Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mikuláškova spektrální analýza Cizince aneb The worst of Mozart

    Tvůrčí skupina soustředěná kolem Petra Štědroně se po několika úspěšných sezonách v brněnské Redutě loni přesunula do pražského Divadla Na zábradlí a kromě několika svých úspěšných kusů v pozměněné podobě si s sebou přinesla také svébytný divadelní rukopis. To je zjevné i u inscenace Camusova Cizince, poslední premiéry v této sezoně. (Na webové stránce divadla doplňuje název podtitul Člověk je tak jako tak vždycky trochu vinen.)

    Cizinec

    Stereotypní Mersaultův život aneb Cizinec v Divadle Na zábradlí FOTO KIVA

    Nejde o divadelní remake filmového zpracování románu, jak bychom mohli očekávat s poukazem na některé inscenace Jana Mikuláška a Dory Viceníkové z nedávné minulosti, navíc když je k dispozici film Luchina Viscontiho z roku 1967 s Marcellem Mastroiannim v hlavní roli. Tentokrát jsme byli svědky původní dramatizace formou často velice důmyslného, spádného a divadelně vynalézavého scénického čtení. Toto zdánlivé „méně“ přineslo nakonec více, neboť v klasickém přepsání do jednotlivých postav by inscenace možná získala na dějové názornosti, ale něco podstatného by jí pak patrně scházelo při zjevování smyslu Camusova románového podobenství, o něž šlo především.

    To, že v případě Cizince nejde o sociálněkritickou moralitu, si nejlépe uvědomíme, čteme-li Camusův román na pozadí jeho ranějšího díla, hry Caligula, napsané ještě před druhou světovou válkou. Jestliže se hlavní hrdina Mersault vynořuje ve světě jako cizinec, nejde o mimozemšťana, za jeho předchůdce lze považovat Dostojevského člověka z podzemí nebo Nietzscheova hlasatele smrti Boha. Nese v sobě analogické poselství. Četbou Cizince vstupujeme do kurzu Camusovy morální a-teologie. Těžko říci, nakolik nám může divadlo učinit tento kurz přístupnějším, každopádně může zintenzivnit, posílit naše vnímání otázek, které nám autor předkládá jako výzvu.

    Celý sled obrazů v bílé krychli otevřené do hlediště – světla, židle, to vše připomíná čekárnu u zubaře, na zadní straně vidíme rozvěšené fotografie, patrně jako upomínku na lepší časy dětství. Režisér Jan Mikulášek dokázal s herci už mnohokrát dosáhnout skvělých dramatických účinků, když z jejich postav promlouvalo podvědomí nebo hlubší „já“ a jejich řeč se často až groteskně křížila s řečí masky či konvence, v jejímž chomoutu uvízly. Reakce, gesta, emoce od jedné zdi ke druhé, často během vteřiny.

    Camusova Mersaulta Mikulášek tentokrát spektrálně rozložil do pěti rolí. Těžko říci, zda každý z pěti představitelů má předem určený specifický part či facetu nebo zda by bylo možné – vzhledem k jejich nesporným hereckým kvalitám – uplatnit bez obav něco jako rotační princip. Ať tak či onak, větší část zátěže spočívá na Jiřím Vyorálkovi a na Stanislavu Majerovi.

    Jako první začíná Jiří Vyorálek, který s věcnou nezaujatostí vypráví o své mamince, obouvá si černé boty, snaží se uvázat si předlouhou černou kravatu. Mluví o jejím pobytu v útulku pro přestárlé, kde také zemřela. Sugesci tropického vedra cestou na pohřeb umocňuje kromě chůze jakoby v rozteklém asfaltu také neodbytné bzučení hmyzu, jehož kmitavé pohyby se promítají na zadní stěnu. Zároveň s ním je ovšem také řeč o osazenstvu útulku. Přímo děsivě pak působí ryšavě zlověstný „vstřícný“ Majerův úsměv ve chvíli, kdy zpodobuje správce útulku, i jeho tlumené stařecké pochechtávání, když je za přítele-snoubence zemřelé matky. Nebo má jít stále o tutéž osobu? Na druhé straně Majer dokáže zvládnout svůj mersaultovský part s prodchnutou lyrickou vážností. Zvláštní extempore představuje „svatební“ scéna, kdy Mersault vypráví o tom, jak rozhodně zamítl úvahu své přítelkyně Marie (Anežka Kubátová) o případném sňatku a že odpověděl záporně i na otázku, zda ji miluje. Všichni muži jsou postrojeni v běloskvoucích ženských svatebních šatech a Miloslav König ještě jednou celé místo zopakuje v oprskle frackovské řeči, čímž se celá „idea svatebnosti“ degraduje ještě o několik pater níž. Ne všechny scény nebo vstupy jsou stejně koncentrické. Například dlouhý citát z rozhlasového pořadu Hrajeme na přání s dechovkovou Moravankou je přilepený zvnějšku a zapojení filmové dotáčky, ve které děti hovoří o smrti, mající odkazovat k závěru, neodbytně a skoro rušivě připomínají rozhlasový pořad Pavlíny Wolfové Děti vám to řeknou, ale nic víc.

