Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Něco, co nás přesahuje

    Budova Janáčkova divadla v Brně je od června minulého roku kvůli rekonstrukci zavřená, ale operní soubor bez velké scény nezůstal, ba našel si ještě větší! Největší výstavní halu ve střední Evropě, 200 × 80 metrů. Pavilon P na brněnském výstavišti je ideálním místem pro režiséra Jiřího Heřmana a jeho tým. Pro divadelní obrazy, v nichž jsou lidé vrženi do prostoru modelovaného světlem, barevnými plochami, projekcí. Pro velkolepý obřad, při němž se skrze hudbu a divadlo máme dozvědět více o nás, o našem světě, o našem vesmíru.

    Imaginativní prostor se otevírá do nejzazších koutů haly FOTO MAREK OLBRZYMEK

    Jiří Heřman inscenoval Fausta a Markétu před několika lety v Plzni. Brněnská inscenace se s plzeňskou shoduje v osobitém výkladu Gounodovy opery. Dominantní je příběh Markétky – o její duši se tu hraje více nežli o tu Faustovu. Sledujeme ji od prvních taktů předehry, kdy se loučí s bratrem odcházejícím do války. Je na jevišti stále, i když třeba v pozadí. Ve čtvrtém jednání inscenátoři otevřeli obvyklé škrty, aby měla čas předvést naplno smutek poté, co ji Faust opustil. A Pavla Vykopalová je báječná Markétka, energická dívčina, obyčejná, srdečná holka. Zahráno i zazpíváno věcně, přitom s patřičným výrazem. Mefistofeles se stejně jako v Plzni objevuje jako Faustovo alter ego – však pokušitel (ďábel, chcete-li) se skrývá v nás. Využívá naší touhy dělat to, co se nemá, naší zvědavosti, naší marnivosti. Představuje i alter ego Markétky – to on si při šperkové árii nejprve zkouší náhrdelník, náušnice. Vtipná scéna – Jan Šťáva ostatně po celý večer nepředvádí romantického démona, ale hravého, zábavného kumpána. Spolu s Jitkou Zerhauovou, která neodolatelně, s až groteskní nadsázkou vykresluje Markétinu společnici Martu jako predátorku, která by se nejradši vrhla na jakéhokoli chlapa, co je na blízku, vnášejí na jeviště odlehčující humor. Šperková árie, při níž Markétka špásuje s Mefistofelem, je jedním z mnoha divadelně působivých obrazů, v nichž se nepopisně, elegantním opisem dozvídáme o postavách, o jejich představách, o jejich touhách, o vztazích mezi nimi. Jako když Markétin nápadník Siebel (skvělá Václava Krejčí Housková) otrhává květiny, které v jeho rukou vadnou – jsou to tanečnice, co padají k zemi. Nebo když Markétka protančí jeviště, přičemž odvíjí z pasu mašli – osvobozuje se ze sevření, zároveň vyznačuje cestu Faustovi. Ten mašli odváže a přitahuje se k Markétce, jeho namlouvání získává na napětí, je v tom všechno váhání i trocha romantiky. José Manuel zpívá Fausta hodně lyricky, jeho hlasu místy chybí průraznost, vedle dvojice výrazných osobností Vykopalová–Šťáva to nemá snadné prosadit se ani představitelsky. Valentina zpívá s velkou grácií nádherně barevným barytonem Jiří Brückler.

    V Plzni bylo jeviště ohraničeno bílými zdmi s řadami vchodů. V Brně z původní scénografie zůstalo vysoké točité schodiště, tady ztrojené – působivé, když z něj Mefistofeles sestupuje na jeviště. Působivé, když na něj vystoupá Markétka a z výše shodí své dítě. A velmi, velmi působivé, když na konci nasvícené vyznačuje cestu kamsi do nebe. Kromě toho sem z Plzně inscenátoři přenesli zelené segmenty pokoje, podle režiséra inspirované obrazem Caspara Davida Friedricha, a Markétčinu kovovou postel. Ale základní prostorový koncept se výrazně změnil: na rozdíl od Plzně zdůrazňuje otevřenost, velké vzdálenosti, vzbuzuje pocit nekonečna. S pevným bodem uprostřed, jakýmsi magickým kruhem. Nic! Marně se ptám ve svém horoucím bdění, tážu se Přírody a Stvořitele, ani hlásek nenašeptá do mého ucha slovo útěchy, zpívá na začátku Faust. A jeho první slova díky projekci tančí v magickém kruhu a za ním. Zde se odehrají všechny klíčové momenty příběhu, Mefistofeles tu získává Fausta i bezostyšně zabíjí Valentina. A na konci uprostřed magického kruhu umírá Markétka, zachráněna, vykoupena.

    Lidé přecházejí či přebíhají po rozlehlém „jevišti“, přicházejí a mizejí – vojáci s kufry, poutníci se svícemi, dívky z blázince, kde v téhle inscenaci před smrtí skončí Markétka. Někdy vidíme plné postavy, jindy jen siluety. V každém okamžiku je fascinující sledovat, jak se celý prostor mění světlem, projekcí, pohybem, konstelací sboru či sólistů. Monumentální? Ano, ale nikterak okázalé. Po celou dobu kupodivu – i přes obří prostor – intimní, niterné. I díky nepatetickému, věcnému hudebnímu nastudování Marka Ivanoviće. A snad trochu i proto, že je orchestr umístěn na straně, a tak mají diváci k interpretům vlastně blíž než v klasickém divadelním prostoru. Obdivuhodné, jak dirigent udrží ve ztížených podmínkách souhru. Obdivuhodné, jak všichni zvládají přesuny v obřím prostoru, aniž by to působilo jako vnějškové manévry. Všichni dohromady tak dali vzniknout opravdu výjimečnému opernímu projektu. Dokázali, že Gounodova opera má daleko větší potenciál nežli být jen sladkobolným příběhem Fausta a Markétky. Nabízejí nejen inspirativní výklad Gounodova díla, ale povznášející duchovní zážitek, při kterém se intenzivně dotýkáme něčeho, co nás přesahuje.

    Národní divadlo Brno – Charles Gounod: Faust a Markéta. Dirigent Marko Ivanović, režie Jiří Heřman, scéna Pavel Svoboda, kostýmy Lenka Polášková. Premiéra 16. prosince 2017 v pavilonu P na Výstavišti Brno.


    Komentáře k článku: Něco, co nás přesahuje

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,