Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy

    Čelákovické glosy (No. 35)

    Česká vlastenecká opera hrdě prezentující prapočátky státu, jehož novodobých sto let oslavujeme (i když v původní podobě už od roku 1993 neexistuje), Libuše nejenže měla německé libreto (do češtiny přeložené), ale také předchozí literární zpracování této látky je německé. (Asociace: Hubert Gordon Schauer v roce 1886, tedy už po vzniku Smetanovy opery, rozvažoval, zda se má český národ etablovat jako samostatný či rozvíjet v rámci německého….) Dalším významným rysem této národní opery je fakt, že výrazně využívá „poznatků“ zachycených v Rukopise zelenohorském, dnes uznaném falsu.

    K připomenutí těchto stále ještě raději zamlčovaných skutečností mě vede tvar nejnovější inscenace díla. Režisér Jan Burian, ředitel Národního divadla, zřejmě vyšel ze známého Smetanova dopisu dirigentu Adolfu Čechovi, v němž charakterizuje Libuši jako „slavné tableau“. Ovšem pominul druhou část citátu specifikující tuto operu jako „hudebně-dramatické uživotnění“.

    Libuše jako slavné „tableau“. Foto Hana Smejkalová

    Takový byl můj zážitek z přemíry živých obrazů (občas rozpohybovaných jízdou na pohyblivém chodníku) a často prorocky vzepjatých paží (nejen Libušiných). Možná měla život vnést ilustrativní choreografie (pracující ženci i Přemyslova čeleď)… Vnímal jsem tyto akce spíše jako karikaturu. Tak ostatně mohla dnešnímu divákovi připadat celá vizuální složka, většinou se odehrávající v gigantickém zlatém obrazovém rámu (kolem sebe jsem občas zaslechl utajené pochechtnutí – doklad proměněného vnímání děl podobného rodu). Skladatel a libretista (i překladatel) ovšem napsali vážné slavnostní dílo, vrcholící proslulým Libušiným proroctvím. (Jeho výtvarný doprovod se kupodivu omezil na abstraktní dekorativní ornamenty, „realistických obrazů“ už bylo v inscenaci asi dost.)

    Vnímal jsem tyto akce spíše jako karikaturu. Foto Hana Smejkalová

    Nejen jevištní, ale ani hudební interpretace Smetanovy opery není jednoduchá. Dirigent Kyzlink zdůraznil zásadní odlišení lyrického druhého dějství od krajních aktů – v nich dal zaznít v masivní pastóznosti monumentalitě Smetanovy hudby, často budované na principu prolongované harmonické kadence. Vzniklo tak pro pěvce ne vždy přátelské prostředí.

    Nejlépe, zcela suverénně, si s hutným zvukem orchestru poradil Adam Plachetka (Přemysl). Foto Hana Smejkalová

    Nejlépe, zcela suverénně, si s hutným zvukem orchestru poradil Adam Plachetka (Přemysl), také díky svému objemnému a barevnému hlasu. Hůře na tom byla Dana Burešová obsazená do role Libuše rozhodně mimo obor – její hlas není dramatický soprán; nicméně snažila se, seč mohla. Maria Kobielska byla respektovatelnou Krasavou. Výkony pánských sólistů byly také na této úrovni – z nich nejvíce vynikli Roman Janál (Radovan) a František Zahradníček (Chrudoš).

    Scénický tvar především neevokoval povznesené a hluboké zážitky, které chtěl Smetana svým dílem vyvolat. Foto Hana Smejkalová

    Scénický tvar především neevokoval povznesené a hluboké zážitky, které chtěl Smetana svým dílem vyvolat – mně spíše vyprovokoval k těmto kacířským glosám.

    ///

    Národní divadlo, Praha – Bedřich Smetana: Libuše. Dirigent Jaroslav Kyzlink, režie Jan Burian, režijní a pohybová spolupráce Petr Zuska, scéna Danie Dvořák, kostýmy Kateřina Štefková. Premiéra 14. září 2018 v Národním divadle, Praha.

    Medové antidotum

    K regeneraci po páteční premiéře mi výrazně pomohlo sobotní Patnácté medové odpoledne v Zadní Třebani. Tuto úžasnou kombinaci včelařství a hudby organizuje v místním kulturním domě včelař a fagotista Luboš Fait, pořádají jí ZO Českého svazu včelařů Liteň a komorní soubor Harmonia Mozartiana Pragensis.

    Letos vystoupilo na slavnostním zahájení čtrnáct evropských kontrafagotistů. Foto Luboš Fait

    Fagoty, zvláště pak kontrafagoty a včely mají společné bzučení a bručení, proto patří k sobě! Letos vystoupilo na slavnostním zahájení čtrnáct evropských kontrafagotistů. Zahráli Dvořákův Slovanský tanec č. 8, pochod Johna Williamse, tradicionál Bienvenue au Cirque a směs hudby k televizním pohádkám. Navázal Třebasbor, který za doprovodu kontrafagotů přednesl dva oblíbené hity od kontrafagotisty Václava Fürbacha (Depresivní včela a Kanalizační – to je óda na vybudování místní kanalizace). Společně s Canto Corso zazpívali ještě pásmo písní. Vystoupilo také dechové trio žáků ZUŠ Čelákovice (vyškolené Lubošem Faitem). Odpoledne ukončilo vystoupení souboru Harmonia Mozartiana (Franz Antonin Hoffmeister, směs z Mozartovy Figarovy svatby v dobové úpravě Jana Nepomuka Venta – zvláště tahle hudba mi pomohla v regeneraci – a Weberův pochod).

    Vystoupilo také dechové trio žáků ZUŠ Čelákovice. Foto Luboš Fait

    Včelařskou část reprezentoval nejen Martin Kobliha, který hovořil o nových trendech, jež sám zkouší v rodinném včelařštví, ale i různé dobroty využívající med, především dezerty a perníčky včelky Věrky alias Věry Těžké. Návštěvníci mohli pozorovat i včely v proskleném úlu, ochutnat různé druhy medoviny, zakoupit med a další výrobky z něho, nahlédnout do své budoucnosti (věštil ji z karet i jiných pomůcek Julius Hůlek) nebo jen tak zažívat jedinečnou atmosféru, kterou vždy vyvolává celá akce pořádaná pro radost.

    • Autor:
    • Publikováno: 23. září 2018

    Komentáře k článku: Čelákovické glosy (No. 35)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,