Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Zabetonovaná zahrada

    Švandovo divadlo opět sáhlo po „filmovém“ materiálu, v případě Betonové zahrady sice jde o adaptaci literární předlohy – novely Iana McEwana, inscenaci však nelze vnímat bez ohledu na snímek Andrewa Birkina. Příběh čtveřice nezletilých sourozenců, kteří přicházejí o oba rodiče a rozhodnou se tento fakt zatajit před společností, pochovat matku do betonu ve sklepě a žít dál naoko normální životy, je u nás již notoricky známý zejména díky úspěšné filmové adaptaci.

    V popředí panuje mrtvý otec  (Tomáš Pavelka)  FOTO MICHAL HANČOVSKÝ

    V popředí panuje mrtvý otec (Tomáš Pavelka) FOTO MICHAL HANČOVSKÝ

    Dramaturgii Švandova divadla slouží ke cti fakt, že se jedná o vůbec první jevištní uvedení této novely mimo Velkou Británii. Je to zcela jistě ma­te­riál, který nabízí nepřeberné množství témat a komplexních psychologických motivací. Můžeme ho vnímat jako sondu do psychologie traumatizovaných adolescentů, jako konflikt společenských norem a vlastní, byť perverzní přirozenosti či jako kriminální příběh s nečekanou pointou. Žádné z témat ale v inscenaci výrazně nerezonuje.

    Betonová zahrada ve Švandově divadle je totiž celkem „nijaká“ inscenace. Režisér nenabízí originální náhled ani vlastní výklad. Jde spíš o poměrně nemotorné převyprávění příběhu bez přesahů či koncepční práce s divadelností, která by mohla sloužit k prospěchu díla, dramaturgické škrty a nejednoznačná symbolika přivádějí diváka do slepých uliček.

    Už dramatizace Petry Hůlové vyvolává jisté pochyby – děj začíná totiž po smrti rodičů. Pro diváka neznalého předlohy to je zřejmě matoucí, protože způsob jejich úmrtí, jakož i vztah rodičů s dětmi jsou pro smysl díla klíčové. Starší sourozenci Julie a Jack totiž v předloze na sebe postupně berou roli rodičů a jejich incestní láska je tak jakýmsi završením sebeklamu, ve kterém žijí od smrti matky, a zoufalým pokusem udržet zdání rodiny. Setkání s živou matkou je rovněž důležité proto, aby divák její přítomnost ve sklepě nechápal jako pouhý fakt, ale jako impulzivní a nedomyšlené rozhodnutí dětí, které do každé vteřiny příběhu vnáší úzkost a vědomí neudržitelnosti tohoto klamu. Rodiče se v inscenaci objevují jenom jako retrospekce a vzpomínky, a občas s dětmi vstupují do interakce. Pro mnohé může být tato hra s realitou a snem působivá, tento přístup však ochuzuje psychologický rozměr příběhu.

    Scénografie Evy Jiřikovské jako by šla proti smyslu příběhu. Na začátku je na jevišti velké množství věcí, rozbitého nábytku a pracovního náčiní, a tato změť vyvolává dojem chaosu. Postupně se tento nepořádek odklízí mimo jeviště a na konci – kdy psychický chaos sourozenců vygraduje do nejvyšší možné míry a incestních orgií – je scéna téměř uklizená. Nabízí se interpretace, že tento postupný úklid je symbolem odlučování se dětí od pozemských strastí, jejich rezignace na společenské normy a izolace do vlastního nitra, kde nacházejí klid. V takovém případě ale adaptace okleštěná o moment smrti rodičů a následný postupný vývin vztahů sourozenců neposkytují dostatečný prostor pro takovéto rozehrání.

    Herectví většinou osciluje mezi poměrně ukřičenou nadsázkou (Zuzana Onufráková v roli Julie) a umírněným, introvertním projevem (Marek Pospíchal coby Jack). Byť jsou všichni sourozenci nezletilí, obsazení dospělými herci je legitimní autorskou licencí a ve většině případů lze tento fakt celkem jednoduše přijmout. Problematický je snad jedině věk Marka Pospíchala, který se ocitl v roli chlapce objevujícího svou sexualitu – u čtyřicetiletého herce lze tento adolescentní konflikt s vlastním tělem jenom stěží brát vážně.

    Jaké je tedy téma inscenace? Jaký její posun oproti předloze? Žádný motiv zde není zdůrazněn, žádná z postav se neukázala v jiném světle, žádný ze symbolů neodkryl nečekané pointy či skryté významy textu. I když je inscenace přes mnohé výhrady řemeslně poměrně zvládnutá, její význam pro českou divadelní kulturu pokládám za mizivý.

    Švandovo divadlo – Ian McEwan: Betonová zahrada. Překlad Marie Brabencová-Válková, divadelní adaptace Petra Hůlová, režie Dodo Gombár, dramaturgie Martina Kinská, scéna a kostýmy Eva Jiřikovská, hudba David Rotter. Premiéra 30. ledna 2016.


    Komentáře k článku: Zabetonovaná zahrada

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,