Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Dlouhá štreka po Norském moři

    Divadlo NIE (New International Encounter) se po nějaké době opět objevilo v Praze. Jeho zakladatelé Iva a Kjell Mobergovi – z Čech a Norska – studovali spolu na pražské DAMU. Tentokrát přivezli – ověnčeni Čestnou cenou presidenta ASSITEJ za uměleckou výjimečnost z právě skončeného Světového kongresu ASSITEJ v Kodani a Malmö – svou nejnovější produkci Tales from a Sea Journey neboli Povídky z cesty po moři.

    Cesty tohoto divadla na velké vzdálenosti jsou jejich specialitou; ty skutečné i ty imaginární. Je to kočovné divadlo s kočovnými náměty. Z jejich tvorby poznáváme, že Evropa není tak malá, lze se v ní ztratit beze stopy, a po letech zase vynořit nebo také nevynořit…

    Jako Ella, budoucí rybářka, kterou si coby malou copatou holčičku, přitahovanou mořem, moře jednou chtělo vzít i s první velikou rybou, kterou triumfálně ulovila. Na poslední chvíli ji moře pustilo. (Vylovená Ella si vylije kýbl vody na hlavu, a je to.) Ale moře ji nepustilo navždy; zmizela v něm beze stopy anebo se rozplynula v párách nad ním na své pozdější dospělé pouti mořem? Osud s velkým „O“ visí i nad obyčejnými lidmi; i nad malými holčičkami.

    Evropa divadla NIE je Evropou obyčejných lidí s neobyčejnými příběhy. Je to živá Evropa, neproměněná ještě v nablýskaný komerční skanzen. Je to Evropa silně emocionální. Příběhy, které toto divadlo předvádí, nejsou z knih; žijí ve vzájemných vyprávěních lidí při cestách. Rodí se z vnitřních impulsů k cestě, z rytmu cest. Jako se rodí příběh knížete Myškina z rytmu vlaku, tak se rodí nejnovější příběh  NIE z rytmu moře, z cesty po moři, na kterou se herci vydali.

    Je to divadlo, které vypráví. Jeho herci si osvojili  grify lidových vypravěčů, mají jejich komunikativní šarm. V souvislosti s tím se vracejí ke „konzervativnímu“ hereckému projevu en face. Domlouvají se s publikem velmi zblízka, a vlastně téměř osobně. Je to „chudé“ divadlo, to však pro ně není žádnou ideologií nebo estetickou askezí. Jsou chudí přirozeně, profesionálně, z nároku cestovat nalehko, jejich scénografická řešení jsou malé, vynalézavé a levné robinsonády.

    Jako v příběhu norského kapitána-trosečníka, který se zachraňuje vměstnaný do plechových necek opatřených plachtou z podvlíkaček. Bafá přitom poklidně z fajfky, jak to u kapitánů musí bejt, i když neckami smýkají po jevišti jeho spoluhráči, kteří mu přihrávají halucinační chiméry a zase ho vracejí před osudným krokem do vln zpátky do necek. (Tyhle necky jsem už opakovaně v představeních NIE viděla, patří k jejich „fundusu“.) Déšť se vyrábí nádobou na stříkání kytek zblízka do obličeje, vše ostatní obstará představivost herce. Kýbly se nešetří.

    NIE mísí tragiku s komikou. Vůli k přežití s hořkou deziluzí. Kapitán se před nevyhnutelnou katastrofou dojemně loučí s psíkem, představovaným třemi chlupatými kožkami, oživovanými zbytkem ansámblu. Pejsek je strašně legrační, vyvolává salvy smíchu, situace ale směřuje k jeho zastřelení. Kapitánovi se to povede až po několika výstřelech, pejsek kňučí, úpí, je to tragické, skoro strašidelné, dojemné a zároveň směšné, je to malá monáda divadelnosti.

    Ani v hořké, jakkoli jednoznačně sdělené deziluzi se NIE neráchají, nevydírají. Fatamorganatický milostný přelud trosečníka po jeho zachránění vezme velmi rychle za své. Javánská dívka práskne kapitána japonským úřadům – je druhá světová, což vede k jeho několikaleté internaci v japonském lágru. Zážitky zázračně přeživšího jsou tak trpké, že zpět doma v Norsku o nich nemluví – a nedozvíme se je ani my, diváci. Nikdy afekt. Nikdy happy end. Ale vždy je smutek provázen humorem – zbraní marginálních lidí.

    Co jsem vnímala (na pozadí předchozích představení, která znám) s určitými rozpaky, byly promítané fotografie. Své oprávnění měly ve skutečné cestě, kterou trupa NIE po moři podnikla, a z níž se představení zrodilo. Byly to tedy dokumentární snímky, rodinné album – chcete-li. Avšak díky nim bylo na jevišti tentokrát větší množství (technických, pomocných) doplňků, které nehrály. A také onu principiální chudobu prostředků měnily trochu ve vizuální bordel. Promítnutý obraz svým dokumentarismem ruší také umělost, znakovost divadla, kterou si až dosud NIE zachovávali.

    Určitě jsem se těšila na jejich jazykový Babylón, v němž se střídají jazyky všech zúčastněných herců. Pod záminkou překladů si hrají s významy, prohazují si role, komentují děj. Možná, že intuitivně sahají k trikům komedie dell´arte, která těžila humor z použití různých italských dialektů. Tentokrát se mi jazykový humor zdál chudší. Bylo tu méně „překladatelských“ gagů. Také méně jazyků. Třeba NIE příště se svým příběhem zabrousí do zalidněnější krajiny. A zrekrutuje herce více jazyků.

    NIE má pozoruhodné herce; jsou jeho velkou devízou. Jsou dobří vypravěči, jsou muzikální, umí se chopit nástrojů. Jsou to herci mimického detailu, který se může dobře uplatnit jedině živě a jedině na malé scéně. Jejich mimika je typu filmové grotesky, mimika klaunů. Je také věrohodná. Když Iva Moberg stříká vodu do obličeje Kieranu Edwardsovi, a on dlaní odhání spršku nadcházející bouře, je to tak uvěřitelné, že se diváci zasmějí jako by šlo o nějaký gag. Pravda je dobrý vtip. – Starší herečka dlouho zachumlaná v teplém severském kabátci a papaše, a horlivě přihrávající v ansámblu (Margit Szlavik), si oblékne dívčí pruhované šatečky a dojemně, směšně a neskutečně věrohodně vykouzlí ze sebe iluzi dívky, která se právě zamilovala do námořního důstojníka. Jeho proměna z nedbale oblečeného podvyživeného muzikanta (Jiří N. Jelínek) na fešného fousatého námořníka a jeho polichocené a natěšené ksichtíky byly za všechny prachy.

    NIE nemá divadelní barák. A má pravdu. Svým kočováním jistí Evropu a vede nevtíravý boj za lidská práva.

    P. S. Inscenace bude 22. června (v 17 h v Divadle Drak) hostem festivalu Divadlo evropských regionů v Hradci Králové.

    NIE Teater – Sjón a NIE: Moře – Tales from a Sea Journey / Hav. Režie Alex Byrne, výprava Marie Rosendahl Chemnitz, světla a zvuk Elke Laleman, umělecká spolupráce Kjell Moberg. Světová premiéra 13. ledna 2011 na úvod 1. dílu festivalu k 10. výročí existence Divadla NIE v Dramatikkens Hus v Oslo. Česká premiéra 2. června 2011, Teatro NoD Praha.


    Komentáře k článku: Dlouhá štreka po Norském moři

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,