Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Absurdity normality I

    Když dovycházel můj nesouvislý seriál Zákruty a odbočky, někteří čtenáři zalitovali, proč mi to redakce předčasně ustřihla. Pravda je, že mi to nikdo neustřihl. Prostě jsem neměl chuť se tou odpornou dobou znovu prodírat. Sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století (o táž desetiletí století nynějšího se už valně nezajímám) sice nebyla tak nebezpečná jako léta padesátá (nešlo už o život, pouze o existenci), zato delší a únavnější. Jediná naděje, která člověku zbývala, bylo těšit se na penzi, ne-li zrovna na definitivní konec.

    Doba, o niž se nyní hodlám pokusit, si oficiálně říkala období normalizace. Budu postupovat, jak je mým zvykem a jak to jinak neumím – zákruty a odbočkami, přeskoky a návraty, nesouvisle a zmateně. Ostatně: jakou kauzalitu a chronologii může mít absurdita?

    Normalizace – počátek a pojem

    Ve Stručném politickém slovníku z roku 1962, díle kolektivu autorů (mezi nimiž nechyběl ani pozdější estetik etc. etc. M. Klivar, který patřil spolu s mým pozdějším švagrem Kargrem k nejvzrostlejším a nejproslulejším osobnostem mladé olomoucké družiny), byla normalizace definována ještě poměrně neškodně: navazování styků, případně zlepšování oslabených styků (diplomatických, hospodářských, kulturních, případně stranických aj.) mezi různými zeměmi, stranami apod.

    Teprve po sovětské okupaci 1968 (jíž se tehdy muselo říkat, ale neříkalo bratrská pomoc) dostával pojem normalizace postupně výhružný smysl. Nešlo už o zlepšování styků, ale o jejich programové zhoršování, o nápravu údajných škod, jež napáchal reformní a liberalizační proces, prostě o návrat k pozapomenutým poměrům let padesátých. To však už příliš nešlo, protože protagonisté stalinismu se v předchozím období vesměs zreformovali a museli vládnoucí stranu nedobrovolně opustit. (Jeden pochybný pravicový politik po Listopadu 1989 škodolibě navrhl, aby byli reformní komunisté rehabilitováni navrácením stranických legitimací. To by byla legrace!)

    Nastala paradoxní situace: my nestraníci, kteří jsme dříve byli více nebo méně (ale spíše méně) trpěni a cesta nahoru nám byla uzavřena, jsme na tom najednou byli mnohem lépe než vyloučení nebo vyškrtnutí straníci. Těm nezbývalo než zapomenout na mocenská privilegia, případně o ně usilovat v exilu, pokud nechtěli riskovat nebezpečnou disidentskou kariéru. Některé osudy byly vskutku překvapivé. Sociální demokrat, který po Únoru 1948 přestoupil ke komunistům, stal se přesvědčeným stalinistou, pak reformistou, dotáhl to až na ministra, pak se mezinárodně vyslovil proti okupaci, byl vyvržen a skončil jako mluvčí Charty 77.

    Jak nás okupovali

    V polovině šedesátých let jsem pracoval na dvou stavech (obrazně řečeno – tkaní a šití všeho druhu nepatřilo nikdy k mým silným stránkám). O víkendech jsem dramaturgoval v Divadle F. X. Šaldy a uprostřed týdne redaktoroval v časopise Divadlo. Dvakrát týdně jsem musel absolvovat cestu z Liberce do Prahy (a večer navíc do Radotína, kde jsem v podnájmu přespával u rodičů libereckého přítele Karla Svátka). Cesta autobusem trvala tehdy tři hodiny, protože dálnice ještě neexistovala a v Mladé Boleslavi byla půlhodinová přestávka.

