Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Rozhovor

    Helena Albertová: Radši bych byla Rytířka než Dáma

    V neděli 25. února byla v Divadle na Vinohradech v rámci XII. ročníku festivalu Mene Tekel počtvrté udělena ocenění významným českým osobnostem, které se ve svém občanském životě ani v umělecké tvorbě „nikdy nezpronevěřily nejvyšším mravním zásadám“. Titul Dáma české kultury byl udělen také dramatičce a kurátorce scénografických výstav Heleně Albertové.

    Helena Albertová během slavnostního předávání cen festivalu Mene Tekel FOTO JIŘÍ NEDVĚD

    Jak je vám jako Dámě české kultury?

    Ocitla jsem se ve skvělé společnosti. Jen si nejsem jista, zda do ní patřím. A podotýkám, že bych radši byla Rytířka než Dáma. Na dámu se jaksi necítím.

    Jak se tedy cítíte?

    Prapodivně. Když jsem přijala nominaci na tuto cenu, netušila jsem, jak významní lidé ji už dostali. Vážím si toho, ale pořád mnou zmítají pochyby: Vždyť kolem mne je tolik lidí z divadla, kteří toho vykonali stejně, ne-li mnohem více… Vybavují se mi stateční dramaturgové, kteří v dobách předlistopadových bojovali o každý titul, odvážní režiséři, kteří se museli potýkat s cenzurou a byrokracií, a mnoho dalších lidí v mnohdy složitém a riskantním divadelním provozu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Mrzí mě, že se na to zapomíná. Teď na ně dvojnásob myslím, neboť pomohli na světlo ramp i mým hrám – a bojovali, dokud to šlo. A pak, v roce 1977, už to nešlo. Byla jsem takzvaně zakázaná. Ale to mi nebránilo si v zátiší domova psát další hry v naději, že jednou se dočkám jejich uvedení.

    Uvádět vaše hry nebylo možné po uveřejnění Charty 77, již váš muž Pavel Landovský s Václavem Havlem rozváželi po Praze.

    Když byly moje hry staženy „z oběhu“, našli se kamarádi, především Jarmila Konrádová, Jaromír Ptáček a Vladimír Gromov, kteří mi umožnili psát pro rozhlas. Pod jejich ochrannými křídly se v rozhlase realizovalo asi dvanáct mých textů. Pro mě to byla ohromná škola.

    Jak jste se živila?

    Naštěstí jsem měla stálé zaměstnání v Divadelním ústavu. Šťastnou shodou náhod mě přijali v lednu 1975, a tady je zase namístě poděkovat dr. Věře Ptáčkové. Nastoupila jsem jako asistentka do tehdy se konstituujícího Scénografického oddělení, a protože právě vrcholily přípravy na PQ 1975, tehdejší ředitelka dr. Eva Soukupová mi svěřila produkci československé expozice, tehdy ve Valdštejnské jízdárně. A opět to byla šťastná souhra okolností. U mne se shromažďovaly návrhy českých a slovenských scénografů a já, bůh mi odpusť tu drzost, jsem je s patřičným komentářem předkládala členům poroty. A kdo byl v čele této jury? Za českou scénografii prof. Josef Svoboda, za slovenskou prof. Ladislav Vychodil. Skvělý začátek mé kariéry kurátorky scénografických výstav.

    Co pro vás znamenal listopad 1989?

    Radost, nadšení, pocit, že teď už bude všechno krásné, poctivé, radostné… Moje dcery, které v sedmdesátých letech nemohly být přijaty na pražskou střední školu (jedna studovala v Dobříši a druhá v Brně), které se po maturitě někde báli zaměstnat, mohly studovat na vysoké škole. Bohužel, i tato doba už zvětrala. Ale nepatřím k těm, kdo vidí vývoj naší země negativně. I když vývoj světové situace shledávám hodně zneklidňujícím.

    V roce 1990 jste se stala ředitelkou Divadelního ústavu. Jak to z odstupu hodnotíte?

    Divadelnímu ústavu hrozilo dvakrát zrušení, ale uhájili jsme ho. Jednou dokonce s pomocí Václava Havla. Obnovily se Divadelní noviny, nechali jsme tu sídlit redakci měsíčníku Svět a divadlo, vznikl časopis Czech Theatre informující v zahraničí o dění v našem divadle. Schůzovní sál se proměnil v divadlo, které dodnes se svým souborem Kašpar úspěšně provozuje Jakub Špalek. Převzala jsem z Akademie věd Kabinet pro studium českého divadla s pěti pracovníky a s nimi i další odborný časopis Divadelní revue. Vyšla řada knih. Po šesti letech jsem předala žezlo mladšímu kolegovi Ondřeji Černému a pokračovala jen ve své výstavní činnosti, kterou jsem po celou dobu ředitelování nechtěla opustit. Když už jsem konečně mohla instalovat i v zahraničí. A nechtěla jsem opustit Pražské quadriennale.

    S PQ však již nespolupracujete.

    V roce 1999 jsem byla slušně a jemně požádána, abych odešla. Přišli mladí lidé s tím, že mají jiné vize a cíle, než je klasická výstava. Mají na ně právo.

    Jak vidíte současné směřování PQ?

    Základní idea, Mezinárodní přehlídka scénografie a divadelní architektury, se rozpouští v bezbřehém moři post post post a ještě jednou post zmatku konceptuálního a alternativního myšlení. Objevuje se mnoho nápadů, někdy jsou i dobře výtvarně zvládnuty, ale k divadelnímu umění mají daleko. Cítím, že vlastně k němu programově ani nechtějí dospět.


    Komentáře k článku: Helena Albertová: Radši bych byla Rytířka než Dáma

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,