Ad Mašíni
Vladimír Just ve své recenzi inscenace Mašíni, Jezerka a bída české reflexe… (Divadelní noviny 18/2021), v níž reaguje na můj referát o téže věci (Lidové noviny 21. 10. 2021), volí trik, který u něj není nový: místo aby zůstal u předmětu samého a nechal na základě argumentace své i té, jíž oponuje, na samotném čtenáři, aby se rozhodl, který názor se mu zdá být přesvědčivější, rozhodne se nejprve, aby dal už jaksi předem na srozuměnou, na čí straně je pravda (nevidět to může snad jen slepý), svého protivníka profesně diskvalifikovat. A tak poté co dotyčného poněkud protismyslně označí za jednoho z nejvýraznějších představitelů střední generace, začne na jeho adresu chrlit negativní charakteristiky typu kožený, škobrtavý, „zdeúřední“ jazyk, fatální nepochopení poetiky inscenace, kritikusové tohoto typu, jimž pánbu nenadělil schopnost empatie či ironie, talent rozlišovat ani smysl pro humor, zato jim nadělil omezený rejstřík slov. Ba dokonce na základě jeho postojů bájí dalekosáhlé závěry o českém divadelněkritickém a dramaturgickém establishmentu, zasedajícím v porotách různých prestižních cen, festivalů a přehlídek…
Mysleme si o sebestředné taktice pana profesora své. A přejme mu ji. Zajisté bude pro jeho studenty, kterým má jít příkladem, inspirativní.
Komentáře k článku: Ad Mašíni
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
