Divadelní noviny > Kritika

Prosím, jen si sáhněte!

Inscenace Prosíme nesahat! je třetím projektem spolku Pomezí (i když tentokrát není pod ním podepsána autorsko-režijní trojice Lukáš Brychta, Štěpán Tretiag a Kateřina Součková, nýbrž jen první jmenovaný). Tito tvůrců se dosud zabývali možnostmi tzv. imerzivního divadla. Site-specific novinka v Památníku F. Palackého a F. L. Riegera od imerzivity tentokrát upustila, přesto Pomezí pokračuje v originální divadelní tvorbě.

I se svázanýma rukama co do práce s prostorem památníku dokázal Brychta společně s herci vybudovat překvapivě interaktivní inscenaci balancující na hraně skanzenové expozice a site-specific divadla. Spolek stále uvádí také oceňované Pomezí (podle kterého se spolek nazývá) , za něž získali loni poctu Projekt roku na festivalu …příští vlna/next wave… a rovněž cenu divadelní kritiky v kategorii Scénografie roku. A na červen se už chystá další, tentokrát exteriérový projekt Pozvání.

Pomezí, které pohltilo

Imerzivní divadlo znamená doslova divadlo, které pohlcuje. Bourá hranice herec–divák a jeviště–hlediště. Scénografie zde není nedotknutelnou iluzí světa, ale naprosto reálnou a především z pozice diváka fyzicky proživatelnou skutečností. V tomto prostředí se všichni, jak herci, tak diváci, podílejí na jejím zaplnění dějem. Všichni účastníci příběh spolutvoří. Herci samozřejmě stále nesou největší tíhu na svých bedrech, ačkoli Pomezí ukázalo, že lze příběh sestavit i jen z pozorného čtení scénografie, bez aktivní účasti diváctva se však tento typ divadla jen stěží obejde. Specifikem imerzivního divadla je také už z jeho podstaty přenesení do nedivadelních prostor. Diváci by měli, a zpravidla tak i činí, volně procházet vyhraněným prostorem, měli by mít šanci z vlastní vůle se rozhodnout, kam v kterém okamžiku zamíří i co chtějí sledovat.

Často se také může stát, že se divák ocitne sám s hercem v uzavřené místnosti. V tom je jedinečné právě Pomezí. Intenzita takového setkání na pozadí určitého děje, kdy najednou divák má šanci nahlédnout až do nitra postavy, nutí herce k improvizaci, a tedy snad ještě hlubšímu ztotožnění se s postavou, přesahuje „běžný“ divadelní zážitek. Balancuje na hranici hry a času hru ignorujícího. Osobně jsem například v Pomezí zaujal místo třetího hráče mariáše a sebral je tak manželovi místní švadleny se zálibou v nakládání hadů do láku a zavírání dívek do klece. Není ani tak zajímavé, že jsem partii bezkonkurenčně vyhrál. Mnohem pozoruhodnější je, že zhruba na deset minut byly tři postavy zcela mimo hru. Ale vlastně stále uvnitř. I to je kouzlo imerzivního divadla.

Počátky v letectví

Než se ale trio Brychta–Tretiag–Součková propracovalo k úspěchu Pomezí, nový způsob vyprávění si vyzkoušelo jinde. Jeho prvním počinem byla inscenace, kritikou opomenutá, Letec – L’Aviateur. Představení života spisovatele Antoina de Saint-Exupéryho, jehož ztvárnili hned dva herci – Matěj Vejdělek a Adam Krátký –, a jeho čtyř osudových žen – Consuely (Kateřina Dvořáková), Sylvie (Anna Kratochvílová), Heleny (Lumíra Přichystalová) a Louisy (Anne-Françoise Joseph) – mělo premiéru na konci listopadu 2014 a odehrávalo se v domě ve staroměstské Nekázance. Kromě objevování genia loci specifických míst tvůrci naznačili také budoucí možnosti vlastní osobité scénografie. Už zde se objevily první obálky s Antoinovou osobní korespondencí rozmístěné různě po domě nebo šuplíky psacího stolu v jeho pracovně vybízející k prozkoumání.

Spolku Pomezí se daří vybrat originální nedivadelní prostor, což potvrzuje i připravovaná inscenace Pozvání, jež se má odehrávat hned na dvou místech – v pražské usedlosti Mazanka a jičínské Valdštejnské lodžii. Pro projekt Pomezí získal do pronájmu tři patra starého karlínského domu kousek od Florence. Tři patra plná dobového nebo dobu připomínajícího nábytku, dokonalé iluze cukrárny, hokynářství, frizérství, obyčejných bytů, místnůstek a kamrlíků, ale i twinpeaksovského lesa se zdají teď jako obtížně překonatelná. Pomezí stále běží, ačkoli každá další repríza je vždy vyprodaná rychleji, než jak mizí pomezské dívky, přesto spolek nezahálí a v infikaci českého kulturního prostředí novým rozměrem divadelního zážitku pokračuje dál. Pro nejnovější inscenaci Prosíme nesahat! otevřel zájemcům jinak spíše opomíjený byt Františka Palackého a jeho rodiny.