    Zadní stěna výborně funguje také při několikrát se opakujících výjevech ze stereotypního Mersaultova úřednického života – cesty do práce, ležení v posteli, ale též plavání; promítá se na ni i jakási alegorie kratochvilných volnočasových aktivit v podobě obrazu ženského poprsí s obnaženými ňadry. Na těchto scénách někdy až hekticky participuje všech pět mersaultovských hypostazí a vše vypadá skoro jako odlehčení, i když při všem hopsání vidíme, jak jeho účastníci narážejí nejen na sebe, ale i na jakýsi pomyslný strop.

    Předtím, než Mersault na pláži zastřelí člověka, který pobodal jeho přítele Raymonda, pěti ranami z pistole – v inscenaci je to pět úderů na stěnu, které provází suchý pronikavý zvuk výstřelu – vnímáme při scéně s omýváním a červenými vědry opět všudypřítomné horko, které jako kdyby už samo v člověku aktivovalo nesnesitelné nutkání k iracionálním reakcím. Je až neuvěřitelné, kolik odlišných obrazů se Mikuláškovi podařilo vměstnat do nějakých osmdesáti minut! Světelný hledáček střelné zbraně na košili, který oběť bezděčně odhání jako obtěžující hmyz. Návštěva Marie u uvězněného Mersaulta (tentokrát Honza Hájek). Protože nejsou sezdáni, smí jej navštívit pouze jedinkrát – přitom se mluví jen o banalitách a oba se cpou chlebíčky. „Kamenování“ obviněného Mersaulta (Ivan Lupták) hrstmi moučně jemného bílého písku. Poprava, zablesknutí v temnotě a triumfálně břeskné tóny francouzské hymny.

    K vrcholům inscenace patří Mersaultovy reakce na pitvorné vemlouvání vyšetřujícího soudce nebo na nabídky vězeňského kaplana, kdy Mersault dává jednoznačný průchod svým záporným emocím při konfrontaci s vlezle vlídným církevnicky pokryteckým „chápáním“ jeho situace, a především tváří v tvář Bohu ve státní službě, dá-li se to tak říci, sankcionujícím navyklosti obce, podle nichž obviněný z vraždy půjde na popravu proto, že neplakal na pohřbu matce. Mersaultovy emoce jsou silné a podložené, takže ve chvíli, kdy jsou přímo vykřičeny, nepůsobí hystericky. (Cosi v nás bezděčně volá naproti, že Bůh není Bohem dobráků a zkurvenců, jak kdysi dávno ještě před Camusem napsal Léon Bloy, ale do divadla nechodíme polemizovat.)

    Gustaw Herling-Grudziński v jednom ze svých esejů věnovaných Camusovi říká, že francouzský myslitel usiluje ve své zvláštní mystice o zpodobení svatosti bez Boha, ale to platí především o postavě doktora Rieuxe z románu Mor. V Cizinci jde spíše o nevinnost znovu vydobytou proti Bohu, který je neslučitelný s Mersaultovou představou štěstí, jde o nevinnost, která nalézá spočinutí až v mlčenlivém kontaktu s kosmem v jeho téměř předorganické podobě, když se pod nocí těžkou znameními a hvězdami Mersault zbavený vší naděje otevřel něžné netečnosti světa.

    Poslední myšlenka odsouzencova patří dětství, matce – nepočítáme-li jeho furiantské přání hojné divácké účasti při popravě. V závěrečné scéně se celá v černém objevuje Maminka (Marie Spurná) – zpátky na stěnu se také vracejí fotografie – obrázky, v úvodu strhané ze stěny a zmuchlané. Mersault pochopil její hru, že začíná znova, když si ve starobinci našla „snoubence“, a znova začíná i on: všech pět Mersaultů si s maminčinou pomocí postupně navléká velké dětské kalhotky s nepromočitelnou plenou, jimž se říká pampersky. Ale i po tomto zčásti dodatečném vysvětlení zůstává záznam povídání dětí o smrti nadbytečným vnějším dodatkem.

    To však nijak nezmenšuje fakt, že se na Zábradlí podařilo nevšedním způsobem nasvítit a rozsvítit poselství Camusovy velké malé knihy napsané před více než sedmdesáti lety.

    Divadlo Na zábradlí – Albert Camus: Cizinec. Překlad Miloslav Žilina. Dramatizace Jan Mikulášek, Dora Viceníková, režie Jan Mikulášek, scéna a kostýmy Marek Cpin, výběr hudby Jan Mikulášek. Premiéra 13. června 2014.


    Komentáře k článku: Mikuláškova spektrální analýza Cizince aneb The worst of Mozart

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,