Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ad: Dědova mísa v DN 7

    Svou mísu tentokrát Vladimír Karfík doplnil a argumentací, která svědčí o nedostatečné znalosti historie divadla a pražského obzvlášť.

    –         Otázka je-li drama literárním dílem lomcovala naší teatrologií nejméně celou první polovinu minulého století, celkem uspokojivě – jistěže ne definitivně – jí vyřešil za Protektorátu strukturalista Jiří Veltruský. Drama ovšem procházelo vývojem a kupříkladu ještě W. Shakespeare považoval za literaturu své básně, ale rozhodně ne své hry. Ony se také dochovaly až různé ex post verze, většinou jde až o zápis slov, která zněla na jevišti. Takže když dnešní režisér dělá se starými texty to či ono, je to legitimní a jak by jistě potvrdil i pan doktor Jiří Srstka, je-li autor již více než 70 let po smrti tak i legální. Rozhoduje výsledek na jevišti, tečka! Konečně i v dnešní umělecké praxi není nově napsaná hra nejdřív tím textem, co se „nemůže bránit“, natož knížkou. Praxe napřed některé hry vydat tiskem – knižně, v časopise  – a pak je teprve inscenovat, skončila už před I. světovou válkou. Naopak, tisknou se většinou až  texty prověřené inscenací.

    –         K. H. Hilar a J. Kvapil (v tomto pořadí!) opravdu v 1. pol. minulého století kultivovali vinohradské obecenstvo. Ten „vklad“ ale nebyl tak jednostranný, jak by si čtenář Karfíkovy mísy mohl myslet. Ve Vinohradském, a obzvlášť v jeho Komorním se současně hrál i repertoár bulvární, včetně detektivek a operet, konečně ty se hrály i ve Zlaté kapličce. Vinohradské rozhodně nebylo v prvních 40 letech své existence jenom štací pro náročné intelektuály, jakkoli tam kromě shora jmenovaných hrál například Jan Bor své dramatizace Dostojevského.

    –         Je též sporné je mluvit o „vinohradském divákovi“ to je minimálně od vzniku Velké Prahy čirá myslitelnost. Existoval a dodnes snad existuje divák Vinohradského divadla, ten ale nemusí být ani z Prahy, natož z Vinohrad.

    –         Oprávněným „divadlem   náročného diváka“ se Vinohradské stalo dlouhodobě až za L. Pistoria (od 1960) a Fr. Pavlíčka (1965-70). Jimi „zkultivované publikum“ pak ale dlouhodobě diskustovali Z. Míka a spol. a s lítostí musím konstatovat, že z tohoto marasmu, navzdory dobrým hercům, divadlo už nikdy úplně nevybředlo, nebylo nijak valné, ani v době angažmá T. Töpfera – v tom selhává nadstrážmistru Arazímovi paměť; konečně proč by jinak tenkrát odcházel, že. Takže na řečnickou otázku V. K. „kam se ten vklad poztrácel“, odpovím kdy se poztrácel: nejprve za socialistického realismu v 50. letech a pak za „normalizace“, s pokračováním (s krátkými pauzami) do dneška. Nekalá konkurence soukromým divadlům s dotací v zádech.

    –         Ať už je ale T. Töpfer jakýkoli, rozhodně není neznalý divadelně-tržních zákonitostí, a tak dobře ví, že chce- li zardousit Fidlovačku, své vymodlené a vydřené dítě, nemůže udělat nic účinnějšího než přenést její dramaturgii a „poetiku“ na Vinohrady. Tatínek dítko opustil, ale to neznamená, že je už nemiluje nebo že dokonce usiluje o jeho bezživotí. T. Töpfer udělá zajisté vše proto, aby Vinohradské Fidlovačce nikterak nekonkurovalo a neodlákávalo jí diváky. To je samozřejmě jasné každému divadelnímu podnikateli, jenom mnozí kritici mu nechtějí dopřát ani těch sto dní hájení, které má i každý pochybný politik.


    Komentáře k článku: Ad: Dědova mísa v DN 7

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,