Jazykový kýč a x krát Frič

Bez Martina Friče se neobejdou žádné Vánoce ani Silvestr. Jen letos to byla nejmíň desítka filmů, od hitů s Vlastou Burianem přes slavného Kristiána, Dařbujána a Pandrholu či Císařova pekaře (pusťte si někdy konkurenci z let 1951/52, takovou Cestu ke štěstí, DS-70 nevyjíždí, Karhanovu partu, Zítra se bude tančit všude či Zocelení a Bylo to v máji – obé rovněž Frič! – a budete Werichova pekaře namísto úlitby režimu málem považovat za projev nesmělého disidentství). Patří k paradoxům doby, že v nejméně veselých časech, kdy věšeli generála Heliodora Piku a ve vyšetřovnách StB už secvičovali budoucí inscenované monstrprocesy, vznikla jedna z nejvtipnějších a nejjemnějších českých komedií, k níž se i ty nejlepší parodie následujícího půlstoletí jen blíží. A tak zůstává mým zážitkem Vánoc Pytlákova schovanka (1949) nejen zásluhou Oldřicha Nového / Reného a Vítové / Elén, ale i houslisty Zdeňka Dítěte či Boltona – Zdeňka Machníka. Měla to být parodie „buržoazní pakultury“, ale v duchu poetiky „hovadismu“ (v níž šlo dle Voskovce o něco víc než o sdělení, že kukačkové hodiny jsou kýč) byla natočena tak dokonale, že pro jistotu bylo nutno k ní dodat vysvětlující „ideologický“ epilog…