Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Absurdity normality II

    Sokolovského pašije (všemu pozdějšímu navzdory) zůstaly jedním z nejsilnějších uměleckých zážitků mého dlouhého divadelního života. Dodnes slyším ozvěnu fascinující hudby Jana Nováka. Dodnes mám před očima křehce zduchovnělou Postavu Ježíše Ladislava Lakomého a přepůvabnou Matku Marii Vlasty Fialové, kterou jsem od malička (když ještě nebyla zasloužilou umělkyní) platonicky miloval (vždy jsem si potrpěl na temnooké brunety, abych si nakonec vzal plavovlasou modroočku).

    Divadlo, kde strašilo

    Počátek mé spolupráce s Evženem Sokolovským (protože jsem mu nakonec kývl) byl ještě poměrně nadějný. Hrál se Calderónův Život je sen a Brechtův-Feuchtwangerův-Marlowův Život Euarda II. Anglického i Camusovo Nedorozumění. Jistou nepříjemnost způsobila Offenbachova Krásná Helena. Ač jejím zpracovatelem byl východoněmecký dramatik Peter Hacks, který souhlasil se sovětskou okupací (jak by ne, když se na ní jeho soukmenovci podíleli!), spatřovali naši normalizátoři ve sněmu starořeckých vojevůdců zesměšnění zasedání ústředního výboru komunistické strany.

    Sokolovský měl velkolepé plány, chtěl uvést Dürrenmattovo Manželství pana Mississippiho i Eliotovu Vraždu v katedrále (to byl můj oblíbený kus, otiskl jsem Bablerovo přebásnění v Divadle a další překlad od svého kmotra Alberta Vyskočila jsem dohodil Dilii). Ale to už nešlo a Sokolovský se snažil zachraňovat situaci sovětskou hrou S. Aljošina Všechno zůstane lidem. Nepamatuji se už, o co šlo v tom obskurním textu, jeho název byl však výstižný: co nám „oni“ (straníci, politici) nadrobili, to jsme si „my“ (obyčejní lidé) museli vyžrat.

    Vše se dočasně vyřešilo nástupem nového, normalizačního ředitele. Starý, stranou dříve dosazený a nyní touž stranou odvolaný stranický funkcionář ještě stačil předat své zklamání z mé apolitičnosti a pomluvit i svého uměleckého šéfa. Sokolovský si ho ovšem příliš nevážil a rád prohlašoval: Tři lidé dělají čest svému jménu – rekvizitář Louda, vedoucí dílen Zahálka a umělecký ředitel Nejezchleb.

    Pokud jde o nového ředitele, nebudu ho jmenovat, protože si později uvědomil své omyly, a dokonce se mi i omluvil za utrpěná příkoří. Budu mu říkat Dočasný normalizační ředitel nebo ještě lépe zkráceně (vzhledem ke krátkému působení) DNŘ. Těch příkoří bylo nesčítaně: bylo mi zakázáno publikovat v časopisech, vyučovat na DAMU, byla mi zapovězena většina dramaturgických prací. To jsem uvítal, protože erbovní normalizační inscenace Mášenky a Peera Gynta byly na hony vzdáleny mým představám. Výjimečně mi bylo dovoleno participovat na inscenaci Dostojevského Bílých nocí, k níž si mě vyžádal režisér Jaroslav Vágner. I Sokolovský mi chtěl zřejmě pomoci a pověřil mě, abych na čtené zkoušce Traplovy Ananké promluvil o její sofoklovské předloze, ale autor mě tam (k mé nemalé radosti) nepustil. Zřejmě mě neměl rád. Podle sdělení jedné dramaturgické kolegyně se o mně vyjádřil, že jsem zralý pro humánní odsun, což v souvislosti s válečnými i poválečnými hromadnými akcemi neznělo zrovna povzbudivě.

    Má náplň práce se omezila hlavně na vypracovávání rozborů her. Antedatovaný doporučený dopis DNŘ (napsán údajně 15. července 1972, doručen 7. srpna) mi přikazoval připravit každý týden rozbor čtyř her dle Vašeho vlastního výběru ze světové klasiky a soudobé hry (mimo ruskou a sovětskou klasiku a soudobou hru a pochopitelně též mimo české a slovenské hry) a odevzdat jej každý pátek v 16 hodin. Vymezení činnosti jsem nerozuměl, záměru velmi dobře. Dostal jsem nesplnitelný úkol, jehož neplnění poskytne záminku k mé likvidaci. Nápad to nebyl špatný, DNŘ však příliš tlačil na pilu. Podle přiloženého návodu jsem měl hry nejen rozebrat, ale zaznamenat i jejich úpravy, překlady, inscenační historii, počet repríz, divácký ohlas atd. atd., dokonce navrhnout i předpokládaný charakter a půdorys dějiště. Kolegyně Jarmila Drobná, která dostala stejný úkol, jej řešila s parodistickou nadsázkou. Navrhovala i výpravy k hrám (což rozhodně nebylo v náplni práce lektorky), např. u Druceho Ptáků našeho mládí kreslila do půdorysu scény i šňůry se sušícími se ptačími trusy.

    Pro neplnění úkolů jsme dostávali jednu důtku za druhou, proti nimž jsme se promptně odvolávali, takže korespondence se brzy stala zcela nepřehlednou. Jako právní poradce nám posloužil nezničitelný dr. Kutta. DNŘ si ho vybral jako ekonomického náměstka, ale brzy se rozkmotřili a od počátečních neshod přešli v otevřený boj. Potomek legendárního vinohradského Františka Kutty svého ředitele pateticky nazýval hnojným pacholkem a posílal ho kydat hnůj do JZD Planá (vysvětlivka pro později narozené: JZD = jednotné zemědělské družstvo, Planá – obec v jižních Čechách).

