Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Zahraničí

    Mikael Niemi: Levice proti pravici, Marx proti Bohu

    V souvislosti s českým vydáním svého románu Muž, který zemřel jako losos navštívil Prahu švédský spisovatel Mikael Niemi (nar. 1959). Proslavil se především románem Popmusic z Vittuly z roku 2001, kterému se dostalo ocenění ze strany kritiky (prestižní Augustova cena za nejlepší švédskou knihu roku) i čtenářů (jen v samotném Švédsku dosáhl téměř neuvěřitelného třičtvrtěmilionového nákladu a byl přeložen do několika desítek jazyků, česky vyšel v roce 2003). V něm literárně zviditelnil zapadlé a do té doby i většině jeho krajanů zcela neznámé severošvédské městečko Pajala, kde se narodil a žije, i celý svůj rodný kraj Tornedalen, jehož specifikem je vzájemné prolínání tří různých kultur: švédské, finské a laponské. Niemi si ve své tvorbě potrpí na pestrost, a tak kromě próz pro dospělé píše také dětskou literaturu, poezii – a v neposlední řadě divadelní a rozhlasové hry.

    Jste známý především jako romanopisec. Ale píšete také poezii – a divadelní hry. Jak rozdělujete svůj čas a energii mezi tyto umělecké formy: A je mezi nimi nějaká souvislost?

    Po napsání románu bývám hodně unavený a vysílený. Jedním ze způsobů, jak načerpat novou energii, je změna žánru. Psát občas pro dospělé, občas pro děti podněcuje fantazii a jazyk. Poezie je snivější. Próza víc souvisí s filmem, sděluje, má něco společného s lidským rozhovorem a hlasem. Divadlo se nachází někde uprostřed, tato umělecká forma obsahuje asi nejvíc energie. Dramatik by neměl příliš vyprávět, být příliš explicitní. Zároveň by neměl divákům dovolit, aby usnuli. Měl by si taky uvědomit, že veškerý jeho text bude interpretovat i režisér, herci a obecenstvo. Od příjemce ho dělí větší vzdálenost. Nemá výsledek natolik pod kontrolou, jako když spisovatel píše prózu.

    Vaše prozatím nejznámější dílo, Popmusic z Vittuly, se hrálo i v divadle. Ale nezdramatizoval jste ho vy sám, takže tahle hra představuje asi v kontextu vaší dramatické tvorby spíš výjimku. Nebo přece jen existují nějaké vazby mezi vašimi romány a vašimi dramaty?

    Říkal jsem si, že bude lepší, když divadelní verzi i filmový scénář Popmusic z Vittuly napíše někdo jiný. Ta kniha mi byla příliš blízká a pro dramatizaci je nutný určitý odstup. Výchozí text se musí především zkrátit, zkoncentrovat, některé osoby je nutné vypustit.

    Na co se jako dramatik nejvíc soustřeďujete?

    Já sám považuju psaní her za něco úplně jiného než prózu. Dramatická tvorba má daleko blíž k poezii než k románu. Dramatik hodně pracuje s obrazy, píše radši míň než víc, nezapomíná na podtext. Zároveň je pokornější, musí mít důvěru k členům divadelního souboru, musí je nechat, aby svým vlastním způsobem vrostli do textu. To ho může občas frustrovat, jako romanopisec má přece kontrolu nad každým slovem.

    Ve svých prózách se sice pohybujete mezi různými žánry, ale všechny přitom mají společné, sjednocující téma: Tornedalen. Jak je to s vašimi divadelními hrami?

    Moje hry často začínají nějakou scénou, obrazem, který mám v hlavě. Například ve Vyzpívávání stojí prostě někde v Tornedalenu stará žena a štípe dříví. Najednou se chytne za srdce, zhroutí se a umře. Cosi na tomhle jednoduchém obrazu mě hrozně fascinovalo, pravděpodobně tu jde o podvědomé příčiny, které můžu jenom uhadovat. Právě tohle, skutečnost, že sám neznám odpověď, dělá moje psaní zajímavějším, pouštím se do průzkumu něčeho, co sám nedokážu vysvětlit.

    Když mě někdo požádá o napsání hry, chce po mně, abych našel konflikt, který je jasný, jednoduchý a zároveň pokud možno neřešitelný. Moje hra Naše vůle je ze železa pojednává o tom, jak v třicátých letech minulého století v Pajale vznikalo dělnické hnutí. Chudí dělníci se chtěli vymanit ze své chudoby, zatímco zaměstnavatelé chtěli zvyšovat zisky – klasický, dodnes aktuální rozpor. Snažil jsem se vytvořit zajímavé postavy, které ztělesňují tento konflikt, přičemž jsem jako dramatik musel chápat obě strany.

    Tvrdí se, že v Tornedalenu existují dvě náboženství. Jednak fundamentalistické hnutí laestadianismus, jednak komunismus. Je to opravdu tak? Je u vás společnost tak polarizovaná?

    To je samozřejmě nadsázka, která ale obsahuje hodně pravdy. Laestadianismus, náboženské hnutí, které se vyvíjelo od poloviny devatenáctého století, bylo v Tornedalenu velmi silné. Stejně jako později, v třicátých letech devatenáctého století, komunismus. Mezi těmito dvěma skupinami zuřil nesmiřitelný konflikt, laestadianští kazatelé prohlašovali, že všichni, kdo podporují dělnické hnutí, mají „volnou vstupenku do pekla“. Aktivní dělníci nesměli ve svých domovech pořádat modlitební shromáždění. Navzdory tomuto konfliktu se obě ideologie občas setkávaly. V některých domácnostech měli na stěně Laestadiův portrét vedle Leninovy fotografie. Obě ideologie lákaly chudé dělníky na zářnou budoucnost, kde nebude nouze. Zmíněný konflikt se tu a tam projevuje ještě dnes: levice proti pravici, Marx proti Bohu. I když se s uplynulými lety zmírnil.