    Mimochodem. Jednou zajíždělo liberecké divadlo do Mariánských Lázní, aby tam sehrálo Dürrenmattovy Fyziky. Já jsem byl jako poručík v záloze pověřen funkcí velitele vozu. V Boleslavi jsme si dali gábl a po odjezdu jsem při kontrole prezence zjistil, že mi chybí herec Havlíček. Dodatečně vyšlo najevo, že se při zastávce u stažených šranků šel vyčurat a nestihl nástup. Protože u sebe neměl dost peněz, bloudil Boleslaví a hledal někoho, kdo mu půjčí. Do Mariánských Lázní dorazil až druhý den, ale to nevadilo, protože se ztratil též vagon s kulisami, a stejně se nemohlo hrát.

    V Praze dostaly události rychlý spád. 1. srpna 1968 jsem už nebyl mimořádným redaktorem, ale přímo řádným zástupcem šéfredaktora. Tato kariéra neměla bohužel dlouhého trvání. Sovětskou okupaci jsem zažil v panelákovém bytě zapůjčeném od Sergeje Machonina. Byl naprosto (ten byt, ne Machonin) prázdný a všechno se zde strašně rozléhalo. Přesunoval jsem své skládací lůžko z jednoho koutu do druhého, ale nikde jsem nemohl usnout, tím spíše, že mě stále rušila jakási letadla. V zoufalé nespavosti jsem promýšlel, jak si budu stěžovat na ministerstvu národní obrany, proč létají v noci a nenechají pracující spát. Když jsem 21. srpna 1968 vstal, slyšel jsem v koupelně vzrušené rozhlasové hlasy z vyšších pater, z okna jsem viděl několik nádeníků na stavbě, jak zmateně mávají rukama. Vytušil jsem, že se něco stalo. Jako první mě napadlo, že se Slováci odtrhli. Byla to obava poněkud předčasná. Nicméně ulice byly plné tanků. Ale o tom už bylo napsáno až až.

    Jak nám likvidovali Divadlo

    Po Srpnu byly některé tiskoviny likvidovány okamžitě, jiné až později. My, jako odborný časopis, jsme si museli rok počkat. Kamenem úrazu se stalo červnové číslo Divadla 1969 kvůli několika článkům, jmenovitě Balvínovu Divadlu a revoltě a Urbanové Museli přijít (což se kupodivu nevztahovalo k sovětským vojákům, ale k Semaforu, ale i tak působil titul v dobovém kontextu poněkud provokativně). Nejvíce však pobouřila Éra trapnosti od Petra Chudožilova, ironicky pojednávající aktuální dění v poetické vinárně Viola. Vladimír Justl, který tehdy a málem na věky Viole šéfoval, mi ten článek po léta vyčítal a já se bránil, že jako dojíždějícímu venkovanu mi na návštěvy Violy nezbyl čas a nevěděl jsem tedy, co činím. Posléze jsme se sblížili, nemajíce ostatně k sobě nikdy daleko. Vladimír působil svého času na olomoucké univerzitě a přednášel mé manželce českou literaturu. Rád recitoval. Zborrrtěné harrfy tón, ztrrhané strruny zvuk… Je pozoruhodné, že znalci a milovníci češtiny tak často oplývají řečovými vadami. Autor četných knih o naší mateřštině Pavel Eisner mluvil, slušně řečeno, příšerně. Věhlasný gramatik Šmilauer se prý jednou při výkladu synonym obrátil do auditoria s otázkou: Když řeknu ,off‘…? Všichni bezradně mlčeli, jenom malý Vietnamec zezadu nadšeně vykřikl: Kun! Éru trapnosti jsem tedy do červnového čísla zařadil, ale autora jsem varoval: Já vám to, pane Chudožilove, otisknu, ale k soudu půjdete vy. To byl omyl. Nikoli k soudu, leč na Český úřad pro tisk a informace (výstižně přezdívaný ÚTISK) jsem musel jít já (šéfredaktor Milan Lukeš dlel tehdy na Fordově nadaci v USA) spolu s tajemníkem divadelního svazu Josefem Balvínem. K našemu zděšení nás tam uvítal muž ďábelské tváře (zkušenost mě nejednou přesvědčila, že člověk odpovídá za to, jak vypadá), z něhož se vyklubal proslulý prokurátor z politických procesů padesátých let dr. Čížek. S divadlem měl jisté zkušenosti: zúčastnil se inscenování podvodné rekonstrukce tzv. čihošťského zázraku, jež měla kompromitovat církevní kruhy v čele s příslovečným Vatikánem.

