Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Clown Bilbo bloguje (No.1): Dobyli jsme Balkán

    Jiří Bilbo Reidinger otevírá svůj blog cestou tam a zase zpátky.

    Jiří Bilbo Reidinger

    Košmar

    Bulharský kamarád, režisér Kolja Penev zavolal, zda bychom nechtěli vystoupit na mezinárodním festivalu pro děti Kouzelná opona-Vlšebnata zavesa-magic curtain v bulharském Targovišči. Řekl jsme, proč ne, ale hned po prvním souhlasu mě celou noc pronásledoval zlý sen/ košmar: Hodiny, dny sedím zkroucený v nepohodlném autobuse…vězení, dobytčí vagón, svěrací kazajka…kolena opuchají, krční páteř v křečích tuhne…opocený se vzbouzím a doufám, že snad…Dva týdny to tak vypadalo, nikdo se neozval… svaly povolily… Jenže, co naplat, nakonec začátkem května sedíme v bulharském autobuse a drncáme, směr Balkán.

    Žena? Čto takoje?

    Mě osobně vždy zláká určitá míra dobrodružství nepoznaných dálav, a tak si nepřipouštím nedávný sen. Osmahlí šoféři pouští rozhlasovou stanici, kde převládá bezduchá populární hudba. Nad každým sedadlem reproduktor… důsledně nás lisují lehkou múzou – co kdo vydrží?!… někdo i zpívá! Je zvláštní, že se mění jen rozhlasoví spíkři a jejich rodná řeč, globalizovaný pop vítězí…jen Srbové vyhrájí balkánský folklór!

    Po dvaceti dvou hodinách vypadneme v Sofii a hned přestoupíme na další autobus. Kolem samí osmahlí chlapi s tupým výrazem, jako by se zkřížily charaktery commedie dell´arte přitroublého Pulcinelly s domýšlivým Capitanem…zírá na nás sebejistá tupost – Žena? Čto takoje?! Další hodiny stejně populární nota a k tomu v zavěšené TV běží brutální film za filmem. Potoky krve beze zvuku! Vlastně s pop-dusavým podkresem. Kolem běží divoká krajina. Huňatá zeleň, která mi připomíná nafouklou japonskou krajinu. Občas se vše prolíná a tak nevíte, zda jste ve filmu nebo je film venku… Dravé řeky, opuštěné obří továrny a městečka? Jako-by byla nakažena komunistickou leprou. Ze stěn domů vytékal vizuální hnis, pukliny vředů probarvují i atmosféru mezilidských vztahů…Arogance nadsamců…Z nebe prší tlusté provazce ledové vody, na stráních vede pastevec/hanák přikrytý deštníkem stádo ovcí, vypadá jako svatý, vyvolený muž. Zvláštní – žádné zvíře tu není bez ochrany svého hlídače, i jednotlivá koza má svého strejdu! Kráva dědu s proutkem…Proč asi?…

    Targovišče – vystupovat!

    Po třiceti jedné hodině konečně na místě! Převáží nás do hotelu a hned do divadla. Obří stánek, kde se také zastavil čas nebo přítok děněg na nutné opravy. Vedle souborů z Turecka, Makedonie, Bulharska, Srbska, Řecka hrajeme se Sylvií, mou ženou, představení Klaun Bilbo. V sále je okolo dvě stě diváků. Většinou hluchoněmých…Zaženeme únavu a… Jejich zorničky nás radostně hltají…Hraje se náramně…Ručky vystřelují k dalšímu kontaktu, objetí…Sofijská divadelní vědkyně z poroty nám pak se slzou u oka vypráví Vždyť ony byly hluší!… Ale jak jste s nimi lidsky, citlivě pracoval, spolupracoval…jako rovný s rovným…ještě teď, promiňte, pláču dojetím! Jako by to byla nějaká výjimečnost. Dávno vím, že jedni z nejlepších, nejempatičtějších diváků jsou právě postižení. Zrakově, sluchově…Proč by nemohli dělat to co my? Míra Janek natočil kupříkladu dokumentární film o slepých, kteří fotí, a proč ne?

