Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Alan Rickman: Sebekázeň a svoboda jsou dvě strany téže mince

    Alan Rickman byl znám tím, že nerad dává rozhovory a vůbec se nerad prezentuje. Bylo patrné, že mu příliš nesedí být spojován pouze se zápornými postavami, kterými se ovšem nejvíc proslavil.

    S Johnnym Deppem jako soudce Turpin ve snímku Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street (režie Tim Burton, 2007)  FOTO ARCHIV

    S Johnnym Deppem jako soudce Turpin ve snímku Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street (režie Tim Burton, 2007) FOTO ARCHIV

    Svůj první film jako režisér jste natočil před téměř dvaceti lety (Zimní host, 1997). Proč jste se po tak dlouhé době znovu pustil do filmové režie?

    Motivace byla před lety i dnes stejná. Ale nedá se říci, že bych profesi režiséra za tu dobu zcela opustil, režíroval jsem hodně v divadle. I svůj – vámi zmiňovaný – filmový režijní debut jsem nejprve inscenoval na jevišti. Tím se dostávám k otázce, proč mě vůbec lákala režie jako taková… Asi proto, že jsem původně studoval grafický design a k divadlu jsem se dostal poměrně pozdě, zhruba v pětadvaceti. Jsem velký zastánce toho, aby se mladí lidé nerozhodovali o svém celoživotním povolání příliš brzy. Měli by mít šanci si vyzkoušet různé možnosti a teprve potom se vydat svou cestou. Když jsem režíroval Zimního hosta nejprve na divadle a potom ve filmu, zdálo se mi, že to je ideální spojení mého smyslu pro výtvarné umění a hereckých zkušeností. Ovšem je třeba říci, že pro režii musí mít člověk velkou dávku sebedůvěry, což není tak úplně můj případ. Není to jen tak stoupnout si před herce a vystupovat natolik přesvědčivě, aby ho ostatní respektovali. Chvilku to trvá, než se k tomu člověk plně dopracuje. Proto ta dvacetiletá filmová prodleva.

    Podle čeho se rozhodujete, zda přijmete nabídku na divadelní inscenaci, či na film?

    Zajímá mě hlavně kvalita scénáře. Jak jde čas, tak se to samozřejmě proměňuje, ale pro mě je div, že v tomhle podivném světě se vůbec může podařit, aby tři sta lidí přišlo do jednoho prostoru, kde se budou společně na něco dívat a sdílet to. Že ještě existuje něco, co je dokáže zvednout od televize.

    Jako režisér spolupracujete s hereckými hvězdami. Je rozdíl, když jste s nimi jako kolega herec a když k nim přistupujete z pozice režiséra?

    Pro mě je nevyhnutelné, ať už režíruji v divadle, nebo film, že se na dění vždycky dívám z perspektivy herce. Prostě režíruji tak, jak bych si sám přál být režírován. Vždycky se herců ptám, co si o roli myslí. Je to velmi demokratické. Samozřejmě, jako režisér musím mít poslední slovo, udělat konečné rozhodnutí, ale jinak, když se dohadujeme na tom, jak to bude, jednám s každým jako rovný s rovným. S Kate Winslet jsem v roce 1996 spolupracoval na filmu Rozum a cit, bylo jí dvacet let. Od té doby se hodně změnilo v jejím osobním i profesním životě, a proto mě velice zarazilo, když mi nedávno řekla, že se jí pak už nestalo, aby se jí někdo ptal na to, co si o roli nebo postavě myslí a jaké by její hraní podle ní mělo být. Jsem tedy asi v tomto ohledu poměrně výjimečný režisér. Před celým štábem připouštím, že si občas nejsem něčím jist, a ptám se: Co si myslíte vy? Herci jsou velmi cenný tvůrčí materiál. Když je jenom sekýrujete, tak z nich moc nedostanete. Naopak, když mají pocit, že se na projektu podílejí a nejsou jen „materiál“, motivuje je to. Na tom své inscenace i filmy stavím.

    Co vás na postavě, kterou hrajete, nejvíc zajímá?

    Neodsuzuju chování žádné postavy, ať je jakákoli, jinak bych ji nemohl hrát. Asi bych nehrál v ničem, co by prosazovalo pravicovou politiku, protože jsem celoživotní zastánce labouristů. Je zajímavé, že pokud je v inscenaci či filmu důraz na politiku, tak ty pravičácké postavy většinou nejsou dobře napsané, vyznívají plakátově. Ale jinak mohu hrát samozřejmě kohokoli, hrál jsem například i Ronalda Reagana. Ve výsledku je stejně nakonec vidět spíš názor režiséra a herců než autora. Pro mě je nejdůležitější pochopit a ukázat postavu jako živou lidskou bytost.

    Nevadí vám, že hrajete většinou záporné role?

    Kde jste vzali tu informaci, že hraju většinou záporné role… Myslím, že je to u mě vyrovnané. Hrál jsem kladné i záporné. Ale možná, že na ty záporné postavy je více vidět.

    V kariéře herce se stává, že si jej lidé ztotožní s nějakou postavou. U vás je to asi nejvíce Severus Snape, nejednoznačná postava ze série filmů o Harry Potterovi…

    Jsem na tu sérii filmů docela pyšný. A beru to pragmaticky – jsem spojován se Snapem, stejně jako Ralph Fiennes s Voldemortem. Tak to prostě je. Chápu, že si vás lidi chtějí zaškatulkovat, ale musíte se tomu bránit. Nejhorší pro mě je, když jsem na základě popularity tohoto filmu zatahován do diskusí na nejrůznější témata, kterým nerozumím. Ptají se mě na světové dění, zajímají je mé názory na kdeco. Myslím, že pro herce je vždycky nejdůležitější soustředit se na svou práci.

    Co je pro vás jako herce nejdůležitější?

    Učím na Academy of Arts mladé herce. Základní věc, kterou jim říkám, je, že sebekázeň a svoboda jsou dvě strany téže mince, jedno bez druhého nemůže být – protože bezbřehá svoboda vyvolává bezobsažnost a pouhá kázeň ubíjí imaginaci.


    Komentáře k článku: Alan Rickman: Sebekázeň a svoboda jsou dvě strany téže mince

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,