    Z hlubin minulosti vydolovaný prokurátor, nyní ve funkci likvidačního cenzora, se nás nejdříve ohleduplně otázal, zda chceme jednat úředně s protokolem, nebo jen přátelsky s kávou. Dali jsme přednost kávě, což bylo neprozřetelné: co se domněle dojednalo, nakonec ve skutečnosti neplatilo.

    Pro záchranu situace jsme zvolili úskok. Mezeru po zabaveném čísle jsme vyplnili dvojčíslem, do něhož mimo obětovaného Chudožilova byly přivázány všechny materiály zabaveného čísla. Tím vznikl podivný útvar s dvojím číslováním, což vzbudilo novou nevoli a stalo se záminkou konečné likvidace časopisu.

    Evžen Sokolovský

    V situaci dočasně nepracující a výhledově likvidační redakce se přihlásil nový umělecký šéf Divadla E. F. Buriana Evžen Sokolovský a nabídl mi místo dramaturga. Pocity, které to ve mně vzbudilo, bych nazval ambivalentními. To divadlo nemělo dobrou pověst, tvrdilo se, že tam straší duch E. F. Buriana. Jan Werich, když mu jednou Burian navrhoval spojení s Divadlem ABC, prý odmítl se zdůvodněním, že by se to pak muselo jmenovat Divadlo ABCDEFB. V nouzi jsem silou potlačil své pochybnosti a nabídku jsem přijal. Zadělal jsem si tak na nejhorší léta svého života, avšak získal cennou zkušenost: člověk má dát na předtuchy a nesnažit se je vyvracet rozumovými argumenty.

    Se Sokolovským to bylo složitější. Věděl jsem o něm jako o podivuhodné osobnosti už dávno před tím, než jsem ho poznal fyzicky. Mým informátorem byl spolužák z měšťanky Jan Žáček, pozdější pisatel historických románů, který byl se Sokolovským v angažmá v jihlavském divadle. Se Sokolovského divadelní tvorbou jsem se poprvé setkal roku 1965, kdy jsem kriticky pojednal o jeho inscenaci proslulé hry Petra Weisse. Bylo mou trvalou ctižádostí napsat text s nejdelším a nejkratším titulem. Teď jsem dostal příležitost pro ten nejdelší: Polemika o smyslu revoluce vedená J. P. Maratem a souborem brněnské činohry za řízení Evžena Sokolovského proti markýzi de Sadovi. Ten nejkratší zněl: Y.

    O rok později došlo k setkání vrcholnému. Spolu s libereckým hercem a historikem, sousedem nejbližším Vojtěchem Ronem jsem se vypravil do Prahy na hostující představení Sokolovského brněnské inscenace Komedie o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista. Oba jsme byli nadšeni, ale umělecký i duchovní zážitek se nám spojil s otřesným zážitkem mimodivadelním. O půlnoci jsme měli odjet z těšnovského Denisova nádraží (po němž zbyla jen díra) do Liberce. Vlak se rozjel, ale po několika metrech prudce zabrzdil. Dlouho se nehýbal a my na vlastní oči posléze spatřili proč: pod kolem našeho vagonu ležel mladík s uříznutou paží (jak jsme se později doslechli, byl to prý student zemědělské školy, který se mezi kolejemi vracel temnou nocí domů). Zvědavci obcházeli, nakukovali a střízlivě komentovali situaci. Jenom starší nádražní uklízečka s kbelíkem a koštětem projevila soucit nad nebožákem: Chudák chlapec. Takovej mladej. Dávné, ale stále živé umučení Ježíše Krista mi zůstalo navždy spojeno s náhodnou smrtí anonymního člověka nové doby. Příběh o kříži se stal křižovatkou.

    (Pokračování)


    Komentáře k článku: Absurdity normality I

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,