Dějiny národu českého

Národní muzeum, jež spravuje Památník F. Palackého a F. L. Riegera, oslovilo soubor, aby zde připravil inscenaci, která by nalákala nové návštěvníky trochu zapomenutého bytu, v němž František Palacký napsal svoje Dějiny a František Ladislav Rieger, Palackého zeť, který zde rovněž žil, se připravoval na největší prohru svého života – tzv. punktace, které neuspěly jako součást česko-rakouského vyrovnání na konci 19. století. F. L. Rieger jako předseda staročechů (tuto pozici před ním zastával i Palacký) odjel do Vídně jako vůdce národa a vrátil se jako jeho zrádce. Punktace Češi chápali jako prohru, staročeši v následujících volbách drtivě prohráli s mladočechy a v politice tak skončili. I tyto historické události se v novince spolku Pomezí probírají.

Inscenace má s předchozími projekty společné zaujetí možnostmi site-specific a aktivní interakci s divákem. Naopak, z pochopitelných důvodů, nepracuje aktivně s prostředím. Stále jde totiž o expozici Národního muzea, o skutečné věci, jež tvořily běžný den Palackého a Riegerovy rodiny.

Diváky do bytu přivádí poněkud potrhlý průvodce (Adam Krátký), který se v průběhu představení ukáže jako pamětník Palackého smrti (a dokonce i předvede krabičku, kam uložil Palackého mozek; ten však neukáže), což dosvědčí i vlastní sbírkou artefaktů – nakousnutý suchar Terezie Měchurové-Palacké, manželky Palackého, a kapesník s mistrovým soplem.

Vybočení, nebo zkoušení možností?

Z důvodů velikosti bytu a dalších zřejmě spíše bezpečnostních opatření je kapacita návštěv značně omezená, diváci se navíc ještě rozdělí na čtyři malé skupinky. Tři vždycky, po vzoru tehdejších salonů, seděly s postavami u stolu a debatovaly, čtvrtá procházela s potrhlým průvodcem bytem. Ta si po nějaké době vyměnila místo u stolu s jinou skupinkou, kterou si průvodce převzal, a tak to šlo dokola – dokud všechny skupinky nezažily totéž. Nebo skoro totéž.

Interakce s divákem má vždy nejistý průběh. Herci jsou však natolik zkušení, že dokážou ukočírovat i zcela introvertní skupinu. Oproti Pomezí nemají sice diváci volbu ve výběru, koho a jaký děj zrovna sledovat, i v takto omezených možnostech se ale tvůrcům prolínání příběhů do jisté míry podařilo. A to v linii Bohuslava Riegera (Vojtěch Bartoš), syna vůdce národa F. L. Riegera, který sedí ve společenské místnosti a přijímá zde návštěvy k politickým debatám. Ten zároveň, jak se dozvídáme, vede již patnáctým rokem milostnou (nebo alespoň se tak tvářící) korespondenci s učitelkou Marií Červinkovou (Sára Arnstein). V průběhu svého „bloku“ Bohuslav vstoupí do místnosti za Marií s tím, že něco hledá. V tu chvíli dojde k interakci mezi nimi a vlastně jedinému divadelnímu dialogu v představení. Vše ostatní probíhá v rovině monologu, respektive dialogu s diváky.

Marie Červinková se ve vedlejší místnosti s knihovnou svěřuje se svými milostnými strastmi s Bohuslavem a s tím, proč ji do ctěné rodiny nechtějí (máme možnost přečíst si jeden z dopisů, jejž jí Bohuslav poslal a v němž jí popisuje, jak se o ní vyjadřuje jeho otec – lichotivé to není), když už do ní dávno přijali jejího bratra Václava, který si vzal Bohuslavovu sestru Marii (Kateřina Dvořáková). Ta naopak sedí hned v přijímací místnosti, hostí zde návštěvníky čajem a nastiňuje rodinné vazby příslušníků jedné z nejdůležitějších rodin českého národa. Její linie byla specifická zejména v manipulaci s divákem. Nutí je psát na papír různá hesla, podsouvá jim svoji verzi rodinného příběhu.

Každá postava kromě toho, že ztělesňuje jednoho člena rodiny, ztělesňuje zároveň určitý charakter, typus člověka. Vedle manipulativní Marie Riegerové je Bohuslav spíše usedlý, uťápnutý, rozvážný muž a Marie Červinková poněkud hysterická a velmi otevřená dáma. A konečně průvodce, intradietický režisér inscenace, s obsesí po každém natřásat čalounění židle a utírat prach může připomínat cimrmanovského everymana.

Prosíme nesahat! je zvláštní forma didaktického site-specific divadla. Jeho účelem je připomenout určitá dějinná fakta, odlehčená zmiňovanou milostnou pikanterií a vtípky průvodce. Zkušenost herců z Letce a Pomezí je však silná – zkusil jsem se Bohuslava ptát na detaily cesty jeho otce do Vídně a pomocí improvizace mě celkem snadno nasměroval do oblasti, v níž si byl jist a kde jsme nakonec v rozhovoru rovněž zůstali.

Divadlo spolku Pomezí není a asi už nikdy nebude pro zaryté introverty. Pro ty ostatní se však čím dál víc otevírá fascinující možnost participace na fikčních světech, jež jim někdo předpřipraví. Trochu něco mezi virtuální realitou, hrou Dračí doupě a tradičním divadlem. K jakému pojetí divadla se bude sdružení Pomezí ubírat dál, uvidíme už v půlce června v Pozvání.

Pomezí a Národní muzeum – Lukáš Brychta a  kol.: Prosíme nesahat! Premiéra 2. května 2017 v Památníku F. Palackého a F. L. Riegera. (Psáno z reprízy 4. května 2017.)

• Autor: Dominik Melichar
• Publikováno: 15. května 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Prosím, jen si sáhněte!

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