    Kazatel Lars Levi Laestadius, který laestadianské hnutí založil, prožil poslední léta života v Pajale a je tady pohřbený. A v třicátých letech minulého století nabyl na síle komunismus. Právě tehdy do Tornedalenu dorazilo dělnické hnutí – dělníci tu ještě žili téměř jako za feudalismu. Sociální demokracie nepodpořila velkou stávku silničářů roku 1931, zato komunisti ano. Proto dělnické hnutí velmi zrudlo a zradikalizovalo se.

    Abychom se vrátili k vašim divadelním hrám. Pro jaké obecenstvo a pro jaká divadla píšete? Předpokládám, že jako aktivní Tornedalan se hodně angažujete v regionálních divadlech?

    Je to tak. Hodně jsem psal pro Tornedalské divadlo v Pajale. Ale i pro divadla v jižním Švédsku a pro Švédský rozhlas a televizi. Iniciativa většinou vycházela ode mě, přicházel jsem s návrhy na nové hry. V poslední době dostávám žádosti, abych zdramatizoval své knihy, ale to odmítám.

    Tornedalské divadlo v Pajale? Vzpomínám si, že jste se kdysi zmínil, že v Pajale, která není zrovna velkoměstem, není žádné knihkupectví. Ale divadlo tam máte?

    Ne, knihkupectví tu opravdu není. Takže když si chci koupit nějaké knihy, používám internet, ještě štěstí, že ho v našich řídce obydlených krajích máme.

    Tornedalské divadlo vzniklo na konci osmdesátých let jako čistě amatérská scéna. Dnes je to malá instituce, v které se amatérské divadlo mísí s profesionálním. V obou souborech můžou vystupovat stejní herci, ale v amatérském divadle nedostanou zaplaceno, tím se to liší. Pokud si nějaký herec musí vzít volno v práci, aby mohl zkoušet a jet na turné, obvykle se ho snažíme honorovat. Tornedalské divadlo může existovat do značné míry díky tomu, že Tornedalen byl zařazen mezi národnostně menšinové oblasti. To znamená, že jsou k dispozici peníze od státu i od Evropské unie, kterými lze financovat činnost divadla. Žít z příjmů za vstupenky by v tak malém městečku jako Pajala nešlo.

    Předpokládám, že taky spolupracujete s divadlem v Luleå (centrum severošvédského kraje Norrbotten, pozn. aut.). Jak na tom jsou obecně švédská oblastní divadla? Jakou roli hrají v kulturním životě země a jak jsou financována?

    Ano, Norrbottenské divadlo v Luleå hraje moje hry. Oblastní divadla plní velmi důležitou roli, díky nim se divadelní představení dostávají na venkov. Švédsko je rozlehlá země, ale většina divadel se nachází ve velkých městech. V severním Švédsku by proto lidé těžko mohli zhlédnout divadelní představení, kdyby nebylo oblastních divadel. Ta jsou financována z veřejných prostředků a do jisté míry sledují politické cíle. Samozřejmě ne, pokud jde o samo poselství, ale například v tom smyslu, že určitá část inscenací je určena dětem, že soubory jezdí po regionu a navštěvují školy a zapadlé vesnice a šíří tak radost z divadla. Já se k tomu stavím velmi pozitivně. Jako dítě jsem měl první divadelní zážitek, když k nám přijelo Norrbottenské divadlo a hrálo ve školní tělocvičně.

    Co si myslíte o současném švédském divadle? Lars Norén a Per Olov Enquist jsou známí jak ve Švédsku, tak i v zahraničí, ale jinak se o tom, co se píše a hraje ve Švédsku, ví v Evropě dost málo. Myslíte, že v blízké budoucnosti uslyšíme o nějakých nových hvězdách na švédském dramatickém nebi?

    Enquist a Norén jsou unikátní a zároveň velmi odlišní. Podařilo se jim to, o co se pokoušíme všichni – najít vlastní hlas, natolik silný a poctivý, že pronikne přes zdi. Těžko říct, jestli se švédské dramatice bude dařit na mezinárodním poli i nadále. Pokud mám hádat, řekl bych, že silnou pozici si ve švédské dramatice udrží feminismus – bude víc dramatiček, režisérek a ženských témat. Taky si myslím, že významným tématem se v budoucnosti stane multikulturalismus. Lokálnost proti globálnosti, otázka, jak se vyrovnáváme s cizími kulturami, co je švédská kultura a jestli vůbec existuje. Zdá se, že národní cítění je mrtvé a nemoderní, zvlášť pro mladé publikum. Místo toho existuje nový egoismus: svět je tu pro jedince, svět ho má bavit a poskytovat mu smysl života. To je zjevně důležitější než mít vlastní prožitky, než se snažit svět politicky změnit, jako to bylo v dobách mého dospívání. Zároveň se objevuje nový druh samoty. Možná, že se znovu stane oblíbeným Beckett. Řekl bych, že způsob, jakým popisuje nesmyslnost, vypovídá leccos o naší vlastní době.


    Komentáře k článku: Mikael Niemi: Levice proti pravici, Marx proti Bohu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,