kilometrový odstup v člověku probouzí chuť připomínat si ty světlejší okamžiky… jako třeba představení Spací vady v divadle Na zábradlí, které ve mne zanechalo hluboký dojem díky Marii Spurné. Hra Radky Denemarkové je o tom – cituji – co to znamená narodit se v kůži ženy a být spisovatelkou. Ohromilo mne, s jakou něhou, nadhledem, vtipem a klidem Marie vplula do složité postavy Virginie Woolfové a jak nečekaně nově na mne zapůsobila. A Čekání na Godota na Nové scéně ND mne taky příjemně překvapilo svojí nezatěžkaností a občasným humorem, po kterém se pak bez větších problémů proplétáte tou vrstvou osamělosti, smutku a bláta té pošetilosti člověčího snažení…

    A co se tak o prázdninách poslouchá za hudbu… miluju tu absolutní změť, jak vedle sebe můžou existovat Gaia Mesiah, Armstrong, Vašek Koubek, Morcheba, Dire Straits, Placebo, Ivan Hlas, Bob Marley, Coldplay, Wagner, David Bowie, Dunaj, Iva Marešová, Vivaldi, VIVA LA VIDA, Deep Purple, Vltava…

    Po letech jsem si taky připomněla něco z naší nádherné filmové minulosti. Vláčilovo Údolí včel mne znovu pohltilo a ještě jsem se mohla druhý den ráno krásnou projížďkou na kole dostat až na místo, kde stojí tvrz, ve které se film natáčel. Tak v takovémhle nádherném polosnu jsem prožila léto.

    A teď jsem už třetí měsíc opět nohama na zemi a marně se snažím dostat se alespoň částí své bytosti do původního stavu. Ráno vyvenčit psa, snídaně nestíhám, zkouška, banka, nezaplacená splátka, oběd možná, oprašovačka – jé, to jsme to už půl roku nehráli? – představení a zítra ráno sraz v pět na Andělu, zájezd do Prostějova, výchova po telefonu, pozítří nočka, máme premiéru a nějak se to nestíhá, jak dlouho že jsme nebyli v kině? Ale jednou už ano a Alois Nebel se mi prostě líbil. Na rozdíl od mnoha jiných jsem příběh nepostrádala. Vnitřní svět postav mi připadal natolik silný, že jsem se ocitla uprostřed dění, ani jsem nevěděla jak.

    Dokonce jsem stihla už i jednu premiéru coby divák. Martha Peschek jde do nebe Karla Steigerwalda, kterou v režii Ondřeje Pavelky uvádí divadlo Rubín je pozoruhodná a velmi vrstevnatá. Ať už díky samotné předloze nebo režii, která hru podle mne obohacuje tím, že ji svým způsobem přesahuje, anebo hereckými výkony Evy Salzmannové a Jiřího Štrébla.(Dovoluji si zde s prominutím pochválit svého vlastního bratra, neboť jsem to ještě nikdy veřejně ani soukromě neučinila.)

    Neminula mne ani opera. Záznam premiéry Metropolitní opery v New Yorku z roku 2007. Čajkovského Evžen Oněgin se skvělou René Fleming v roli Taťjany a Dimitrijem Hvorostovskym jako Oněginem. Geniální jednoduchost scény, na které není téměř nic, kromě obrovské spousty spadaného listí, jedné postele nebo stolu nebo náznaku tanečního sálu, kde se uprostřed obrovského jeviště na poměrně malém vyhrazeném prostoru tísní davy tančících, to všechno umocněné světelnou hrou. Vše jen vyzdvihuje pěvecké výkony hlavních představitelů. Díky za možnost navštěvovat v kině Aero přímé přenosy z Metropolitní opery…

    Až si teď půjdu lehnout, možná ještě stihnu přečíst pár dalších stránek z knížky Hany Andronikové Zvuk slunečních hodin. Za tenhle román získala autorka v roce 2002 ocenění Magnesia Litera v kategorii Objev roku a pro mne to zřejmě bude také další objev. I v soukromí je autorčin život hodný románového zpracování. Statečně a hlavně velmi osobitě bojuje s nepřívětivým osudem…


    Komentáře k článku: Alena Štréblová

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,