Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Když operní konvence popraskají ve švech…

    …je to ukrutná švanda. Angažování Radima Vizváryho slibovalo nové inscenaci opery Gaetana Donizettiho Poprask v opeře minimálně nekonvenčnost, ne-li dokonce umělecké kvality. Zůstalo jen u nekonvenčnosti. A to jen pokud se shodneme na tom, že umístit zkoušku na operu do tělocvičny a nechat v ní cvičit protagonisty, kteří se sem uchýlili kvůli rekonstrukci operní budovy, je nekonvenční – v době, kdy se každou chvíli opera inscenuje jako „zkouška“. Donizettiho opera ale opravdu pojednává o operním zákulisí a operním zkoušení, tedy bylo třeba v zájmu nekonvenčnosti přesunout ji do tělocvičny.

    Matka Agata (Roman Hoza) mezi cvičenci FOTO PATRIK BORECKÝ

    Takže během předehry k Donizettiho opeře Rosmonda d’Inghilterra (vkládat do díla čísla z jiných oper byla v Donizettiho době běžná konvenční praxe, i při provádění Poprasku v opeře, v originálu nazvaném Le convenienze ed inconvenienze teatrali) sledujeme tělocvičné hemžení, které posléze vystřídá nekonvenční příprava opery Romulus a Ersilie na žíněnkách, na kozách či před ribstoly. Tělocvičný nápad, bohužel, není tak nosný, aby u něj bylo možné vydržet celý večer. Cvičenci upoceně cvičí, ale inscenace nemá tah, jednotící linii. Když už tělocvičnu není možné o přestávce přestavět, je aspoň nabourána korintským sloupem, nicméně to už mnoho nezachrání. Ani stereotypně opakovaná věta připsaného českého producenta: Nedáte si kafe? Zpívá se v italštině, což je v pořádku, jenže na titulky skoro není vidět. Dramaturgická příprava titulu, opřená o kritickou edici Parkera/Wiklunda, přitom byla velmi poctivá, uplatňuje princip pasticcia a vkládá do díla árii Noriny (Don Pasquale), ale i árie z Vivaldiho Giustina, Flotowovy Marthy, ba dokonce i baletní číslo z Adamova baletu Giselle, ve kterém představitel hlavní postavy Matky Agaty, velmi dobrý Roman Hoza, uplatní svůj spontánní komediální talent. I Jana Sibera jako Primadona uspokojí pěvecky. To jsou však, ještě snad s Romanem Janálem jako jejím mužem, jediné výkony, jež vyčnívají z celkové šedi.

    Radim Vizváry s dirigentem Enrikem Dovikem založili svou parodii na premise: Podívejte se na nás, jak to neumíme! A to zas není tak ukrutná švanda. Zvlášť když se to neumění týká i hudebního nastudování. Chyby a neumělosti ve zpěvu snad ještě možno vydávat za součást parodie (i když i to je nebezpečně dvojsečné), ale nepřesnosti v orchestrální hře, nedostudované ensembly, zvukovou nevyváženost sekcí, bezpochyby nikoli. A vlastně ani koncepční neuváženost: drama směřuje k autentistickému pojetí, zatímco hudba je tímto přístupem zcela nezasažená.

    Na celém ukrutně veselém večeru mi přišlo nejsmutnější právě to, jak se ohraničené ostrůvky sitcomových rozesmávačů snažily přesvědčit zbytek sucharského publika, že je to děsná hlína. Ta stejná lopotnost na obou stranách rampy. A stejné lhaní si do kapsy.

    Jak dokazovat vtipnost, či nevtipnost nějakého gagu? Slova až příliš často chybí. Přitom oba ti tlustí páni uklouzli po stejné banánové slupce, jenže jednou se můžete potrhat smíchy a podruhé jen vzdechnete a oči upřete raději ke stropu. Záhada.

    Nemám s lascivností, pokleslostí a vulgaritou tohoto Poprasku sebemenší problém. Operace s olbřímím pyjem, ani – abych zůstal genderově korektní – s jinými druhy přirození, mi nezpůsobují žádnou újmu, vylepšené poprsí primadony s metalicky vyztuženými hroty nemodifikuje můj pulz ani nahoru, ani dolů, aniž jsem vážněji rozhozen celkově toaletně-fekálním laděním večera. Odešel bych z divadla, snad jedině kdyby mi nějaký tenor prděl přímo do tváře. Snesu tedy jako kritik téměř vše a poctivě jsem vydržel až do konce. Všechno tohle do frašky s její hrubozrnnější komikou historicky patří a jsem dalek se nad to vyvyšovat. Operní soubor naší prvé scény však dělá parodii ne na operní žánr, ne na Donizettiho, ale sám na sebe. Co je na tom k smíchu?

    Národní divadlo – Gaetano Donizetti: Poprask v opeře. Dirigent Enrico Dovico, režie Radim Vizváry, scéna Lucia Škandíková, kostýmy Petra Vlachynská, světelný design Karel Šimek, sbormistr Martin Buchta, pohybová spolupráce Miřenka Čechová. Premiéra 9. února 2017 ve Stavovském divadle.


    Komentáře k článku: Když operní konvence popraskají ve švech…

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,