Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Akademie v mantinelech konvencí

    Poslední únorovou neděli se v Los Angeles po devětaosmdesáté rozdávaly Oscary neboli ceny americké Akademie filmového umění a věd. Jejich vyhlašování poznamenal trapas, který před miliony televizních diváků nastal poté, co moderátoři večera Warren Beatty a Faye Dunawayová dostali od pořadatelů špatnou obálku. Představitelka Bonnie z legendární gangsterky pak vyhlásila jako vítěze nejprestižnější kategorie muzikál La La Land…

    Karel Roden v titulní roli filmu Masaryk, režie Julius Ševčík FOTO ARCHIV

    Zdálo se to logické vzhledem k počtu jeho předchozích ocenění, včetně sošky za nejlepší režii. Teprve po několika rozpačitých minutách zazněl z pódia titul skutečného vítěze, kterým se stalo drama Moonlight.

    Rozdělení Oscarů za nejlepší režii a nejlepší film sice není pravidlem, ale ani žádnou výjimkou. Totéž se stalo loni, kdy zvítězilo investigativní drama Spotlight, zatímco sošku za režii vyhrál Alejandro González Iñárrittu za efektní zálesácký příběh Revenant: Zmrtvýchvstání. Z oscarové historie stojí za připomenutí třeba rok 1999: ocenění byla tehdy rozdělena mezi historickou komedii Zamilovaný Shakespeare a režiséra Stevena Spielberga, autora mistrovského válečného dramatu Zachraňte vojína Ryana. V roce 1973 vyhrála nesmrtelná mafiánská sága Kmotr, Oscara za režii však získal Bob Fosse za úchvatný muzikál Kabaret poukazující na podhoubí fašismu.

    Miamské slumy a traumata u moře

    A jaké jsou americké filmy oceněné letos? Muzikál La La Land – ověnčený šesti Oscary (za režii, ženský herecký výkon v hlavní roli, kameru, výpravu, hudbu a píseň) – má strhující úvod, snímaný v jediném dlouhém záběru na zablokované dálnici. Režisér Damien Chazelle, který je ve svých dvaatřiceti letech považován za jakési „zázračné dítě“ současné kinematografie (tři Oscary získal už jeho předchozí titul Whiplash), v něm předvedl svou nápaditost i aranžérskou bravuru. Jeho zábavná pocta hollywoodské klasice má i netradiční rozuzlení, k přelomovým dílům žánru však těžko bude patřit. Ve srovnání s Fosseho klasikou All That Jazz (1979) vyprávějící o smrti nebo s Luhrmannovou féerií Moulin Rouge (2001), jež razantně zbořila muzikálové kánony, jde o dovedně natočenou, leč v zásadě konvenční hříčku.

    Ani vítězný film Moonlight se k pamětihodným titulům současné kinematografie patrně nezařadí. Kronika o hledání vlastní identity, kterou jako svůj druhý filmový projekt realizoval Barry Jenkins, obsahem i formou připomíná evropské artové filmy. Ve třech časových pásmech sleduje osudy černého outsidera, který ze zakřiknutého kluka – vykolejeného kvůli vlastní homosexualitě – vyroste v rádobysuverénního drogového dealera s luxusním autem a zlatými planžetami. Líčení bludného kruhu vykořeněnosti, ponižování, zhoubných lákadel a falešných kompenzací odehrávající se v miamských ulicích, školách a slumech je sice mimořádně autentické, filmařsky ani myšlenkově však neznamená nic extra objevného.

    Sonda – natočená černým autorem a situovaná do černošského prostředí – získala Oscary také za adaptovaný scénář (Barry Jenkins a Tarell Alvin McCraney) a za mužský herecký výkon ve vedlejší roli. Toho si odnesl Mahershala Ali za postavu velkorysého sympaťáka, který se bezprizorného kluka ujme jako náhradní otec, zároveň však coby distributor fetů pomáhá do hrobu jeho zdevastované matce. Objevily se spekulace, že Moonlight byl letos oceněn jako kompenzace za údajnou loňskou diskriminaci afroamerických filmařů. Vzhledem k osobě tvůrce i k jeho rasově, sexuálně a sociálně korektní „antiromanci“ možná nejsou daleko od pravdy.