    Večer mi volá kamarád vinař, sommeliér.  Ty jsi v Targovišči?… Já tam jednou chutnal jako porotce víno a musím ti říct, máš štěstí, že tam jsi! Mají jedno z nejlepších! Určitě ochutnej červený Mavrut, ale i bílé mají famózní!…Butilka za butilkou splachuje únavnou cestu. Lahoda! I s domorodou kuchyní!…

    Beatles at the Popovo Bowl

    Druhý den hrajeme v nedalekém městě Popovo. Celý sever je nejchudším místem Bulharska a přímo to na nás křičí. Připomíná mi to daleké vesničky Ruska s jejich komunistickou architekturou…Svíravý smutek…Na představení přivezou asi tři sta dětí…Některé jsou opuštění sirotci, bez rodiny, bez očkování, bez střechy nad hlavou…Ředitelství festivalu pro ně platí autobusy, aby…a je to znát. Té nenasytnosti, lačnosti… Smějí se, jen vejdu, křičí, dupou…připomene mi to dávné představení na Sibiři, pod šapitó místo 3000 natlačili 5000 dětí! Ty tak hulákaly, že my sami sebe neslyšeli…cirkusová kapela hrála, nebyla slyšet, sloni troubili, nebyli slyšet…Jako když kdysi Beatles hráli před davem ječících dívek, také sami sebe neslyšeli…

    Když chci na konci rozdávat pohlednice se zmenšeným plakátem Klauna Bilba, jejich živočišná vřelost kulminuje. Šlapou po sobě, maličkými dlaněmi prosí, žadoní, hartusí…Já před nimi utíkám, prosím je o zklidnění, ale oni se bojí, že se na ně nedostane, že si neodnesou vzpomínku…Honí mě po sále, sem a tam…smutně dojemné. Učitelky se hroutí, vše je vymknuté jakékoli kontrole…Někdo nás poté varuje Víte, je to obdivuhodná odvaha, dávat jim do úst svou trumpetu…Víte, že můžete dostat desítky nemocí…nikdo neví, co mají, lékaře nikdy neviděli! Třeba se nakazím jejich radostným zoufalstvím.

    Zvládli jsme to

    Večer nás hostí prezídium festivalu a děkují, že určitě opět příští rok, že budou mít produkční centrum a mohli bychom jezdit do Makedonie, Albánie, Srbska a sem a tam a dál a dál…Pupínky naskakují, ale třeba letadlem?!… Kdoví?!… Cesta zpět – přesně na mé padesátiny!!! – měla být vylepšená o noční přejezd lehátkovým vlakem. Jenže když vyjížděl z nedaleké přímořské Varny, už byl nacpaný. Lehátka nikde. Kupé zamčené…Až průvodčí jedno otevře, a my v ukrutné zimě drkotáme zuby až do Sofie. Naštěstí má Sylvie palčáky! Rozednění odkryje kolem ubíhající syrovou přírodu s obřími běloskvoucími skalisky, tyčí se jak majestátní středověké hrady.

    Na srbských hranicích se navracíme do strachem nadité doby. Samozřejmá buzerace, úplatky… Toho lidského ponížení… Potřebuji na malou. –  Až za hranicí! – Už to nevydržím, můžu? – Ne, čekejte! Až… z minut jsou hodiny…Čím větší utrpení, tím větší radost…už jsme na to zapomněli, co, přátelé! A jak rádi, že?!… Po třiceti pěti hodinách doma. Nohy, ramena, krční páteř v jedné velké křeči…ANO…Dobyli jsme Balkán a on dobil nás…Až únava opadne, zůstane dobrý pocit – Zvládli jsme to, ještě na to máme, ještě…no letadlo je letadlo…takhle…vzdálený Balkán je opravdu cítit v každém svalu! UFFFF! Jaký fyzický požitek!


    Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No.1): Dobyli jsme Balkán

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,