Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Morální právo na vraždu?

    Shakespearův Julius Caesar je považován za výrazně politickou hru, ale ani to u nás k jeho příliš častému uvádění nepomohlo. Možná tu tolik nerezonoval spor mezi republikou a císařstvím, překládaný často jako boj republikánů – demokratů proti diktatuře jednoho muže. Přesto téma morálního práva na vraždu – byť spáchanou z těch nejčistších pohnutek a na člověku původně právem obdivovaném – zůstává věčné, stejně jako otázky zápasů o politickou moc i vzestupů a pádů jejích nositelů, které jsou tu promítnuty do charakterů několika postav. Tato Shakespearova antická tragédie je však postavena hlavně na slově, jejími hrdiny jsou muži a je zalidněna mnoha osobami, což všechno z ní dělá dost těžký inscenační rébus.

    Brutus s manželkou Porcií (Jana Stryková a Daniel Bambas) FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Martin Stropnický ve své úpravě nazval hru (v novém překladu Martina Hilského) lapidárně Caesar, text zjednodušil, zpřehlednil, některé role vypustil, jiné spojil. Ve snaze přiblížit text co nejvíce současnému publiku však především zcela přepsal význam postavy Cassia. Ten je sice i u Shakespeara nezdravě ambiciózní, ale je také ze spiklenců věci republiky nejoddanější. Stropnický však potřebuje představit svět starověkého Říma jako aktuální obraz dnešní korupční politiky, kdy jedna vláda střídá druhou, ale ve skutečnosti se nic nemění. Cyničtí šíbři stále beztrestně hrají své mocenské hry a používají k tomu všechny prostředky: peníze, manipulaci i propagandu. Cassius tedy musí být podplacen pretendentem trůnu Octavianem, spiknutí proti Caesarovi vědomě vyprovokuje a své spoluspiklence postupně zabíjí. Celý atentát na Caesara pak vypadá jako předem domluvená a dobře zaplacená politická hra, v níž jsou ideály mladých republikánských hrdinů zneužity. Není to nejšťastnější řešení, protože motivace Cassia k podobným činům je chabá – jidášský měšec od Octaviana pak až schematicky názorný a zbytečně lineární. Vnitřní svár postav se zde pomíjí, což poškozuje zejména Bruta, pro nějž se v inscenaci dřívější přátelský vztah a obdiv k Caesarovi jeví jako méně podstatný. Zápasí tedy Brutus vůbec se svým vlastním svědomím? Stejně tak není jasné, proč Bruta ve vinohradské inscenaci obklopují kromě Cassia samí mladíci – snad proto, že mládí je snáze manipulovatelné? Škoda, protože naopak jejich propojení s původními postavami vojáků u Filipp má svou logiku a tematicky sedí. Ovšem momenty po prohraném boji, kdy jim jako jediné východisko zbývá sebevražda, by nesměly působit v poloprůhledných stanech nechtěně komicky. Nepochopitelné obsazení je ještě zdůrazněno tím, že v podobném žánru nepříliš zkušení herci zřetelně nevědí, co si na scéně počít, o jejich neumělém slovním projevu nemluvě.

    Samo zavraždění Caesara se v inscenaci sice efektně krvavě předvádí, ale jeho dopad do duší vrahů se moc neřeší. Stropnický tak komplikuje pozici hercům, kteří zde působí jen jako figurky předem dané politické partie. V tomto aktualizačním zjednodušení jim nezbývá o moc víc možností než zvolit nějaký charakteristický rys postavy a ten pak stále zdůrazňovat. Proto je zřejmě Caesar Pavla Rímského hlavně ješitný šašek, v němž se ani na moment neozve stín dřívější velikosti tohoto imperátora. Jeho protivník a vrah Brutus připomíná v podání Daniela Bambase jakéhosi antického Krista, předem obětovaného, jen méně výrazného, neurotického a zcela necharismatického. Těžko uvěřit, že by mohl být vůdcem spiklenců a strhnout někoho svým příkladem. Ivan Řezáč natírá svého Cassia tak černou barvou, že o jeho zradě nemůže mít nikdo sebemenší pochybnost. Mezi mladými spiklenci se pak zvláště vyjímá Jan Holík, který i přes antický oděv sem zřejmě zabloudil omylem. Připomíná totiž spíše středověkého lapku. Pouze Jan Šťastný a Jiří Dvořák se dokázali vymanit z této přehlídky málo působivých kreací. Šťastný hraje Antonia nenápadně, blátivě, usměvavě podlézavě, aby ve slavném monologu po Caesarově smrti odhalil tvář zkušeného politického matadora. Vyprovokuje lid svou vemlouvavostí, zdánlivou otevřeností a předstíranou skromností, je to jemný technik moci, který ví, že vhodné slovo může být nejlepší zbraň. Octavianus a budoucí císař Augustus je Jiřím Dvořákem předveden jako zcela cynický politický hráč, který už je úplně nad věcí a jen racionálně buduje svou kariéru.

    Nic proti tomu, že Stropnický inscenuje Caesara v prostoru vyznačeném prvky antické architektury a v dobových kostýmech. Aktuálnost díla nedělá ani současná móda ani kolečkové brusle. Ale nedělá ji ani schematické zploštění tragédie osobností, z níž se nakonec nedozvíme o nic víc než to, co vykřikují o dnešní politice novinové titulky nebo štamgasti v hospodách.

    Divadlo na Vinohradech – William Shakespeare: Caesar. Překlad Martin Hilský. Úprava a režie Martin Stropnický, výprava Martin Chocholoušek, hudba Petr Malásek, dramaturgie Lucie Němečková. Premiéra 15. března 2011.


    Komentáře k článku: Morální právo na vraždu?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,