    Mezi letošními oscarovými kandidáty pokládám za nejzdařilejší drama Místo u moře, jež s dvěma Oscary skončilo jako „třetí vzadu“. Bylo vyznamenáno za původní scénář a mužský herecký výkon v hlavní úloze. Casey Affleck v něm skvěle ztvárnil zaťatého bostonského údržbáře, který se z vůle zemřelého bratra stane patronem jeho dospívajícího syna. V zapadlém přímořském městečku (odtud originální titul Manchester by the Sea) se s cizím klukem postupně sbližuje a zároveň překonává děsivé trauma z neštěstí, při němž zahynuly jeho dcerky. Civilní živočichopis, který podle vlastního scénáře realizoval Kenneth Lonergan, vypráví o podobných záležitostech jako Moonlight: o spletitostech vztahů, zmatcích dozrávání, utajených trápeních i divokých zápasech s vlastními běsy. Lonerganův film je ale přirozenější, košatější i univerzálnější než dějově řídký a trochu okázale „artový“ oscarový vítěz.

    Masaryk mezi ideály a bulvárem

    Týden poté, první březnovou sobotu, se v pražském Rudolfinu po osmadvacáté rozdávali Čeští lvi, tedy výroční ceny České filmové a televizní akademie. Ovládlo je dobové drama Masaryk, které získalo dvanáct křišťálových sošek a ustavilo nový rekord v počtu ocenění jediného filmu. Třetí celovečerní projekt režiséra Julia Ševčíka udivuje svými řemeslnými kvalitami srovnatelnými s evropským i zámořským standardem. Spornější je to ale s obsahem tohoto vizuálně opulentního průhledu do našich novodobých dějin s přesvědčivou kreací Karla Rodena v titulní roli.

    Nejzajímavější téma snímku souvisí s rehabilitací postavy prezidenta Beneše, tedy s podobným motivem, na němž režisér Petr Zelenka založil svou mystifikaci Ztraceni v Mnichově (inspirovanou sympaticky podvratnou statí historika Jana Tesaře). Impulzivní a idealistický Masaryk zosobňuje v Ševčíkově filmu „politiku zjitřené mravnosti“ vycházející z odkazu TGM a z hrdinova bytostného přesvědčení neuhýbat zlu. Jeho protipól Edvard Beneš (v podání Oldřicha Kaisera) personifikuje „politiku chladnokrevného kalkulu“, v níž lze údajnou mnichovskou kapitulaci chápat i jako diplomatický triumf pro budoucnost. Konfrontace těchto dvou klíčových postojů má existenciální podtext i přesah do současnosti. Odvíjí se v podobném duchu jako zkoumání našich historických zlomů v Kosatíkově a Sedláčkově znamenitém seriálu České století.

    Poutavé jsou i pasáže, v nichž se zklamaný a ztrápený Masaryk zpovídá německému lékaři v americké psychiatrické léčebně. Marné není ani líčení atmosféry dobové Prahy, jež místy připomíná bujarou zábavu na potápějícím se Titanicu. Problém však vidím ve snaze autorů učinit z filmu – i z Masaryka samotného – co největší diváckou atrakci. Portrétují ho proto hlavně jako šarmantního bonvivána, který rád šňupe kokain a dovádí s blonďatými milenkami. Tedy spíš jako objekt vlezlého bulváru než jako oběť zvrácené doby, v níž vyčerpané demokracie ustupovaly brutálním diktaturám.

    Ohlédneme-li se za loňským rokem, hraných a animovaných celovečeráků u nás vzniklo přes čtyřicet. Za pozornost však stojí pouze zlomek z nich.

    Bezduchým taškařicím a pseudointelektuálním naschválům se vymyká především drama Rodinný film, jež letos v lednu vyhrálo Ceny české filmové kritiky. Režisér Olzo Omerzu v něm nabídl vynalézavou a čistě provedenou „anamnézu“ jedné běžné rodiny, odkud dočasně zmizí rodiče. Zatuchlé vody loňské hrané produkce rozčeřil i horor Polednice, který na základě Erbenovy básně rozehrává tísnivé mysterium z přízračné české vesnice sužované vedrem a osamělostí. Výjimečný je také dobový thriller Rudý kapitán těžící z promyšlené evokace postsametové umolousanosti a z absurdního estébáckého spiknutí. K příjemným překvapením patřil i Bajgarův filmový debut Teorie tygra. Tato trpká komedie o stárnutí naznačila, že mainstreamová zábava nemusí být křiklavě vulgární, řemeslně odbytá ani urážlivě hloupá.

    • Autor:
    • Publikováno: 21. března 2017

    Komentáře k článku: Akademie v mantinelech konvencí

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,