Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kontext

    Jubileum Letí

    Za deset let existence Divadlo LETÍ uskutečnilo více než šedesát projektů a stalo se v České republice průkopníky žánru scénické skici (což je při nejistých finančních podmínkách nezávislého divadla úctyhodné). Na sklonku minulého roku jako vyvrcholení oslav soubor uskutečnil velkorysou jednorázovou akci, maraton scénických skic, v nichž představil osm nových her, které vznikly jako dárek k jejich 10. výročí. Desetiletí LETÍ tedy rozhodně stojí za připomenutí.

    Richard Fiala ve scénickém  čtení Satanovy dcery  FOTO ALEXANDR HUDEČEK

    Richard Fiala ve scénickém čtení Satanovy dcery FOTO ALEXANDR HUDEČEK

    Toto volné sdružení má sice dobrou pověst i jisté renomé mezi kritiky, ale okruh jeho stálých diváků je poměrně úzký. To mimochodem svědčí o tom, že mají pravdu divadla, která jen velmi nerada podstupují riziko prezentace nových her, protože po nich není dostatečná poptávka (týká se to, pro mě překvapivě, podle statistik návštěvnosti i českých filmů). O to více bychom tedy měli oceňovat, že LETÍ od svého původního úmyslu neodstoupilo a v jeho repertoáru nacházíme výhradně české premiéry her, které byly navíc někdy napsané přímo pro ně. Tím se může srovnávat zaměřením, ale nikoli finančními prostředky, například s londýnským Royal Court Theatre.

    Platforma pro hledající

    Soubor vznikl v září 2005 na katedře alternativního a loutkového divadla pražské DAMU (ročník Miroslava Krobota). Tvořili ho herci Anna Bubníková, Jana Kovalčíková, Martina Sľúková, Klára Štěpánková, Pavlína Štorková, Richard Fiala, Václav Jiráček, Pavol Smolárik a Josef Wiesner, u zrodu divadla tehdy stál také dramaturg Daniel Přibyl, režisér Marián Amsler a manažerka Lenka Stárková. Divadlo nazvali podle první uvedené hry ruské autorky Olgy Muchinové Letí a od počátku své existence si dali do vínku věnovat se výhradně uvádění současné dramatiky. Chtěli se stát jakousi otevřenou platformou, která spojuje umělce s vášní pro nové hry.

    Nejvěrnějšími spolupracovnicemi jsou v současnosti dramaturgyně Marie Špalová a režisérka Martina Schlegelová, psychicky náročnou roli produkční tu zvládalo během let několik statečných žen. Velkou výhodou LETÍ je, že se stará o „čerstvost“ souboru. Kromě toho, že se zapojuje do evropských výzev jako Theatre Uncut, reagující na krácení grantů na kulturu, spolupracuje s mladými autory a překladateli a neustále tým spolupracovníků obnovuje a omlazuje. Zároveň však s mnohými z původní sestavy spolupracuje dodnes. Lze v podstatě říci, že zkušeností v některém projektu LETÍ prošli všichni mladí režiséři, kteří v průběhu té doby studovali na DAMU, a v nejrůznějších scénických čteních LETÍ se objevily desítky herců.

    Za téměř jednu dekádu se divadlu nepodařilo trvale zakotvit na žádném místě v Praze, byť se o to jeho členové intenzivně pokoušeli a v tomto svém úsilí prošli mnoha místy – nejdéle a nejčastěji působili ve Studiu Švandova divadla, ale zastavili se také v Divadle Na Prádle, v Divadle Na zábradlí, ve Studiu Divadla pod Palmovkou, v Divadle Komedie, Paláci Akropolis. Vyzkoušeli také různé prostory – karlínskou tovární halu, letiště, foyer a kavárnu Veletržního paláce, Nákladové nádraží Žižkov a prostory galerie DOX, kde uvedli nejrůznější site-specific projekty. Teprve nyní se zdá, že konečně zakotvili, společně s Tygrem v tísni a Geisslers Hofcomoedianten hrají ve VILE Štvanice.

    Vášeň pro nové hry

    V roce 2010 LETÍ iniciovalo vznik Centra současné dramatiky, jehož hlavním cílem se stalo: všestranně podporovat současnou domácí dramatiku a zprostředkovat nové české i zahraniční hry co nejširší divácké obci, což znamenalo i několik rezidencí.

    Je třeba LETÍ přiznat, že idea Centra současné dramatiky nevznikla uměle, ale z přesvědčení jeho členů, které měli od začátku. Nevymezují se regionem či jazykovou oblastí, jejich hlavní motivací zůstává uvést co nejrychleji na českou scénu aktuální světové trendy, ať už jde o texty, nebo témata a žánry. Kromě toho navazují přímé kontakty s autory – českými i zahraničními. Podařilo se jim představit některé ze zahraničních autorů, kteří by jinak neměli šanci se na českých scénách objevit. Jedním z takových objevů, který překročil zdvořilostní mez, je setkání s britským dramatikem Markem Ravenhillem, který se stal jejich guru a propůjčil své jméno soutěži o nejlepší novou hru uvedenou na českém jevišti pod názvem Cena Marka Ravenhilla (výherce získá originální kožich, který vytvoří každoročně jiný současný výtvarník).

    8 v 8 – jednou a dost

    Projektem, který realizuje LETÍ od počátku své existence, je cyklus 8 v 8, jednorázové uvádění scénických skic. Nevymezují se ani tematicky, ani formálně. Měřítkem je novost, či snad přímo novátorství, dramatická struktura je rozvolněná či rozpadlá, tématem jsou často vztahy – ať už vyhraněně generační, rodinné, či přátelské, ale i hraniční (queer tematika). Autoři experimentují s prostupností času a prostoru, míchají realitu a sny. I když je pole působnosti vymezené natolik široce, že do něj lze zahrnout v podstatě cokoli, u LETÍ je patrná záliba v tématech a autorech, kteří rozhodně nejsou mainstreamoví. Navzdory různorodosti tu existuje společné tvůrčí „naladění“.

    To se názorně ukázalo v jubilejním projektu 8 v 8, kdy LETÍ oslovilo autory, kteří s ním dlouhodobě spolupracují, aby napsali hru. Sešlo se osm her, jejichž poetika, byť se žánrově liší, se blíží „kafkovskému“ pohledu na svět. V dvojstránkové groteskní aktovce Esteve Solera Nový rukopis se v útulném řeznictví nabízí kotlety z Kafky, v dalších hrách objevíme nejrůznější odkazy na bloudění v nepřehledném labyrintu světa a neschopnost porozumět jak sobě samým, tak svému okolí. To se v různých variantách objevuje ve hrách Taxistyx Davida Košťáka, Přízrak obyčejnosti Saary Turunen, v Pevninách Ondřeje Novotného či Štvanici Kateřiny Rudčenkové. Další hry nabízely více zdivočelé surreální verze světa, v groteskní, hororovité či komiksové formě – ať už to byl Silent House Radmily Adamové, Satanovy dcery Viliama Klimáčka, Stabat mater 1815–2015 Ivety Horváthové či Použití Heleny Eliášové. Kromě pravidelného týmu režisérů LETÍ byli přizváni také ti z nejmladší generace – Jan Holec a Adam Svozil. I když projekty tohoto typu spíše potvrzují pomíjivost divadla (na scénická čtení se obvykle recenze nepíšou), je sympatické, že se LETÍ nebojí riskovat a obohacuje divadelní spektrum pražské divadelní nabídky.


    Komentáře k článku: Jubileum Letí

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,