Koule u nohy Heleny Fibingerové

Dramatik a divadelník David Drábek vstoupil podruhé do rozhlasové řeky a pro Český rozhlas 3 – Vltava, jeho cyklus Vinohradská 12 (rozuměj uvedení dvanácti nových rozhlasových her současných českých autorů na ČR 3 v roce 2011), napsal hru Koule. Vltava ji premiérově odvysílala 25. ledna v režii Aleše Vrzáka.

Ve své předchozí rozhlasové práci, Vykřičených domech z roku 2006, se Drábek inspiroval postavou efemérní celebrity Gábiny Partyšové a sepsal příběh ve stylu červené knihovny, kořeněný tradiční autorovou kanonádou hlášek. V Kouli zamířil „výš“. Terčem se mu stala nepřehlédnutelná Helena Fibingerová. Drábek nezvolil špatný cíl. Nejen stávající mediální působení této osoby, ale především její role jedné z „tváří“ socialismu, prominentní sportovkyně, která víc než jistě byla zatažená do soukolí státem řízeného dopingu sportovců, nabízely zajímavé téma k analýze minulé i současné moci. Autor si však s Fibingerovou vystačil pouze jako s vděčným objektem satirického výsměchu. Že je Fibingerová – jak to říct – jednodušší osobností, že byla a zůstává podobným fachidiotem jako třeba Karel Gott a její vystupování v Radě České televize působí nepatřičně, je snad každému jasné, z toho si snad ani není třeba dělat srandu (když už je to směšné jaksi samo o sobě). Drábek portrét Fibingerové – ve hře poněkud ustrašeně přezvané na Milenu – nakonec dovádí k jakémusi téměř „psychoanalytickému“ závěru – živelnost, hyperaktivita hrdinky je vlastně substitučním projevem jejího nenaplněného mateřství (o které ji připravil minulý režim právě oním podpůrným dopingem); takovéto vyústění ale znamená spíš sentimentální hraní na city posluchačů než opravdové vypořádání se s tématem.

Hry Davida Drábka (jak už jsem napsal jinde) představují neopracovaný materiál, konfúzní hmotu, s níž je nezbytné při inscenování něco dělat (aby byla „co k čemu“). Úpravy tvůrců rozhlasového nastudování Koule jsou malé, jen nepatrně tlumí rozbíhavost Drábkovy hry; ledabylý slepenec scén zůstává zachován, a nahrávce tak schází kompaktní tvar. Jako velmi užitečné se jeví (autorem předepsané) proložení hry písněmi Karla Hály. Zpěvákův bezchybný hladký vokál přesně vystihuje kluzké normalizační bezčasí a hru zdařile dobově ukotvuje. Vychází i melodramatický závěr. Klíčová (z tohoto úhlu pohledu) scéna setkání energické, extrovertní Fibingerové s vyhaslou, „introvertní“ Jarmilou Kratochvílovou (ve hře vystupující jako Radmila), podbarvená tragicky znějící tlumenou hudbou/zvukem, nabízí potřebnou dramatickou konfrontaci dvou stran vlastně téže mince, dvojího vyrovnání se, resp. nevyrovnání se se stejnou minulostí. Jinak ale nahrávka zaujme spíš v jednotlivostech: kvaziempatickým moderátorem Jana Vondráčka, zesměšňujícím oduševnělé spíkry „intelektuální“ Vltavy či opakovaným zazníváním znělky stanice, kterým se (v autorových intencích) tematizuje rozhlasový charakter hry. Pavla Tomicová ztvárňuje „Milenu“ Fibingerovou ve svém obligátním robustním typu, „netělesný“ rozhlas však její (lidovou) živelnost přeci jen poněkud osekává.

K mediálnímu humbuku, který se kolem hry strhnul, myslím stačí pouze poznamenat: jde o pouhý kolorit naší doby.