    Prudce se stupňující likvidační proces vyvrcholil 30. listopadu 1972 výpovědí. Závodní výbor ROH ji jak se patří schválil, i když s ní (dle ujištění jednotlivých členů) nesouhlasil (pokud vím, proti hlasoval jen Fred Strejček a Jarka Obermaierová). Je však třeba přiznat, že jinak s DNŘ bojoval v čele s předsedou Jiřím Holým velmi srdnatě a s výpovědí souhlasil jen z taktických důvodů (aby se neuškodilo divadlu!). Všechno dopadlo, jak to bývá, úplně jinak. Během výpovědní lhůty byl DNŘ odvolán z funkce (jeho normalizační působení se stalo i z hlediska normalizačních zvyklostí neúnosné) a kolegyně Jarmila Drobná vyhrála svůj pracovně právní spor u soudu (normalizační soud se kupodivu a zřejmě anachronicky zachoval humánněji než instituce, jež měla hájit zájmy pracujícího!). Já jsem se soudit odmítl (podle jánošíkovské zásady Keď ste ma upekli, teda ma i zedzte!) a výpověď mi zrušil dočasný nástupce DNŘ dr. Bělohradský, takto slušný člověk z národního výboru.

    Normalizace za Větrovce

    Definitivním ředitelem se stal herec Josef Větrovec a zahájil nový kurz v kostýmu Falstaffa z Veselých windsorských paniček. Ta role mu sedla, odpovídala jeho robustnímu, v podstatě dobrosrdečnému, ale nespolehlivému charakteru i jeho ochotě angažovat se v různých pochybných podnicích. Mě měl svým způsobem rád, chránil mě proti nepřátelským útokům z nižších i vyšších stranických kruhů, občas mi pomáhal, občas svou těžkopádností podrážel nohy. Měl zvučný hluboký hlas a rád pateticky recitoval. Jednou prý povýšil Vítězslava Nezvala veršem Na břehu řeky Svratky kvete Rozvařil (tak se jmenovalo pohostinství v divadelní pasáži, kam chodil Větrovec na panáka). Pro méně sečtělé: správně mělo být „rozrazil“, rostlina krtičníkovitá s válcovitým, plazivým oddenkem.

    Někdy v té době mi Sergej Machonin vynadal u Palackého pomníku – prý musím od Větrovce odejít, abych se nezkompromitoval. Ale proč?, ptal jsem se sám sebe. Protože vás vyvrhla strana, v níž my jsme nikdy nebyli? Protože jste ztratili reformní iluze, jež jsme nikdy nesdíleli? Pro nás nebyl 21. srpen zásadním obratem, toliko nejotřesnějším, avšak v rámci systému logickým šokem. Naše situace byla v době normalizace v podstatě stejná jako v letech šedesátých, pouze mnohem horší, v podstatě stejná jako v letech padesátých, pouze mnohem lepší. Vždy jsme byli bílí negři, nesměli jsme zastávat vedoucí místa, neměli jsme žádnou moc a žádná privilegia, naše omezená kariéra závisela na benevolenci relativně slušných komunistů nad námi.

    Strana si pustila prověrkami notně žilou a zbavila se dříve věrných, nyní nespolehlivých živlů. Ti se dívali s opovržením na kariéristy, kteří zůstali a přibyli. Má zkušenost je paradoxně trochu jiná. Kariéristi zpravidla neškodí těm, kdo jim nestojí v cestě, a my jsme nikomu v cestě nestáli. Naproti tomu „věřící“ se cítí v morální převaze a škodí ze zásady každému, kdo jejich víře odporuje. Mezi hříchy, jež nevznikají pouhou deformací přirozených sklonů (chlípnost, obžerství), ale jsou zvrácené samotnou podstatou (nenávist, závist, pýcha), je zvláště nebezpečná falešná víra.

    Postavení nespolehlivého nestraníka bylo v době normalizace choulostivé. Šlo o to přežít a nezpronevěřit se sám sobě. Miroslav Plešák napsal v recenzi mé první knihy, že jsem nikdy nemusel nic odvolávat. Tomu jsem chtěl zůstat věrný, i když jsem nikdy nebyl žádný rebel. Velké revoluce, ať francouzská nebo ta říjnová, co byla v listopadu, se mi vždycky protivily.

    Mé vztahy se Sokolovským se v nové situaci zkomplikovaly. Nelíbil se mi jeho konformismus i některé jeho panské manýry. Zkoušky sice dovedl svým režisérským exhibicionismem proměnit v poutavé interní divadlo, ale s herci zacházel často nešetrně. Několika favoritům šeptal připomínky šetrně do ucha, ostatní rád veřejně ponižoval. Zejména rekvizitář Louda mu sloužil v případě potřeby jako vděčný terč, ovšem tajně podporovaný. Když jsem byl jednou u Sokolovského na návštěvě, Louda seděl jako mužik u dveří a povstáním vítal příchozí. Tehdy mi došlo, že Sokolovský potřebuje kolem sebe služebnictvo – od pouhého posluhy až k sluhům intelektuálním. Tuto pozici jsem odmítal. Když jednou lapidárně prohlásil, že on si vymyslel mě, nikoli já jeho, namítl jsem, že jsem existoval už předtím. Své televizní produkce rád ironizoval, ale když jsem se ho zeptal, proč natáčí takové… (v divadelních kruzích oblíbené sprosté slovo), urazil se.

    (Pokračování)


    Komentáře k článku: Absurdity normality II

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,